Vydáno 22.10.2025 | autor: Jarda Hudec
Celé čtyři dekády už existují Simply Red a tatáž doba uplynula od vydání skvostného debutu Picture Book, která groovující band kolem kučeravého zrzka Micka Hucknalla katapultovala v roce 1985 mezi hudební elitu. Dost pádný důvod k oslavě formou obsáhlého výročního turné, které jenom v Německu hostuje v dvanácti městech. Ostudou je, že u nás tuhle britskou legendu ani tentokrát neuvidíme, ačkoliv poslední koncert v Praze odehrála před dlouhými jedenácti roky.
LIVE: Mikrofon až u pasu, přesto bourá arény. Mick Hucknall slaví se Simply Red 40 let na scéně
Hned zkraje nás čeká důkladná sonda do hluboké historie. Ocitáme se v době, kdy se Spojené království potýká s hospodářskou krizí, sociálními nepokoji, terorismem v Severním Irsku a důsledky thatcherismu. Hudebně se mu však daří náramně a právě v tomto období se rodí mnohé klenoty novovlnné pop music globálního významu. Mezi ty nejzářivější patří Simply Red, respektive jejich zmíněná prvotina Picture Book.
Tomuto albu z poloviny osmdesátek kapela logicky a oprávněně věnuje více než třetinu dvouhodinového koncertu. Své výroční sety otvírá původem manchesterský sextet poklidným jazzem Sad Old Red.
Brzy přichází na řadu a diváky zvedá poprvé ze sedadel vyprodané arény historicky první singl kapely - Money’s Too Tight (To Mension). Byť se jedná o cover amerických The Valentine Brothers, byla to právě tahle píseň, která zapsala Simply Red do širšího povědomí. A živě funguje výborně – na tomto koncertě vyzněla dokonce nejlépe ze všech jedenadvaceti tracků. Nejsilnější song z Picture Book, melancholickou Holding Back The Years, si Mr. Hucknall nechává až na úplný závěr, ale nepředbíhejme.
Luxusní zvuk, suverénní zpěvák, kapela šlape jako hodinky… no aby ne, když její páteř tvoří už léta letoucí perkusista a trumpeťák Kevin Robinson, bubeník Roman Roth, a hlavně saxofonista Ian Kirkham s kytaristou Kenjim Suzuki, kteří dostávají nejvíc sólového prostoru. Naproti tomu klávesák Gary Sanctuary, ostřílený koncertní matador, hraje za Mickovými zády teprve dva roky, a basák Orefo Orakwue dokonce naskočil mezi Reds až na této šňůře. Kapela mile překvapila doprovodnými vokály: nebylo třeba „křoví“ sboristek či sboristů, všechny backing vokály šly z úst samotných muzikantů, hlavně od zmíněného kytaristy a bubeníka.
RECENZE: Simply Red dělají hudbu stále s láskou
Na samostatnou kapitolu je pak téma týkající se nevídaného přírodního úkazu jménem Mick Hucknall, resp. jeho pěvecké techniky: Jak ostatně mívá ve zvyku, svůj mikrofon opět drží „proklatě nízko“, někdy až na úrovni pasu, snad aby uchránil svůj pěvecký nástroj a potažmo uši posluchačů v těch nejexpresivnějších pasážích bez úhony. Přesto zní vždy dostatečně čistě a hlasitě, bez vazeb nebo přeslechů, no… Racionální vysvětlení téhle fyzikální záhady bych raději přenechal zvukařům, každopádně jde o počínání efektní i efektivní, které jen podtrhuje výjimečnost tohoto pohodového entertaimera.
Nemá smysl vyjmenovávat všechny songy, které většina z nás dobře zná, ale za zmínku stojí zpěvákovy sugestivní komentáře, jimiž je uváděl. Tak například před It’s Only Love vtipně parodoval proslulý těžkotonážní bass Baryho Whitea. Následnou You've Got It zase uvedl vzpomínkou na legendárního Motown songwritera Lamonta Doziera, s nímž tuto píseň na konci 80s napsal. A ještě než došlo na skladbu Enough, připomněl leadera The Jazz Crusaders Joe Samplea a zanotoval jeho nejznámější věc Street Life.
Zemřel baskytarista Steve Lewinson, hrál v britských Simply Red
Zkrátka tohle turné je koncipováno nejen jako nostalgické ohlédnutí za skvostnou kariérou Simply Red, ale je zároveň poctou klasikům soulu a R&B z daleko dřívější doby. V podání tepající rytmiky, díky všem těm funky riffům a hlavně zásluhou silného a intonačně dokonalého lead vokálu však i tyhle vykopávky pořád znějí svěže a dynamicky.
Mezi baladami se vyjímaly svižnější hity z nejúspěšnějšího období kapely, jako Stars nebo Thrill Me, i nepatrně novější Fake, Sunrise a Fairground. Mick Hucknall je servíroval s naprostou lehkostí, až zdánlivou ležérností, a s evidentní chutí, jež mu spolu se vděčným publikem pravděpodobně dodává nejvíc energie odřídit celou dlouhou show na nejvyšším možném stupni.
A jak tak hlavní aktér přenášel své charisma do všech řad zhruba pětitisícové arény, v níž se už dávno nesedělo, ale stálo a tančilo, najednou se show posunula až ke svému finále a vygradovala přídavky. Také v tomto závěrečném bloku se Simply Red poklonili muzice dávno minulé a s chutí zahráli Reach Out I'll Be There, někdejší šlágr vokální skupiny Four Tops.
Rozloučili se perlami svého repertoáru Something Got Me Started a Holding Back The Years, a za frenetického aplausu německých fans se ještě několik minut klaněli, mávali a zdravili, jako by to mělo být naposled…
Setlist:
Sad Old Red, Jericho, Money's Too Tight (To Mention), The Right Thing, A New Flame, It's Only Love (Barry White cover), You've Got It, Enough, If You Don't Know Me by Now, For Your Babies, Stars, Thrill Me, Say You Love Me, The Air That I Breathe (Albert Hammond cover), You Make Me Feel Brand New (The Stylistics cover), Fake, Sunrise, Fairground.
Přídavky: Something Got Me Started, Reach Out I'll Be There (Four Tops cover), Holding Back The Years (The Frantic Elevators cover)
Text: Jarda Hudec, foto: ToddeVision, First Direct Arena (ilustrační)
Témata: Simply Red, Mick Hucknall, Ian Kirkham, Kenji Suzuki, soul, Barry White, Lamont Dozier, Joe Sample
0,00
čtenáři
hlasuj
