ROCK BLOG | Michal Horák: V mém novém albu je ukryto mnohem víc, než se může zdát

Za těch deset let, co už aktivně vystupuju, se nejvíce setkávám s otázkou: „Jaký hudební styl vlastně hraješ?“, na kterou vlastně stále nejsem schopen kloudně odpovědět. Stejně tak jako moje playlisty na Spotify, i moje tvorba se odráží v mnoha žánrech. Říkám proto, že hraju folk, protože ten mi přijde jako pojící prvek všech mých písniček. Myslím tím folk jako žánr, který zpívá o civilních textech, které by měly být blízké ledaskomu. Ale co se týče hudební stránky mé tvorby, tam si nechávám volnost.

Michal Horák interview: Na nic si nehraju a tím pádem jsem na pódiu tak trochu za blbečka

Přijde mi zajímavé sledovat, jak se hudebně moje tvorba vyvíjí, koukám-li na písničky, které jsem napsal ve třinácti letech, kdy jsem poslouchal především ďábelské kombo Beatles a Horkýže slíže, a na písničky, které jsem napsal teď ve třiadvaceti. Jak se říká, člověk se poznává celý svůj život. A mě baví sledovat sebe samého, jak se každá písnička hudebně snoubí s obdobím, ve kterém jsem zrovna při jejím psaní byl, a jak to postupem času přerůstá v jakýsi hudební deník.

Tak například na mém právě vydaném albu Michalbum jsou bezesporu podepsané lockdowny, během nichž jsem si většinu písniček natáčel v domácím studiu, které jsem si v dlouhých chvílích vytvořil. Třeba hned titulní písnička Rande vznikla kompletně i s videoklipem v mém pokojíčku, a ta se teď těší 1,7 milionu zhlédnutí na YouTube, což je skvělé a upřímně trochu nečekané. Když tu písničku teď slyším, jasně si vybavuju, jak jsem během jejího nahrávání dojížděl do místního centra pro šití roušek a spolu s houslistou Adamem Černíkem jsme tam nařezávali hromady látek a vymýšleli aranže k písničce, které jsme tehdy mohli pouze ve dvou dát dohromady. Anebo jak jsem navzdory všemu, co mě tehdy štvalo, napsal písničku Domů k vám, která je o tom, jak to mám doma vlastně rád.

Proti dlouhému korona-období pak stojí období rozvolnění, které už skýtalo možnosti vypadnout do velkého studia a spolu s dalšími muzikanty dát dohromady něco většího. Tedy například písničky Pátý kafe či Dobré ráno, slečno byly točeny ve studiu Svárov s takovými muzikanty, že jsem se měl chuť jít se zahrabat. Z obyčejného kytarového podkladu vznikla najednou jedna úžasně laděná bluegrassová a druhá gypsy-swingová záležitost, že jsem se ve studiu nestíhal rozplývat.

Doufám, že až jednou budu starý dědek (ještě víc, než jsem vizuálně teď), dám si dohromady svá alba a nostalgicky si povzdechnu, co to bylo za časy. Moje právě vydané album je odrazem posledního kusu mého života, a ačkoliv to na první poslech nemusí být zjevné, je na něm ukryto mnohem víc, než se může zdát.  

Text: Michal Horák, foto: Suprahon, Lusiet Levá
Témata: Michal Horák, Michalbum