RECENZE: Z nové desky Taylor Swift vám bude špatně. Na The Life Of A Showgirl se pozitiva hledají velice obtížně

Taylor Swift

The Life Of A Showgirl

Skladby: 
The Fate of Ophelia, Elizabeth Taylor, Opalite, Father Figure, Eldest Daughter, Ruin the Friendship, Actually Romantic, Wi$h Li$t, Wood, CANCELLED!, Honey, The Life of a Showgirl (featuring Sabrina Carpenter) 

12 trax / 41:40 min

Vydavatel: Republic

V našich končinách to ostatně znamená třeba i to, že autor těchto řádků byl hned dvakrát pozván do televize, aby pohovořil nejprve na téma, zda zpěvačka způsobí vydáním nové desky na audiokazetách jejich comeback (nezpůsobí), a následně, aby sdělil své první dojmy při příležitosti samotného vydání (záznam najdete zde od 12. minuty). Kéžby se podobné pozornosti mainstreamových médií dostalo i umělcům, kteří si to vážně zaslouží.

LIVE: Vidět Taylor Swift a zemřít. Koncert zpěvačky ve Varšavě byl životním zážitkem

Taylor Swift bezpochyby nelze upřít, že jakýkoliv vždy dopředu přesně načasovaný a patřičně promyšlený mediální výstup má obrovský mediální zásah. S trochu nadsázky se dá hovořit o tom, že kdejaké uprdnutí vyvolá takový povyk, že se o něm chtě-nechtě prostě dozvíte.

Přestřelka s Donaldem Trumpem. Ohlášení alba v podcastu. Zasnoubení s Travisem Kelcem. Odkazy na Hamleta. Zmíněné audiokazety a všechny barevné varianty samotné desky. Osvícení oranžovou barvou Empire State Building či zastávky Kansas City Union Station nacházející se v místě, kde hraje americký fotbal její snoubenec. Rekordní tržby z turné. Hrozba teroristického útoku ve Vídni. Nepřímé obvinění Davea Grohla z Foo Fighters, že zpěvačka zpívá na playback.

Podobných výstupů jsou bez přehánění tuny. A nemáte šanci se tomu vyhnout, protože lidi to čtou a kdejaká sebevětší ptákovina týkající se zpěvačky se automaticky stává celosvětovým virálem.

To všechno následně vyvolává dojem, že vydání nové desky bude událostí minimálně srovnatelnou se vzkříšením Ježíše Krista, možná dokonce ještě větší. Přesně tak totiž svět kolem aktuálně nejpopulárnější umělkyně zeměkoule funguje a její marketingový tým, který bez jakékoliv ironie patří k nejšikovnějším na světě, zajišťuje, že se o zpěvačce mluví stále více. A peníze tečou.

Dave Grohl si proti sobě poštval Swifties. Řekl, že Taylor zpívá na playback

Jako každá správná korporace, ani Taylor Swift si nemůže dovolit zklamat. Sama ostatně zpívá na novince o tom, že je jen tak dobrá, jako její poslední hit. Nekompromisní kapitalistický svět honící se za stále většími a většími zisky a rekordy neumožňuje na chvíli vypnout nebo třeba jen polevit. Kola šoubyznysu se musí točit dál a tak každé album, ale i turné musí být připraveno tak, aby bylo možné referovat zas a znovu o tom, že oproti minulosti i všem ostatním v branži je zase všechno o nějaké to procento větší a lepší. Nikoliv písničky, ale hlavně čísla jsou tady to hlavní a nejdůležitější. Pro konkurenci je to na jednu stranu obdivuhodné a třeba i inspirující, především bychom ale neměli zapomínat na to, že je to hlavně a především šílené. A neudržitelné.

Album zní jako všechny ostatní

Aktuální studiovka má navíc tu nevýhodu, že po předchozí The Tortured Poets Department, která byla šedivá jak svým obalem, tak také obsahem, vychází novinka v úplně jiných barvách. Klíčovými prvky jsou oranžová a zelená, tedy barvy výrazné a mainstreamové, nadto se ještě zpěvačka nechala vyfotit ve vyzývavých pózách v šatech z blyštivých třpytků, což mimo jiné vedlo k tomu, že dnes její fanynky hojně rozebírají její nově odkrytý pupík, který dlouhé roky skrývala. Zní to bizarně? Jednoznačně ano, ale kdo nevěří, nechť se podívá na její outfity z minulých let a pročte si komentáře pod aktuálními fotografiemi na sociálních sítích. Pupík je prostě téma.

