Michael Foret interview: Hudba je jako nemoc, která člověku prorůstá do celého těla

Michaeli, nedávno ses vrátil ze svého měsíčního pobytu na Sardinii. Nasál jsi tam i nějakou inspiraci do své tvorby?
Vymyslel jsem si tam koncept klipu na příští léto. Tamní prostředí bylo inspirující, i když musím říct, že obecně mě víc inspiruje spíš sever. Proto jezdím každý rok do Norska. Rybařím tam a zbytek pobytu čerpám energii, odjíždím vždycky plný nápadů. Příroda je tam totiž nádherná. Na Sardinii je příroda také krásná, a i když jsem tam neplánoval pracovat, nápady přišly v podstatě samy. Najednou člověk zjistí, že má v ruce diktafon a natáčí si úryvky melodií, zapisuje si do poznámkového bloku texty a scénář klipu. To vše se stalo během jedné procházky, kdy jsem si potřeboval pročistit hlavu.

VIDEO: Michael Foret spontánně natočil klip nad norskými fjordy. V Rockstar zpívá o ztrátě pokory

Máš rád klid?
Ano, ve volném času už často ani neposlouchám hudbu, jen vypnu a užívám si ticho. Asi už jsem starý. (smích) Vzpomínám si, když jsem se jako puberťák měsíc dopředu těšil na nějaký koncert a měl jsem z toho Vánoce. Můj první velký koncert byli The Cranberries, pak AC/DC a Rammstein na Strahově. Tehdy se o tom hodně psalo, dnes je to už bohužel jinak. Když je u nás velký koncert, vyjde následující den 4-5 článků a za týden už je ticho. Ale to je dáno dnešní dobou, která je příliš spotřební.

V čem konkrétně?
Ten, kdo dnes rychle vznikne, taky rychle zanikne, i když může mít talent na úrovni dřívějších hvězd. I Ozzy Osbourne, Freddie Mercury nebo Mick Jagger by to podle mě dnes měli těžké, protože se poslouchá kvantum muziky a vkus posluchačů se mění rychle. Dnes mají rádi červenou, zítra se jim bude líbit modrá. Je to ale i o hudbě, která vzniká, je těžké najít něco opravdu výjimečného typu Kate Bush.

TOP 5 videoklipů týdne (106.): Michael Foret hledá klid v přírodě, Kings Of Leon ždímají emoce

Nikoho výjimečného mezi dnešními interprety nenacházíš?
Z nových jmen ne. Možná je to spíš můj osobní problém, už jsem otrlý a radši jdu na koncert sebejistých Green Day než novějších 30 Seconds To Mars. Je to ale hezká otázka, nad kterou budu asi přemýšlet celou noc. Velmi se mi například líbí nová deska Miley Cyrus, ale výjimečnou bych ji asi nenazval. Je škoda, že deska není příliš úspěšná, ale dost to ilustruje, jak těžké je dělat hudbu pro dnešní spotřebitele. Lepší je asi opravdu skládat sám pro sebe, člověk by se neměl nechat ovlivňovat okolím, ale dělat věci tak, jak sám cítí.

VŽDYCKY JSEM BYL SPÍŠ SÓLISTA

"Sám pro sebe" jsi zřejmě jako singl z tvé chystané desky vybral písničku Rockstar, od které asi neočekáváš, že by se stala hitem...
Neočekávám. Můj producent Luděk Fiala, se kterým nahrávám desku, mi ji pouštěl už před pár lety, měl ji v šuplíku. A mně se líbila a chtěl jsem ji nahrát. Původně jsem ji ale chtěl využít pro jiný projekt, který plánuji.

