Vydáno 12.04.2021 | autor: Jarda Hudec
Žánr grunge byl v 90. letech naprostým fenoménem. Mezi jeho hlavní představitele se řadili například Nirvana, Alice In Chains, Soundgarden či Pearl Jam. Jak na tzv. Seattle sound vzpomínají čeští hudebníci a je pro ně tahle hudba ještě aktuální? Které kapely je tehdy zaujaly a poslouchají je dodnes? A jaký je jejich největší koncertní nebo jiný zážitek spojeným s grunge?
ANKETA | Fenomén grunge: Nirvana, Pearl Jam či Alice In Chains ovlivnili i českou scénu
Ke grungi jsem přičichnul až někdy na střední škole, když už měl nejslavnější léta za sebou. Na rok jsem mu ale docela propadnul. Což mi připomíná, že jsem si dlouho nic v tomto žánru nepustil a měl bych to napravit. Hlavně bych se měl konečně dokopat k naposlouchání Nirvany, protože od ní znám asi dva songy. Z alb mi rozhodně utkvělo v paměti Ten od Pearl Jam, který mám hodně rád. A taky Above od Mad Season.
Na koncertě grungeový kapely jsem nikdy nebyl. Chtěl jsem jít předloni na Pearl Jam, ale když jsem se konečně rozhoupal, nebyly už lupeny...
Devadesátky byly vůbec super období! Tehdy jsem žil ve Dvoře Králové, odkud to bylo kousek do Polska. Jezdili jsme tam na tržnici nakupovat kazety s „novou muzikou“ (internet jsme samozřejmě ještě neměli, MP3 spíš neexistovala a kdo měl walkmana a dostatek tužkovek, byl král). A za 30 korun se tehdy v Polsku dalo na kazetě sehnat vlastně cokoliv (nekecám – měli tam i alba, který nikdy nikdo nevydal! (smích) Tehdy jsem poprvé objevil třeba Nirvanu a jejich Nevermind. Pirátskej výrobce nahrávek si vůbec nelámal hlavu s tím, že mu kazeta došla v půlce songu… Prostě ho tam nechal do půlky a na druhou stranu ho dal znova od začátku. Mám tu kazetu někde dodnes. Dneska už grunge poslouchám spíš míň, ale flanelku, vytahanej svetr a conversky mám pořád. A ačkoliv Nirvana - Unplugged in NY sem taky škatulkově nepatří, je to za mě jedna z top desek vůbec.
Láska interview: Kupa průšvihů, co jsem kdy udělal, to už je velkej zdroj inspirace!
Já měl vždycky zafixovaný, že „grunge začal s Nevermind“, ale nikdy jsem po tom nějak extra nepátral. Neuvěřitelný, že už je to 30 let... Asi už jsem starej. Věděl jsem, že v Seattlu jsou kromě Supersonics (tým NBA) taky nějaký ty kapely. Určitě jsem vnímal skupiny jako Soundgarden, Pearl Jam, Alice in Chains a podobné. Vlastně ani nevím, jestli jsou Smashing Pumpkins taky grunge, ty jsem poslouchal celkem dost. Vždycky mě fascinoval hlas Chrise Cornella nebo Scotta Weilanda.
Vzpomínám si na svý první setkání s Nirvanou! Když jsem byl v 7. nebo 8. třídě na základce, tak tehdy jsme vyhráli nějakou meziškolní sportovní soutěž. A na naší škole bylo zvykem, že vítězům se vždycky blahopřálo školním rozhlasem a vítězný tým si mohl nechat zahrát nějakou písničku. Spolužák dodal do ředitelny nějakou kazetu právě od Nirvany. Rád bych řekl, co to bylo za písničku, ale kdo pamatuje školní rozhlas v devadesátkách, tak potvrdí, že v něm nebylo rozumět ani mluvenýmu slovu, natož když tam někdo pustil takhle narvanou muziku. Je pravda, že ten v naší třídě byl trochu „unavenej“, protože jsme ho jednou sejmuli houbou na tabuli a on se trochu rozbil. No, takže po asi dvaceti sekundách chrčení a nějakýho řvaní nám to vypnuli, že gratulujou a učili jsme se dál. Hotová nirvána! (smích)
Říká se, že kdo si pamatuje 90. léta, ten je nezažil. Ale zkusím to. Krátce po revoluci v roce 1991 jsme se se spolužákem Ondřejem Šturmou (Scrape Sound) sebrali a víceméně dostopovali do USA. Tam jsme kromě poznávání “Nového světa” prohlubovali své vášnivé sebevzdělávání v oblasti kvalitní a mnohdy dost alternativní až extrémně okrajové muziky. Již tehdy jsme sjížděli všechny grungové a noise rockové kapely ze stájí Sub Pop a Anphetamine Reptail Records. Musím se přiznat, že ve své době mě trochu překvapilo, proč si David Geffen ze spousty možností vybral zrovna skupinu Nirvana, aby jí posunul do hvězdného mainstreamu.
