ROZHOVOR | Barns Courtney: Všechno se kolem mě zhroutilo. Jsem vděčný, že tu pořád jsem

Při našem setkání v backstagi Rock for People před čtyřmi lety to byl úplně jiný Barns Courtney. Vzhled a image téměř totožné, ale energie naprosto odlišná. Při obou setkáních milý, vtipný a galantní. Tehdy rock’n’rollový frackovitý floutek s vystupováním mírně arogantní rock star, tentokrát klidný, pokorný a přemýšlivý. Připadal mi až zlomený. Naše povídání potvrdilo, že jsem se nemýlila. Co se stalo, že ho to tak moc uvnitř změnilo?

Moje první otázky se ale týkaly vystoupení na Rock for People, které bylo mimochodem opět skvělé.

Barns Courtney si v Lucerna Music Baru zaplaval na rukou fanoušků, bavili i The Struts

V posledních měsících objíždíš kluby jen sám s kytarou, bude tvé vystoupení tady výjimečně s kapelou. Kde ji schováváš?
Přál bych si tady mít celou kapelu. Rock for People je ke mně neskutečně vstřícný a já jsem za to obrovsky vděčný. Minule jsem tady s kapelou byl a tentokrát, když mě zvali, řekl jsem jim: „Podívejte, jsem na akustickém turné, takže můžu přijet, ale kapelu s sebou mít nebudu.“
Myslel jsem si, že mě pošlou někam, ale odpověď byla: „Přijeď i tak.“ Takže jsem tady. Jsem zvědavý, co budou lidi dělat, když uvidí jen týpka s kytarou.

Bude to pro tebe výzva?
Rozhodně ano. Minule slyšeli hlasitou kapelu, bicí a to všechno... Budu je muset nějak zaujmout a zkusit je vtáhnout do mého akustického vystoupení.

Jen ty a kytara… Jako Ed Sheeran, i když ne zcela.
No právě, Ed Sheeran to dělá velice chytře. Používá loop pedál. Vrství si na sebe zvukové stopy naprosto velkolepým způsobem. Když jsem mu předskakoval v Torontu, někdo z managementu mi říkal, že si lidé na jeho koncertech pořád stěžují, protože slyší celou kapelu a nevidí ji. Chtějí vidět tu kapelu, která je podle nich schovaná někde za oponou. Těžko se jim chápe, že žádná kapela tam není, že je to jenom on sám.

LIVE: Vyprodaný Lucerna Music Bar rozpálili britští rockeři The Struts a Barns Courtney

Dožadují se tví fanoušci toho, abys jim ukázal kapelu?
Naštěstí ne. Sólové koncerty jsou mnohem interaktivnější. Obvykle. Záleží na publiku samozřejmě. Někdy je tak šílené, že mě to dostane do podobně šílené nálady a jen si tak hraju. Vymýšlím si písničky o lidech v publiku. Vybírám si náhodně lidi, které beru na pódium. Je to úplně jiná atmosféra.
S kapelou to musí mít nějakou formu, musíme tvořit silné momenty, zintenzivňovat, gradovat, strhnout ty lidi. Tak rockové koncerty fungují. Je to jako vlak, který musí pořád jet dál, ale u akustických se můžu v půlce písničky zastavit a dělat srandičky: „Říkali jste něco? Co to tam děláte? O čem si povídáte?“ 

Jistě, protože nejsi závislý na kapele, takže si můžeš dělat, co chceš.
Jo, je to prostě hodně, hodně odlišné. Ale každá z těch variant je zábavná, každá něčím jiným.

Která je větší adrenalin? Tipuji akustický sólo koncert.
Myslím, že právě naopak kapela… Opravdu záleží na konkrétním večeru. Třeba nedávno v Paříži byli zatraceně šílení. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se tam dělo. Byl jsem úplně ohromený. Vstoupil jsem na pódium a co ti lidé dělali, jejich reakce, vypadalo to jako kdyby byli na té nejhardcorovější rockové kapele. Všichni měli ve vzduchu ruce s překříženými prsty – to je moje logo. Nikdy předtím jsem něco takového neviděl. Trojitý přídavek. Bylo to šílené. Ale pak přišel Mnichov a bylo hrobové ticho. Kdybych upustil na zem špendlík, bylo by slyšet, jak na ni dopadá.