Michael Foret přezpíval píseň Petra Muka

O jaký projekt jde?
Nebyl sólový, chtěl jsem tentokrát tvořit s někým dohromady. Vždycky jsem byl spíš sólista, a to i ve sportech, které jsem dělal - tenis, lyžování, atletiku... Asi se neumím moc pohybovat v kolektivu, proto jsem nikdy nevyhledával fotbal nebo hokej. Radši jsem se odloučil a šel hrát na kytaru nebo běhat a pak jsem vyhrával atletické závody. Cítím ale, že muzika je o kolektivním procesu, potřebuješ producenta, který tě nasměruje, když se ztrácíš, hudebně i lidsky...

U tvého producenta Luďka Fialy tahle empatie funguje?
Ano, ale samozřejmě nám taky chvíli trvalo, než jsme se poznali a sedli si. Například prvních pět skladeb, které jsme spolu udělali, letělo rovnou do koše. Deska vzniká poměrně dlouho, protože cítím, že písničky potřebují uležet. Hodně je testuji i během koncertů, sleduji, jak na ně lidé reagují. Někdy se ukáže, že písnička, která se předtím zdála silná, vlastně moc nefunguje a na světlo vyleze ta, které jsem dříve moc nevěřil.

Neprotiřečí si tenhle způsob testování písniček s tvým předešlým tvrzením, že hudbu je důležité dělat především podle sebe a nenechat se ovlivnit názory ostatních?
Nemyslel jsem to tak, že bych se rozhlížel po lidech a ptal se "Paní, tleskáte" nebo "Slečno, slzíš z toho?" Je to o tom, že když během koncertu v písničce cítíš nějakou energii, je vždycky patrná mezi interpretem a publikem navzájem. Rád se lidem dívám do očí a to ve mně vytváří konkrétní energie. Někdy je to tak, že ve finále ležím na zemi, totálně propocený a šťastný, a vidím lidi, jak s námi skáčou. To je ta chemie, kterou miluji. A někdy lidé zlehka tančí, vypadá to, že je vlastně všechno správně, ale stejně cítím, že tam ta výměna energie není. Je to jako když jdeš s kámošem na pivo  buďto si ho s ním užiješ a příště jdeš rád znovu, nebo ho ucucáváš a znovu už s ním nepůjdeš. Stejné je to u písniček.

Klip k Rockstar jsi nahrál na iPhone. Baví tě vytvářet takto spontánně nějakou formu umění? Nemyslím teď pouze vizuál, mohou to být i samotné písničky.
Baví, na desce dokonce budu mít v jedné písničce hudbu nahranou na diktafon s rozlazenou kytarou, které chyběla jedna struna. Nahrál jsem ji v noci, měl jsem v hlavě motiv a potřeboval jsem ho zaznamenat, zalezl jsem si proto do skříně, aby mě sousedi nezabili. (smích) Druhý den jsem to Luďkovi poslal i se zpěvem, on zpěv vymazal a ponechal jen kytaru, kterou použil do originální nahrávky. Písnička se jmenuje Dýchej a zahajujeme s ní koncerty. Je v ní opravdu nasamplovaná ta má rozvrzaná kytara.

Tvá zatím poslední deska Uvnitř vyšla v roce 2009, to už je opravdu dlouhá doba. Co se u tebe dělo, že žádné další album od té doby nevzniklo?
Hodně jsem se věnoval divadlu. Vždycky jsem si říkal, že když už bych do divadla šel a zkusil nějaký muzikál, chtěl bych ho dělat jako okrajovou činnost, vedle své vlastní muziky. To jsem dodržel asi rok, jenže pak jsem se do toho stejně tak vžil, že jsem nebyl schopný dělat nic jiného. Sedm let jsem tedy vlastně strávil hraním muzikálů. Pak manželka otěhotněla a teď jsem táta, kterým jsem chtěl být aspoň rok na 100 %. Taky je ale možné, že jsou tohle všechno jen moje vnitřní výmluvy a vlastně jsem s tím materiálem nebyl úplně ztotožněn.

