ROZHOVOR | Karel Havlíček: Nová deska Southpaw je natočená. Leonardo Di Caprio i Nicol Kidman patří k nejskromějším lidem, co jsem poznal

Co vás vedlo k tomu, abyste po více něž 11 letech opět oživili Southpaw ?
Southpaw byla pro mne i pro Jirku Buriana první velká kapela. Vznikli jsme na začátku tisiciletí, kdy zde byla vlna kapel, které se nám líbily, jako Skyline, Extasy of Saint Theresa, Ohm Square a další. My se zařadili k nim a Southpaw pro nás byla srdcovka. Společně jsme hudbu dělali přes deset let, vydali šest alb a odehráli desítky koncertů. Dokonce jsem si občas říkal, že nikdy nebudu dělat jinou hudbu než Southpaw. Pak se naše cesty rozešly, Jirka se pustil do Kapitána Dema a já začal tvořit filmovou a seriálovou hudbu a podařilo se mně s ní uspět i v Los Angeles. Jaksi mimoděk ovšem občas vytanuly vzpomínky na Southpaw a schovával jsem si nápady, které by se hodily pro kapelu. Totéž dělal také Jirka Burian. Zhruba po osmi letech jsme se spolu sešli a zjistili, že máme skoro třicet písniček. Tak jsme si ještě na týden pronajali chatu a společně tvořili. A konečně jsme to teď v období covidu dotáhli do konce.

ROZHOVOR | Kapitán Demo: Všechno je to dělaný na klíč, vědma řídí celou moji kariéru

Jaké máte s novou deskou plány? Očekáváte, že si po tak dlouhé odmlce opět najdete cestu k fanouškům?

My jsme nikdy neměli ambice býr super populární, protože to je skvělá svoboda. Čím déle děláš hudbu, tím více ji děláš pro někoho a podle někoho. Popularita tě svazuje. Chtěli jsme si dělat hudbu podle sebe, jen tak, hudbu, která nás baví. Máme rádi inovátorské věci. A určitě si chceme zahrát naživo. Řekli jsme si – uděláme to a uvidíme co se stane. Vůbec netušíme, zda na nás budou chodit naši starší fanoušci, kteří mezitím jako my dorostli, nebo to osloví i mladší publikum.

Kde jste nahrávali?
Část ve studiu u Jirky Buriana, něco u mne ve studiu v Karlíně. Mix a mastering dělal Ecson Waldes, na to jsme již my dva neměli čas. My s ním spolupracujeme dlouhodobě, je výborný, měli jsme v něj plnou důvěru.

Nahrávali jste v původní sestavě?
Původní basák i bubeník si mezitím našli práci, mají již rodiny a dokonce už ani nebydlí v Praze. Album jsme natočili s Jirkou my dva. Pro živé koncerty budeme mít dva nové spoluhráče, basák je již vybraný, probíhá ještě konkurz na bubeníka.

Kolik bude na albu písniček, kdy a u koho vyjde?
Bude tam deset písniček a vyjde v létě. Vydá nám ho firma X-Production, za níž stojí náš velký fanoušek z Moravy, který kdysi vydával Sunshine. Koncem června začínáme natáčet videoklip na první singl.

Bude nové album navazovat spíše na první alba, více elektronická, nebo na pozdější kytarové období?
Mně osobně se více líbí to první období, kde bylo více elektroniky. Takové bude i nové album. Zatím každý, komu jsme to pouštěli, tak našel charakteristický rukopis Southpaw. Takže navazujeme na ta starší alba, včetně zpěvu v angličtině.  A bude tam dobře slyšitelný rukopis nás dvou, Jirka má na svědomí ty rychlejší písničky, já zase ty pomalejší, snovější části.

Sledoval jsi v období, kdy jsi žil v Los Angeles a skládal filmovou hudbu, proměnu Jirky Buriana v Kapitána Dema? Co na tuto jeho tvorbu říkáš?
Jirka Burian chtěl být vždycky slavný. Já mu často říkal, ať udělá něco česky. Pamatuji se, když jsme jeli po jednom koncertě se Southpaw v autě a on mi pustil Kapitána. A já mu řekl – to je přesně ono, to musíš udělat, s tím můžeš prorazit. On má veliký sense pro český text, rytmus a flow, tam se mohl naplno ukázat. On má skvělé texty a navíc je to parodie. Hudební scéna je většinou velmi vážná, je totiž mnohem těžší psát parodie než vážné věci. Je velké umění vytvořit vtipné texty, což Jirka umí.

