TOP 5 nejlepších alb Roberta Planta: běsnění s Led Zeppelin, harmonie s Alison Krauss i ozvěny exotiky

Led Zeppelin IV - s Led Zeppelin (1971)

Jako poslední ze čtveřice eponymních alb je runová čtyřka určitý vrchol úvodní éry kapely před žánrovým posunem, který přišel s Houses Of The Holy. Ačkoliv zde nejsou kousky s takovou pěveckou exhibicí jako třeba Since I've Been Loving You na trojce, Plant nabízí ty nejsilnější zbraně ze svého pěveckého arzenálu: vokály ostré jak břitva v Rock'n'Roll, bezchybnou intonaci v Black Dog, autenticitu, ze které jde mráz po zádech, i smysl pro gradaci ve Stairway To Heaven.

LIVE: Robert Plant uhranul Brno jako šaman

V ostrém kontrastu proti těmto polohám stojí zejména Battle Of Evermore s čistými vokály skvěle doplněnými akustickými kytarami a něžná Going To California. V té Plant ukáže svoji nejklidnější polohu. Možná že čtyřka není nejlepší album Led Zeppelin, jak si mnoho fanoušků a kritiků myslí, rozhodně na něm ale najdete to nejlepší z Planta ve vrcholné formě i z jeho zpěvu.

Shaken 'n' Stirred (1985)

Album v sobě nezapře silný vliv doby, ve které vznikalo: ulítlý zvuk syntezátorů, pompézní bicí a ženské vokály patří k základním stavebním kamenům většiny poprockových desek osmdesátých let. V případě Shaken 'n' Stirred ale rozhodně nejde o popíkařinu nebo laciný rádiový rock. Plant je jako obvykle nevyzpytatelný a přímočaré nebo hravé popěvky, jako úvodní Hip To Hoo, Pink And Black a zejména Easily Lead, střídají skladby s hudebně složitějšími pasážemi inspirované fusion jazzem (části Kallalou Kallalou nebo Trouble Your Money by mohly klidně být v repertoáru takových Weather Report) i funkem (Too Loud).

vložte odkaz, text nemažte

Překvapivé hudební změny se neodehrávají jen mezi jednotlivými skladbami, ale často i v rámci písní samotných. Pokud nebudete příliš pozornosti věnovat některým zvukovým efektům, které byly in v době vzniku, ale dnes působí nevyhnutelně archaicky, rozhodně si užijete harmonicky i melodicky zajímavé album. Jasná volba pro všechny milovníky osmdesátkové nablýskanosti!

Fate Of Nations (1993)

Touto deskou se Plant definitivně odklonil od soundu osmdesátých let, který byl ještě silně patrný na Manic Nirvana, a zároveň šlo na devět let o jeho poslední album. Hudebně se tu mísí tři celkem odlišné styly: poměrně ostrý hardrock silně odkazující na éru s Led Zeppelin, vliv world music a konečně jednoduché rádiové hity poplatné tehdejším trendům. Hned úvodní Calling To You sice začíná s orientálním nádechem, ale ten je vzápětí nahrazený ostrým beatem a zkreslenou kytarou. V podobném duchu se nese i Memory Song s vynikajícím střídáním mollových a durových částí, jižanská Promised Land s výrazným zvukem hammondek a foukací harmoniky a konečně Netwok News s chytlavým riffem a refrénem.

Robert Plant se chystá do Plzně. Dá si i oblíbenou slivovici?

Za 29 Palms by se nemusel stydět Bruce Springsteen nebo Dire Straits a spolu s optimistickou I Believe jsou to jasní zástupci rádiových hitů. Kromě Down To The Sea nebo Come Into My Life s vlivy world music stojí ještě za zmínku krásná balada The Greatest Gift a cover If I Were A Carpenter od Tima Hardina, obě se smyčcovými aranžemi. Ačkoliv je Fate Of Nations snadno přístupné, různorodé aranže a otevřenost devadesátých let z něj dělají skvělé album s výraznými skladbami.

Raising Sand -  s Alison Krauss (2007)

Výsledkem spolupráce s americkou bluegrassovou zpěvačkou Alison Krauss je krásné album Raising Sand. Objeví se zde sice svižnější kousky jako třeba funková Fortune Teller, rozverně rock'n'rollové Gone Gone Gone (Done Moved Out) a Let Your Loss Be Your Lesson nebo temně mrazivá Nothin' se zkreslenou kytarou a houslemi Alison Krauss, žánr většiny písní se ale pohybuje v té nejlepší tradici americké country a bluegrassu.

RETRO: Jak Robert Plant a Jimmy Page v roce 1998 v Praze křísili ducha Led Zeppelin

Oba protagonisté mají "své" písně, které si zazpívají sólově, největší sílu mají ale zpravidla duetové pasáže, které dají vyniknout harmonii mezi barvou a temperamentem hlasů Planta a Krauss. Vynikajícím příkladem je závěrečná Your Long Journey, úvodní Rich Woman nebo pomalá balada Polly Come Home. Plantův projev je nezvykle usměrněný, zpívá s menší dynamikou, než je u něj zvykem, a i žánrově jde o výlet do vod pro něj sice ne neznámých, ale rozhodně těch méně prozkoumaných. O tom, že to není jen stylový úlet a alternativa pro Plantovy ortodoxní fanoušky, ale výjimečné dílo, svědčí mimo jiné i ocenění Album roku v cenách Grammy.

Lullaby And... The Ceasless Roar - se Sensational Space Shifters (2014)

Na svém zatím posledním albu Plant dovedl k dokonalosti svůj eklektický styl: jednotlivé písně jsou svými inspiračními vlivy zcela odlišné, ale přesto tvoří souvislé a hudebně překvapivě konzistentní album. Hned při úvodní tradiční Little Maggie s irskou melodií i instrumentálním obsazením (banjo a housle) na pozadí pulzuje nekompromisní rytmika se sekaným beatem, která spolu s použitými efekty a klávesami dělá skladbu překvapivě hudebně aktuální. Irská inspirace ve více tradičním kabátu je zřetelná i v Poor Howard. Rainbow dává nápěvem vyniknout Plantovu zpěvu a zní, jako kdyby šlo o ztracenou a pak znovu objevenou nahrávku Led Zeppelin.

Exotické vlivy, nejvýraznější v melodických prvcích, ale podpořené i nástrojovým obsazením, jsou zřetelně rozpoznatelné v Pocketful Of Golden, Embrace Another Fall nebo v Up On The Hollow Hill, ale objevují se i jen tak mimochodem v částech jiných skladeb, například v House Of Love. Ta je spolu se Somebody There zástupcem melodického a vyklidněného rocku, který připomene třeba Nicka Cavea, kterého je slyšet ještě více ve správně špinavé Turn It Up. Nemůže chybět ani jedna krásná balada - A Stolen Kiss. Jde o zralé a krásné album s aktuálním zvukem, na kterém je každá skladba opravdovou perlou. Na této soupisce si rozhodně své místo zaslouží.

text: Jiří Kalous, foto: Petr Tibi

Témata: Robert Plant, Led Zeppelin, Sensational Space Shifters, Alison Krauss, rock