JSEM SPOKOJEN S TÍM, CO MÁM

Zauvažoval jsi někdy během té doby nad tím, že bys v muzikálech zakotvil a svou sólovou dráhu pověsil na hřebík?
Mnohokrát. Jenže hudbu cítím celý tělem a srdcem, je to silnější víc a víc. Táta, sám muzikant, mi dřív říkal, ať do muziky vůbec nechodím, že mě ve třiceti přestane bavit. To mi bylo jedenáct dvanáct let. Dnes v jedenatřiceti musím říct, že hudba je jako nemoc, která člověku prorůstá do celého těla. (smích) Skoro se obávám, co bude v sedmdesáti. Kéž bych mohl být jako Bruce Springsteen, že bych hrál sto koncertů za rok, křepčil na pódiu šest hodin a měl energie jako on. Ale narodil jsem se v jiné době a jiné zemi a vím, že to tak nebude. Přesto jsem spokojen s tím, co mám. A vždycky, když mám chut to zabalit, přijde nějaký kopanec, který mně povzbudí.

Jaký například?
Vzpomínám na loňský ročník festivalu Okoř se šťávou, kde pršelo, ale před naším koncertem najednou přestalo. Nad polem se vytvořila krásná duha a lidé postupně přicházeli zezadu k nám, až jsme na konci měli slušný kotel. Skončil koncert a já byl strašně šťastný. Nemyslel jsem při tom na nějakou slávu, peníze, ale měl jsem radost, že můžu dělat něco, co lidi obohatí. Mě neuvěřitelně obohatily jejich výrazy, to, že jeli s námi jako stroj. Cítil jsem se jak na nějaké droze, v totálním opojení. Dva dny jsem to rozdýchával a strašně jsem si chtěl ten pocit ponechat. Občas ho některé okolní věci schovají, ale někde tam ve mně pořád je.

Proč ses rozhodl, že album bude z poloviny zpívané česky a z té druhé anglicky?
Miluji češtinu a zároveň miluji i angličtinu. Dřív jsem zpíval výhradně česky, poprvé jsem zkusil angličtinu v singlu No Right, No Wrong. Stala se z něj písnička, která mě stále neuvěřitelně baví a uzavírám s ní každý koncert. Některé skladby jsme zkusili nahrát v obou jazycích, ale ukázalo se, že některým stylům angličtina vyhovuje víc a v češtině moc nefungují. V češtině zní dobře hlavně kytarové, folkové skladby, angličtina naopak sedí víc do elektroniky a tanečních songů.

Loni jsi složil píseň Nejvíc pro svou čerstvě narozenou dceru. Jak moc se její příchod na svět odrazil do tvé tvorby?
Možná by si někdo pomyslel, že se po jejím narození zklidním, ale mám naopak pocit, že jsem ještě větší blázen. Cítím se, jako by mi bylo 16. Četl jsem rozhovor s Brianem Mayem, redaktor se ho ptal, co říká na pojem čas. May totiž studoval fyziku. Odpověděl, že čas nevnímá, až když před měsícem viděl ve svém dokumentu napsanou číslovku 70, což je jeho věk, v tu chvíli si uvědomil, kolik mu je. Prý se totiž stále cítí jako pětatřicetiletý kluk s chybami. Wow, tohle ti řekne Brian May. To já se pak cítím jako desetilý a pořád mám pocit, že jsem na začátku.

Ale zpět k tvé otázce. Když mám kolem sebe rodinu, se svou dcerou lítám jak blázen a připadám si spíš jako její brácha. Možná tohle mě inspiruje do svěžích písniček typu No Right/No Wrong. Mám teď dvě takové hotové a těším se na léto, až si na ně zaskáču.

Vraťme se ještě k tvému chystanému albu: Kdy by mělo vyjít a pojedeš k němu také na turné?
Rád bych, aby vyšlo někdy v březnu či dubnu, ale nechci slibovat pevný termín. Na turné bych rád vyrazil, ale především se těším na hraní na letních festivalech, kde bych svou novou hudbu chtěl představit.

text: Josef Martínek, foto: archiv interpreta

Témata: Michael Foret, Rockstar, No Right/No Wrong