Pojďme teď k tvým dalším hudebním aktivitám. Kromě filmové a seriálové hudby jsi složil a nahrál album vážné hudby Spoken, které loni vyšlo v USA a nyní vyjde i v Česku. Můžeš jej přiblížit?
Poslední tři roky jsem kromě hudby na zakázku skladál také hudbu jen tak pro sebe. Jelikož hodně cestuju, tak to byl v podstatě můj hudební deník z cest. Po tři roky jsem si nahrával různé nápady a motivy a po nějaké době jsem si uvědomil, že mám toho materiálu poměrně dost a že by bylo fajn to vydat. Při skládání filmové hudby spolupracuji s americkým labelem Seraph Records a oni mi nabídli, že to vydají. Nahrát takové album vážné hudby s orchestrem je velice drahé.  Ale stálo to za to, nahráli jsme několik koncertů a já z toho byl až dojatý. Loni v létě vyšlo Spoken nejprve jako dvojvinyl, s úžasnou grafickou úpravou mého bratra Maxima. Obsahuje sedmnáct skladeb a trvá téměř hodinu. Tohle americké vydání vyšlo jako malosérie, není určeno k prodeji, spíše to dávám jako dárek. Ale album je samozřejmě na všech digitálních platfomách a na to, že jde o vážnou hudbu, tak jsem upřímně překvapen, kolik si to denně celosvětově pustí lidí. Letos na podzim pak vyjde česká verze, kde budou některé skladby trochu jiné, a ta už bude určena i k prodeji.

Jelikož v Česku nejsi až tolik známý, budeš album nějak propagovat?
K propagaci alba připravujeme klip s vesmírnou tématikou, ten bude točit slavný český reklamní režisér Maximlián Turek. Spíše se bude jednat o minifilm s příběhem a přesahem,  a bude to velice nákladné. Chceme udělat nejkvalitnější videoklip, který kdy byl v Čechách natočený. Objednal jsem originální skafandr, který používají astronauti z NASA při cestách do vesmíru, minulý týden mi ho dodala firma z New Yorku. Jde o stejný skafandr, který byl použit ve videoklipu Blackstar od Davida Bowieho. Byl hodně drahý, ale já ho kromě klipu využiju i při pódiových vystoupeních.

Takže představíš album i koncertně?
Ano, to je další velká věc. S bráchou Maximem, který se dokázal prosadit v Americe jako malíř a designér, nás napadlo udělat k albu obrovskou multimediální show ve velkých koncertních halách po celém světě, a spojit to s putovní výstavou jeho obrazů. My s bráchou těsně spolupracujeme, já mám zázemí s ateliérem tady v Praze pro něj a on u něj v L. A. zase studio pro mě. Navzájem se doplňujeme, já dělám hudbu k jeho věcem, on zase vizuálně doplňuje moje skladby. Jeho obrazy jsou stejně jako moje hudba vyprávěcí, má to příběh. Tak jsme si řekli, že by bylo skvělé představit album Spoken naživo, s celým orchestrem, a doplnit to jeho obrazy, a udělat velkou multimediální a interaktivní digitální show s mappingem a podobnými věcmi. A brácha se pustil do přípravy a nyní se to tak rozjelo, že z toho bude celosvětové turné. Už máme například kromě Prahy a Los Angeles domluvená vystoupení i v Austrálii, Mexico City a dalších velkých městech. Záštitu přebral i konzulát. Postupně se to rozrůstá, organizaci má na starosti brácha, protože je jednodušší to organizovat z Ameriky. Celé to vypukne příští rok v létě a chtěli bychom, aby první koncert byl v Praze.

Jak se téměř neznámý kluk z Prahy dostane k velkým zakázkám na natáčení filmů?
Ta cesta je postupná a dlouhodobá. Já se nejprve naučil hrát na piano, pak jsem k tomu přibíral i další nástroje, hrál v rockové kapele, dělal v klubech dýdžeje, pracoval ve studiu jako zvukař pro Českou televizi. Zkoušel jsem si všechno osahat, naučit se toho co nejvíce nejenom po hudební, ale i po technické stránce. Pak přišly první zakázky, dělal jsem znělky pro ČT24 či ČT Sport, ale také pro Novu a další. Filmy a filmovou hudbu jsem miloval odmalička. A když jsem pak začal sám skládat, přišlo mi úžasné doplňovat filmové obrázky mou hudbou. No a pak začaly přicházet nabídky na konkurzy pro hudbu ke kratším filmům, seriálům a pomalu se to začalo rozjíždět.

Asi není jednoduché prosadit se v této hudební oblasti v Americe.
To není nikde, ale v USA je to ještě obtížnější než kdekoliv jinde. Jsou tam tisíce hudebníků a skladatelů, kteří se chtějí prosadit, kteří chtějí dělat to stejné co já, konkurence je obrovská. Já tam začínal s hudbou ke krátkým filmům. Postupně jsem si vytvářel kredit a portfolio, musel jsem projít stovkami konkurzů, z nichž některé se mi naštěstí podařilo vyhrát. V L. A. mi často říkají, že mám takový evropský přístup. Snažím se vše dotáhnout k naprosté dokonalosti, pokud si nejsem finálním výsledkem jistý na 100 %, raději udělám ještě jiné dvě verze. U skládání hudby k filmům nebo seriálům jsem nikdy nechtěl být součástí týmu, rád si vše dělám podle sebe. Také dělám hodně hudbu k reklamám, a poslední zhruba dva roky i k trailerům pro velké americké filmy.

