Vydáno 01.09.2016 | autor: redakce
Mohlo by se zdát, že po vyčerpávajících reportážích z prvního a druhého dne už rakouské Frequency vystřílelo všechna esa. Jenže je tady další den a s ním i další objevy.
Výkon The Kills patřil spíše ke zklamáním festivalu. Foto: Martin Janáč
Třeba takoví Niila, což je v podstatě úplně začínající finská kapela, která si ke slávě leze po zádech slavnějších Sunrise Avenue, jimž dělala nejen v jim zaslíbeném Německu předskokany. Na kontě zatím mají jen album Gratitude, ale stačí si pustit jejich juchavý singl Restless Heart a je zřejmé, že hitové ambice a snaha stát se novými Imagine Dragons nebo OneRepublic jsou motlitbou, s níž každý den uléhají ke spánku. Tak proč jim to nepřát.
LIVE: Jack Garratt králem rakouského Frequency, bavili i Bastille, Miike Snow či Oh Wonder, Deichkind souložili s mozkem
Objevování pokračovalo i v dalších minutách, kdy se proti sobě postavili písničkáři. Na kryté scéně to byl Trevor Sensor, jehož vykouřený a vychlastaný hlas byl kupodivu tak nepříjemný, že přednost musel dostat jeho popovější konkurent Jamie Lawson. Čtyřicetiletý chráněnec Eda Sheerana, jenž mu na svém labelu na jaře vydal stejnojmenný debut, na němž pro všechnu tu medovou uhlazenost nebylo kromě Sheeranova jména mnoho zajímavého, však i naživo potvrdil, že jeho koncerty si nic jiného než skrytí ve stínu a znuděné zívání nezaslouží. Nuda a šeď.
Jen pár dní po Szigetu a pražském koncertě se také na Frequency ukázal slibný debutant Børns, jeho set však trpěl odhalením rudé opony, za níž se skrývala Red Bull stage postavená na starém autobusu. Že se na ní bude něco dít, dávali organizátoři vědět až v průběhu festivalu, zejména překvapení v podobě Machine Gun Kellyho dalo alespoň trochu zapomenout na už oznámenou a na poslední chvíli zrušenou dvojici Jennifer Rostock a hlavně letošního debutujícího dívčího zázraku jménem Dua Lipa.
LIVE: Druhý den rakouského Frequency patřil Wolfmother, Foals, Rudimental i The Last Shadow Puppets
V Houstonu narozený rapper si dle svých vlastních slov o dva dny dříve zlomil ruku a pohmožděniny byly znát i v jeho tváři, jeden z headlinerů jen o den dříve konajícího se Hip Hop Kempu ale i tak dostál svému jménu a pěkně pogrohlovsku odehrál výbušný koncert plný energie a rapu jako ze samopalu. Rotační kulomet ostatně zdobil i jeho scénu a i tak komorní koncert za horkého odpoledne doplnily také výstřely konfet a efektní dým.
Asi nejvíce natlakované odpoledne plné přebíhání od scény ke scéně ozvláštnili i alternativní rockeři The Kills, kteří se po zrušené části turné, čítající mimo jiné i Prahu a Sziget, vrátili po vyléčení zápalu plic Alisson Mosshart na pódia. Radost veliká, nejen u nás výrazně budovaný hype jim ale ublížil. Zboku pódia je sice sledoval i Kele Okereke z chystajících se Bloc Party, pod pódiem a na něm už to ale taková sláva nebyla. Zpěvačka si ještě před začátkem show neodpustila dokouření cigarety, za což jsou jí její plíce jistě vděčné, hlavní ale je, že své rockové pózy až příliš okatě přehrávala, a i když je třeba nový singl Heart Of A Dog ve studiové podobě výtečný, naživo ne a ne strhnout. Dočká-li se pražský koncert náhradního termínu, udělejte sami sobě službu a "nepřetěšte se". Ať pak nejste zklamaní, že je to "jen" docela fajn.
vložte odkaz, text nemažte
Jeden z nejlepších koncertů letošního ročníku se však odehrával na kryté scéně, kde se hrstka fanoušků sešla u indie rockerů The Boxer Rebellion. Ti svou hudbu postavili na syntezátorech, kaskádových bicích, náladotvorných kytarových pasážích a zasněném vokálu. Ať hráli kteroukoliv ze svých písní, nezbývalo než nad tou vší nádherou jen spokojeně žasnout. Zpěvák těžko zapíral vizuální podobnost s Markem Ruffalem, na Hulka se ale naštěstí neměnil a i po skončení setu zůstal tím lehce neurotickým, avšak nadmíru ochotným Doktorem Bannerem, takže když se pak s celou kapelou večer sešli v kotli na Massive Attack společně s Bloc Party, tak se na rozdíl od na únavu se vymlouvajícího Keleho ochotně fotil s fanoušky.
A když je řeč o Bloc Party, tak ti od svého vystoupení na Szigetu drobně proměnili a zkrátili setlist a jako na potvoru to odnesla zrovna teskná This Modern Love, s níž v Maďarsku doháněli k slzám. Seznam skladeb byl samozřejmě i tak plný svižných hitů s chytlavými melodickými linkami hranými na samolepkami Sonica polepenou kytaru Russela Lissacka - například Helicopter, Octopus, The Love Within nebo Ratchet. Kdo ale preferuje pomalejší a rozvážnější polohu Keleho vokálu, dočkal se naneštěstí jen párkrát. Alespoň že na rozdíl od koncertu na totožném místě před čtyřmi lety už publikum pod pódiem nebylo otrávené z čekání na domácí Sportfreunde Stiller, ale tentokrát opravdu přišlo kvůli Bloc Party.