Možná je to povahou národa.
Myslím, že ano. Proto miluji tuhle práci. Každé publikum má své vlastní jedinečné emoce a potřeby. A každý večer musíš luštit puzzle. Jak se právě s těmi lidmi, kteří zrovna ten večer dorazili, spojit? Co dnes potřebují k tomu, aby se cítili šťastně? Možná se nechtějí cítit šťastně. Možná je to velmi konzervativní dav, který chce cítit smutek. Smutek je někdy potřeba, taky je to emoce.  

Jak se dnes cítíš?
Cítím se docela dobře. Právě jsem si dal dvojité espresso.

LIVE: Rock for People, den druhý. Papa Roach svou energií znovu totálně převálcovali headlinera. Tentokrát Limp Bizkit, kteří nudili k smrti

Ještě pár panáků espressa a budeš taky jako šílený.
Ještě si asi nějaké dám, ale netuším, jak to dnes dopadne. Snažím se vstupovat na pódium velmi otevřený. Snažím se nediktovat a nevnucovat, jak chci, aby koncert probíhal. Neříkám si předem, že nechci, aby to dnes bylo nějak hlučné, nebo, že chci hrát jen své pomalé písničky. Chci tam jít a co nejvíc se vcítit do těch lidí. A připomínat si, že je moje práce udělat všechno, co je v mých silách, abych jim přinesl radost.

Máš raději velká pódia s kapelou jako minule nebo intimnější pojetí koncertu?
Každá z těchto podob vystoupení je svým vlastním způsobem naplňující. Všechno, co na pódiu dělám, je autentické a opravdové. Ale jsou to různé aspekty toho, kým jsem. Postava, kterou jsem v rockové show, je velká, odvážná a plná bravury. Akustická show mi umožňuje vyjádřit tu potrhlou stránku toho, kým jsem, a tu emocionální stránku. Tu hravou, dětskou stránku. Obojí je pro mě nesmírně důležité. Jsem vděčný, že jsou mí fanoušci ochotní přijít na obojí.

Nedávno jsi vydal první live album, a to je právě s kapelou. Kde jste ho točili?
Přesně tak, je to můj první živák. Kapela zní tak skvěle, že jsem ji prostě musel natočit. Je právě z Paříže, z Bataclanu, ale do názvu jsem Paříž nedal.

Z jakého důvodu?
Neměl jsem z Bataclanu žádné dobré fotky, tak jsem na obal použil fotku z Austinu v Texasu.

A jsme opět u těch Francouzů.
Je to zvláštní, vždycky jsem si myslel, že Francouzi... že jsou velmi nároční. Zvlášť vůči Američanům. Nikdo nemá Američany rád kromě ostatních Američanů.

Možná to s nimi zkrátka umíš.
Oni jsou prostě blázni. Čekal bych to od Skotů, to jsou hodně hluční lidé, možná od fanoušků ze Střední Ameriky, taky jsou hodně hluční. Ale Paříž?

Elegantní lidé. Velmi rezervovaní.
Ale ne na mých koncertech.

S kapelou máte daný setlist předem. Jak je to, když jsi sólo? Měníš ho přímo na pódiu?
Je to tak. Někdy po mně lidé chtějí, abych hrál náhodné covery, které neumím hrát. Takže se to prostě na místě pokouším nějak dát dohromady. Vymýšlím si texty. Setlist sice mám, ale můžu si s ním pohrávat a překvapovat - publikum a vlastně často i sám sebe. Dnes to bude výzva. Něco mi říká, že to bude nejlepší show turné.