Jak jsi se dostal k tak velkým filmům jako jsou Batman a Duna? Skládal jsi hudbu pro celé filmy, nebo jen k trailerům? Myslel jsem si, že k trailerům na filmy se použijí hudební motivy, které pak slyšíme i ve filmu.
Kdysi to tak bylo, ale dnes to jsou dvě rozdílné hudební disciplíny. Hudbu k velkofilmům skládají vyhlášení a významní skladatelé jako Hans Zimmer, mají celé velké týmy, které jejich nápady dále rozpracovávají. Trailery jsou dnes už samostatná disciplína, je to vlastně reklama na film, a většinou hudbu k trailerům dělají uplně jiní lidé než tvůrci hudby. Hollywood je bohatý a vyplatí se jim investovat i do trailerů, takže si najmou třeba pět studií a každé dodá pět různých verzí hudebního doprovodu k trailerům, chtějí rozdílné rukopisy. A pak z toho vyberou jednu verzi. Já se k tomu dostal přes kamaráda, se kterým občas hraju, je bubeník a zároveň pracuje jako střihač těchto trailerů. Jeho firmě zadali zakázku na Batmana a mou hudbu si zvolili jako divokou kartu. A nakonec jsem ten konkurz vyhrál. Podobně to bylo se sci-fi filmem Duna.

Na čem pracuješ v současné době? Začal jsi prý dělat hudbu i pro jiné interprety.
Já normálně písničky pro jiné interprety či zpěváky nedělám, ale díky covidu, kvůli kterému jsem zůstal v Praze, jsem to zkusil. A mám radost, že se ty písničky líbí. Složil jsem písničku Storyline pro Michaela Foreta alias MikAela. A ta se v tomto týdnu dostala na první místo hitparády rádia Frekvence 1. Také se mi ozvala česko-italská zpěvačka Giudi a požádala mě o spolupráci na skladbě Icarus. Chtěla předělat původní verzi této písničky do komornější podoby s klavírem, o což ji poprosila jedna francouzská rozhlasová stanice. Já si tu původní verzi poslechl a zcela mě dostala, tak jsem přes noc udělal svou klavírní verzi, jí se to moc líbilo. Spolu jsme pak natočili i klip, ovšem virtuálně, ona z Itálie, kde žije, nemohla přijet. Osobně jsme se viděli až po nějaké době, kdy už klip i celá písnička s jejím zpěvem byla nahraná. Nyní pro ni pracuju na dalších písničkách. Taky dělám hudbu pro multimediální projekt Niny Bergman, což je americká herečka a zpěvačka. Mám  ještě rozpracovaný trailer pro film Duna, dále bych měl točit hudbu k novému filmu Tomáše Mašína, taky do jednoho seriálu. Mám toho teď hodně, za což jsem rád.

Pracoval jsi s Leonardem di Capriem, Nicole Kidman, Tomem Hardym a dalšími světoznámými herci. O jakou spolupráci šlo? A jak na tebe působili?
Jednalo se o reklamní zakázky, kdy oni do mé hudby namluvili nějaké texty. Byl to zajímavý zážitek. Já to pozoroval z té lidské stránky, oni všichni bylí skvělí, šikovní, naprostí profesionálové, zároveň strašně pokorní. Co jsem měl možnost poznat, nejvíc talentovaní lidé, bez ohledu na to, jak jsou slavní a bohatí, jsou ti nejskromnější. Před tím, než se vůbec začalo natáčet, objevil se vždy tým lidí z jejich štábu, „důležitých“ manažerů, kteří mě stresovali, dávali mi instrukce, co můžu nebo nemůžu říkat a dělat, a pak, když se ve studiu objevily tyto filmové legendy, bylo vše naprosto v pohodě, uvolněné, neměli s ničím problém. I za tu krátkou chvíli, kdy s nimi pracuješ, něco s nimi tvoříš, tak se na ně napojíš a zjistíš, jací jsou. A vždy to byl zážitek.

Takže tě třeba Leonardo Di Caprio pozval na pivo?
(Smích) Ne, to zase ne. Ty jsi s nimi v tom studiu třeba jen hodinu, oni namluví svůj text, pak odchází a už je nikdy neuvidíš. Za tak krátkou dobu si s nimi těžko můžeš vybudovat nějaký bližší kontakt. Jiné to asi je, když si s nimi delší dobu, třeba ve štábu, natáčíš s nimi tři měsíce v nějaké lokaci film, tam je pak možné si vytvořit nějaký větší vztah. Ale i za tu krátkou dobu si všimneš, jak se tito lidé chovají k druhým, jak si váží jejich práce. Je to trochu rozdíl oproti Česku, kde jsme malý rybníček, mnoho lidí je zde nafoukaných, ale za hranicemi už je nikdo nezná. A přesto si tady někteří často hrají na nějaké VIP. Přijde mi to úsměvné. Přál bych si, aby i lidé u nás byli mnohem více pokornější a skromnější.

Zpracoval: Aleš Materna, foto: Eva Vintrová
Témata: Karel Havlíček, skladatel, Batman, Duna, Kapitán Demo, Southpaw