Co ale scházelo ve zpěvu Kelemu, to doháněla ještě o pár minut dříve vystupující Skin. Holohlavá zpěvačka opět naplno fungujících Skunk Anansie měla jednoznačně nejpůsobivější hlas ze všech, kteří na Frequency hráli, takto řezat do živého se nikomu jinému nepodařilo. Nestárnoucí hity jako Weak, Hedonism (Just Because You Feel Good), ale i novinka Love Someone Else zanechávaly v posluchačích hlubokou stopu a druhá největší scéna festivalu zažila jeden z největších náporů fanoušků. Ani to ale výlety do publika milující Skin nezastavilo, takže kromě olíznutí pleše překvapenému kytaristovi nechala dav podřepnout, postavila se do jeho středu a pak s nimi všemi najednou vyskočila. Úžasný zážitek.
Massive Attack měli na kryté scéně ještě krátký předvoj v podobě tuctových indie rockerů Sofa Surfers, na nichž je bohužel nejvíc cool jejich název, triphopové hvězdy ale takřka totožným (a tudíž výborným) vystoupením jako na Rock for People potvrdili, že nejsou kapelou, k níž je snadné najít si cestu, a to ani když jim na pódiu sekundují Young Fathers.
Téměř ve stejném čase jim totiž konkurovali Limp Bizkit. Nu-metalové legendy jsou v německy hovořících státech na rozdíl od zbytku světa stále extrémně populární, a i když tam jezdí na turné prakticky každý rok, řady jejich příznivců se jich ne a ne přejíst. Oproti dříve zhlédnutým koncertům v Rakousku, Maďarsku i u nás se tentokrát Fred Durst zbytečně dlouho vykecával a dával prostor coverům typu Heart-Shaped Box či Smells Like Teen Spirit, což jen dokázovalo, jak moc potřebuje kapela konečně dokončit stále odkládaného nástupce Gold Cobry, aby měla celý set čím vyplnit. I tak to ale byl hodně velký rachot, po němž by rozdupané kelímky nesbíral ani ten největší milovník recyklace. A těch lidí bylo dokonce tak moc, že jsme se s fotografem za celý koncert nedokázali dostat natolik blízko pódiu, abychom vám vyfotili alespoň jednu použitelnou fotku. Zkrátka masakr, během nějž si jeden z fanoušků odnesl domů i elektrickou kytaru od účinkujících.
Manu Chao si se svou skupinou La Ventura a dvouhodinovou variací na jednu písničku kdoví proč vysloužil nejčestnější místo v line-upu, kdo ale neholduje hudebnímu sebemrskačství, hledal alternativu. Tou se ze zvědavosti stali jihoafričtí Die Antwoord, jak se ale brzy ukázalo, ani tady si posluchač hledající alespoň ždibec umění nepomohl. Barevné, tancující penisy na velké projekci, podivné doprovodné tanečnice, skákání do publika a nahý zadek rapujícího Ninji a hlavně z notebooku puštěná muzika doprovázená připitomělým poskakováním sem a tam byla vůči všem předcházejícím a daleko koncertně zajímavějším interpretům jako štiplavá facka a s reálnou muzikou neměla nic společného. Navíc nefungovala ani jako bizarní freak show, protože tu opravdovou už měli všichni zažitou o dva dny dříve při Deichkind.
Pocit ztraceného času s Die Antwoord po skončení navíc ještě podpořilo zjištění, že jsme bohužel nestihli čtvrtou z kvarteta nominovaných na BBC Sound Of 2016, kteří se na Frequency chystali, a sice NAO, jejíž největší zářez je zatím na druhém albu Disclosure. Dojmy z naživo hraného debutového alba, jež vyšlo právě v době konání festivalu, tak musíme dohnat jindy. Nightpark ale nabídl i další vyžití. DJ set v podání Simian Mobile Disco byl sice spíše nutným zlem a podobně zklamal i věhlasný producent Hudson Mohawke, jenž místo špičkové elektroniky ze své desky hrál spíše nezajímavé dubstepové věci, potěšil však ale velmi dobře namíchaný set DJe říkajícího si Kaytranada, jenž právě Disclosure v mnoha momentech připomněl. Po čtvrté ranní vydrželi už ale do úplného konce opravdu jen ti nejodolnější. No a to je všechno.
Frequency je úžasný, fantastický, jedinečný festival. Jeden z nejlepších, na jaké můžete v Evropě vyrazit. Jeho dramaturgie je až na pár úletů každoročně vytříbená, smysluplná a drží si linku soustředící na superhvězdy, středně velké, zejména indie rockové kapely, a také na úplné nováčky, kteří vždy do pár měsíců ukážou, že zajít na ně v Rakousku ještě předtím, než se stanou slavnými, má v sobě punc jistého spiklenectví, které mezi sebou návštěvníci Frequency sdílejí. A i když je konkurenční Sziget větší, delší, hvězdnější, blýskavější a obsahuje i řadu dalších nezpochybnitelných kvalit, rakouská hudební přehlídka má přece jen jednu výhodu, proti níž se těžko něco namítá. A sice lepší muziku.
text: Jan Trávníček, foto: Martin Janáč
Témata: FM4 Frequency, Bloc Party, Massive Attack, Dua Lipa, The Kills, Skunk Anansie, Young Fathers, Limp Bizkit, Die Antwoord, Disclosure
5,00
čtenáři
hlasuj