Minule jsme se setkali před vydáním alba Supernatural. Měl jsi s ním velké plány. Jsi s ním teď zpětně spokojený?
Spokojený… Byla to extrémně těžká deska. Začal jsem ji točit se smlouvou u firmy 300 Entertainment. Ta ale během nahrávání prodala celý svůj katalog Warner Music Group. Celý tým, se kterým jsem pracoval, byl najednou pryč a přesunuli mě pod Elektra Records, jenže tu zase úplně rozpustili, takže jsem podepsal smlouvu s indie labelem.
Práce na desce byla strašně těžká. Jen si to zkus představit. Potřebuješ se soustředit na nahrávání a musíš neustále řešit přesuny rozpočtů, změny týmu… Těm lidem je to úplně jedno.
Ve všem byl šílený chaos. Rval jsem si vlasy, bylo to to nejtěžší, co mě za celou mou kariéru při natáčení potkalo. Abych to album mohl dokončit, dal jsem do toho všechny svoje úspory.

Takže jsi tu desku nakonec zaplatil sám?
Dal jsem do toho všechno, co jsem měl, bylo extrémně těžké ji natočit. Většinu času jsem měl pocit, že jen napravuji škody, které jsem nezpůsobil. Má velmi dlouhý příběh. Je to koncepční deska. Chtěl jsem k ní točit videa a vydávat komiksy. Všechno kolem mě se v rámci tří různých nahrávacích smluv úplně zhroutilo. Vyšla s ročním zpožděním. Neřekl bych, že to dopadlo tak, jak bych si přál. Ale jsem vděčný, že tu pořád jsem. 

Přemýšlíš po takové zkušenosti vůbec o nových věcech?
Nejen že přemýšlím, moje další studiové album je skoro hotové. Produkuje ho Jonathan Wilson, producent Father Johna Mistyho.

Co nám o něm můžeš prozradit?
Je hodně inspirované sedmdesátými lety. Smyčce, lesní rohy, sbor. Velmi introspektivní. Bubny jako Ringo. Spousta skladeb o ztrátě a odcizení. Velmi kontemplativní.

Kdy z něj uslyšíme nějakou ukázku?
Ještě mi zbývá dodělat dvě skladby, takže doufám, že v roce 2027, ale po předchozí zkušenosti raději…

Spoléháš se teď na nějaký label?
Právě jsem podepsal spolupráci s Avenue A Records, poprvé do toho jdu hned od začátku s indie labelem. Je to fajn. Ve velkém vydavatelství s tebou nikdo nekomunikuje, pokud nejsi Katy Perry, tady máš s těmi lidmi vztah. Je to příjemná změna.

Takže jim můžeš věřit?
Cítím to tak. Pokaždé, když se vrátím do Los Angeles, jdu na oběd se šéfem svého labelu.

Máš teď v životě šťastné období? 
Když mám disciplínu, cítím se dobře. Každý den si vizualizuji, za co jsem vděčný. Život je skvělý. Úžasná věc na meditaci vděčnosti je... Jsi vděčná třeba za mýdlo, ne každý má mýdlo, teplé místo na spaní. Prostě to snižuje laťku toho, co jsi schopná si užívat. Bože můj. Můžu být s kamarády v dodávce, můžeme jet na Rock for People. To je všechno tak super.

Medituješ… To je novinka.
Meditoval jsem na americkém turné. Na britském jsem to zanedbával. To víš, jet lag. 

Působíš jinak než při minulém setkání. Tehdy rock star, které je všude plno, teď jsi takový klidný…
No… dnes jsem menší.

Možná si šetříš energii na pódium.
Tím to není. Poslední rok byl zatraceně těžký. Konečně se mi podařilo napravit všechno to, co způsobily problémy s vydavatelstvím. Bylo to fakt...

Nikdo si to nedokáže představit. Zlomilo tě to?
Nikdo, kdo něco podobného nezažil, ale myslím, že jsem zrovna na prahu další kapitoly.

Ať je pro tebe úspěšná a radostná.
Děkuji, jsem vděčný za náš rozhovor a za všechny, kdo mě podporují a chodí na moje koncerty.

Text: Liv Boková foto: Klára Prchalová, Linda Míková, archiv Rock for People
Témata: Barns Courtney, Father John Místy, Rock for People, Bataclan, Ed Sheeran