RECENZE: Taylor Swift dokazuje na novém albu, že je popová královna i bez vyložených hitů

Především ale vizuál spojený navíc ještě se samotným slovem Showgirl a průvodními slovy o tom, že se na desce dozvíme, čím si americká interpretka procházela během The Eras Tour naznačují, že nás tentokrát čeká opravdu velkolepé dílo. Že zpěvačka po čase vydala velkou, mainstreamovou desku plnou šťavnatých popových hitů. Že se snad i vrací k období úspěšných alb 1989 z roku 2014 nebo dokonce ještě o další dva roky starší Red.

Jenže pak si konečně to album poprvé pustíte. A zjistíte, že všechno je jinak. Že vás zase obelhali. Že se žádná zásadní událost nekoná. Že to všechno byl jen marketing. A že ta deska zní - až na pár drobností - zase úplně stejně jako skoro všechny ostatní. A vy tak sami sobě musíte připomenout, že mít na svém kontě dvanáct alb v necelých šestatřiceti letech prostě není normální. A že stejně jako minule a předminule, i tentokrát tady máte hromady profesionálně nahrané a zprodukované, ale zároveň zapomenutelné vaty, mezi níž se jen tu a tam objeví nějaký nosný nápad. Ale že jich je strašně málo. A co je pro popovou, mainstramovou a po hitparádových úspěších toužící desku vůbec nejtragičtější - není tady jediný pořádný hit.

Vykradla Taylor Swift své kolegy?

To album je totiž tak neuvěřitelně mdlé, nudné a unylé, že abyste na něm vůbec nějaká pozitiva našli, musíte se znovu brodit doprovodnými materiály a nacházet si tu a tam nějaké zajímavé detaily v textech písniček nebo zvolených melodiích. Ani ty ale - naneštěstí - nejsou původní, což s přihlédnutím k tomu, že album vznikalo pod producentským dohledem Maxe Martina a Shellbacka, tedy těch nejlepších producentů popových hitů na světě, je až šokující.
Na to, jak moc nepůvodní Taylor se svým týmem byla, se můžete podívat v přiloženém videu zde, po jehož zhlédnutí snad i nejoddanější fanoušci musí pochopit, jak zoufale neoriginální zpěvačku poslouchají.

RECENZE: Rok 2020 z Taylor Swift smyl pompéznost popu. Novinka Evermore je pestřejší než mladší sestra Folklore

Na samplování, interpolacích a více či méně nepřiznaných inspiracích nemusí být nutně všechno špatně, ostatně takový hip hop by bez toho v podstatě nemohl existovat, že se ale v tak obrovském množství bude krást i v popu, což vliv zpěvačky bezpochyby zesílí, a tak zde podobných čajů z několikrát vylouhovaných sáčků budeme mít v budoucnosti ještě více, určitě na pochvalu není.

A pak tady jsou texty - pro mnohé tedy to hlavní, proč Taylor Swift vůbec poslouchat. Připomeňme, že držitelka čtrnácti cen Grammy do velké míry postavila svou kariéru na tom, že střídala kluky jako ponožky a po rozchodu s nimi pak zpívala o tom, jak jí všichni ublížili. Jednou to byla nevěra, jindy nedostatečná pozornost, potom zase neporozumění si v různých otázkách a tak dále, a tak podobně. S tím se ostatně nejedna láskou zklamaná ženská dušička ztotožní a právě v tom hledejme klíč k jejímu obřímu úspěchu.

RECENZE: Taylor Swift na Folklore vyměnila barvy za melancholickou šeď

Co ty texty spojovalo, byla až úporná snaha z mužů, kteří jí třeba i měli upřímně rádi, udělat zesměšněné figurky, které si nezaslouží být nadále v její přítomnosti, natož ve světle reflektorů. Ostatně všimněte si, jak často zpěvačka dává kredit svým kolegyním (nejčerstvěji třeba Emmě Bunton ze Spice Girls, s jejíž akční figurkou si prý jako malá hrála) nebo jak podpořila film Barbie, respektive její režisérku Gretu Gerwig. Ta ve svém snímku sice zdůrazňovala takzvanou girl power, i ona ale z mužů, respektive Kenů, dělala úplné hlupáky. Swift na toto téma hovoří ráda a často a sama si ostatně vychovává řadu nástupkyň, které její přístup k textům dědí a dále rozvíjí - Gracie Abrams počínaje a Sabrinou Carpenter nekonče. Žádný div, že právě ony jí na turné předskakovaly.

Snad jediným mužem, který si dlouhodobě udržuje její přízeň a přátelství je kolega Ed Sheeran, s nímž se ostatně o rekordní výdělky častokrát přetahuje. A nyní pochopitelně i její čerstvý snoubenec. Dokázali byste ale přidat i někoho dalšího?

Taylor Swift zrušila kvůli hrozbě teroristického útoku koncerty ve Vídni

To všechno nakonec vede k tomu, že zamilovanost do Travise Kelceho hraje na The Life Of A Showgirl jednu z ústředních rolí. Když proto zpěvačka opěvuje v písni Wood - mimochodem jediné skladbě s alespoň drobným hitovým potenciálem - jeho penis a zpívá o tom, že "její prokletí zlomila až jeho magická hůlka", příčetný a historickému kontextu znalý posluchač dává hlavu odevzdaně do dlaní.

Zpěvačka by přitom byla hrozně ráda, kdyby se mluvilo o inspirací tragickou postavou Ofélie z Hamleta, k níž se snažila na fotkách připodobnit a rozebíralo se, jak důležité je, že se tady dívá do kamery a co to vlastně všechno znamená, protože se cítí jako zmíněná postava, jen s tím rozdílem, že ji před utonutím zachránil její muž. Chtěla by, aby se mluvilo herečce Elizabeth Taylor, po níž pojmenovala písničku nebo o tom, jak pozůstalí po Georgi Michaelovi nadšeně souhlasili s tím, že si jeho píseň Father Figure předělá po svém.

RECENZE: Taylor Swift temnější pop reputaci nekazí

Ve skutečnosti ale to obrovské tajemství, které interpretka avizovala, že prožívala na turné, se kromě vztahu s Kelcem týká toho, že jsou na ni lidi na internetu škaredí. Zpívá o tom, jak šílí z práce a cestování, jak nesnáší, když ji oslovují "honey" nebo v duetu se Sabrinou Carpenter vymezuje svou pozici a značkuje si na scéně své teritorium před konkurencí podobně, jako když si pánové v rapu poměřují svá přirození. Je to zoufalé, nezajímavé a otravné.

Když hledáme, komu je vlastně The Life Of A Showgirl určené, neboť muži to zcela určitě nejsou, musíme si ukázat na ženy, které spojují podobné osudy. Je jim přes dvacet nebo třicet let, slušně vydělávají a na svou kariéru jsou patřičně hrdé. Svůj protějšek ale dosud nenašly, protože jim nikdo není dost dobrý - asi jako Majdě v aktuální sérii Love Islandu. A tak jen přebírají, hledají dokonalost a u toho se trápí. Určitě někoho takového ve svém okolí znáte. A právě Taylor Swift, která si prošla podobnou životní cestou, jim na nové desce dává naději, že nakonec toho chlapa s perfektní povahou i výbavou najdou. Že i je nakonec čeká šťastný konec a podobně jako nyní zpěvačku i pohádková cesta k oltáři.

RECENZE: Taylor Swift chce být druhou Katy Perry nebo Pink

Jste-li někým takovým, pak si k hodnocení přičtěte tři hvězdičky. Všichni ostatní ale nadále mohou přehypovanou desku s mrzkým obsahem ignorovat a poslouchat něco hodnotnějšího. Vychází toho naštěstí ještě pořád dost.

Text: Jan Trávníček, foto: Mert Alas & Marcus Piggot
Témata: Taylor Swift, The Life Of A Showgirl, Travis Kelce, Sabrina Carpenter, pop