ANKETA | Fenomén grunge: české rockery nejvíce ovlivnili Nirvana, Pearl Jam i Alice In Chains
Těsně před mohutnou explozí atomové bomby na hudebním kanále MTV v podobě jejich průlomové skladby Smells Like Teen Spirits, bych si osobně vsadil spíše na Mudhoney, TAD, Helmet, Soundgarden, nebo třeba na své all-time favorites - Jane’s Addiction. Když jsme si ale u kámoše v Clevelandu na plný perdy pustili celou desku Nevermind a následně ani né o 14 dní později naživo zažili Cobainovo řádění v relativně malém klubu v centru zmíněného města, tak jsme to pochopili. Kurt a celá ta jeho parta byli prostě zjevením. Přesto, že to nebyli žádní virtuosové a vystačili si s pár akordy, šla z jejich hudby neskutečná síla a to nejen zvukově hutná, ale i překvapivě melodická.
Nirváně tenkrát předskakovali Urge Overkill, o nichž si troufám říci, že v té době neměl páru ani Quentin Tarantino, protože jeho filmu Pulp Fiction byly v tu dobu mínus 3 roky. Na koncert Nirvany už bohužel nezajdeme, ale například kdykoliv se v Praze zjeví třeba Mudhoney, tak i když jsou to věkem již dědečkové, tak se v Roxy, v Akropoli, či v Lucerna baru zase... potí strop. Stage diving included.
Zlomovým bodem byl určitě přechod skupiny Nirvana pod křídla vydavatelství Geffen Records a následné vydání dnes již legendárního modro-fialového alba s miminkem chytaném v bazénu na rybářský háček s návnadou v podobě jednoho amerického doalru. Kdo tento výjev teď před očima nevidí, ten za své mládí a to nepřeberné množství songů na Spotify nemůže. Budiž vám odpuštěno, neházejte mobil do žita, jestli jste to dočetli až sem, tak nejste ještě ztraceni.
O mém snad největším hudebním zážitku jsem kdysi dokonce psal svou maturitní práci z jazyka českého. Koncert proběhl 16. října roku 1990 v klubu Loft v Berlíně. Vystupující kapelou, kterou jsem již v té době byl dostatečně posedlý, nebyli nikdo jiní než Jane’s Addiction. Mimochodem, jejich dvě první alba jsem na kazetě vložené do svého walkmana dokázal poslouchat dokola klidně dva týdny. Bylo mi čerstvých 18 let a po celou dobu koncertu jsem se nacházel v jakémsi limbu a extázi zároveň. To co předváděl frontman kapely Perry Farell se jednoduše nedá popsat.
Myslel jsem, že Bůh sestoupil na zem a promlouvá k nám jeho falzetem. Tolik energie koncentrované v jednom těle jsem dodnes nikdy nikde nepotkal. No a jeden z nejlepších kytaristů světa Dave Navarro a další členové kapely nezůstali pozadu. Vzpomínám si, že jsem při popisu svého zážitku napsal v té maturitní práci něco jako “briliantní" bubeník místo “brilantní”. Označili mi to červenou propiskou jako chybu a snížili mi známku. Jak necitlivé. Já to tak, ale opravdu myslel. Perkusionista Stephen Perkings byl a zřejmě stále je opravdový briliant mezi bubeníky. Vysvětlujte to ale šedesátileté předsedkyni maturitní komise, jejíž specializací byla klasická hudba a ruština... Zpátky však do Berlína. Protože jsem tenkrát coby ekonomicky mínusový Východoevropan dokázal nutričně vyžít jen ze vzduchu a slunečního svitu, tak jsem si za jediné Deutsche Mark, na které jsem bůhví jak našetřil, po koncertě koupil tričko s potiskem jejich druhého alba Ritual de lo Habitual, které spolu s tím prvním - Nothing Shocking řadím k tomu nejlepšímu, co se v tomto žánru tam za tou velkou louží zrodilo.
Mým úplně prvním zaměstnáním byl konzultant v té době jediné půjčovně hudebních CD nosičů v Paláci kultury. Grunge, noise rock a hard core byly mou specializací. Hudba šířená po internetu neexistovala, tak jsem byl často mezi prvními v téhle zemi, kdo držel v ruce a pouštěl si do uší právě vyšlá alba ostrých kytarovek. Byl to skvělý pocit pro devatenáctiletého skejťáka.
Zpracoval: Jarda Hudec, foto: archiv iREPORT
Témata: grunge, Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden, Kurt Cobain, Hentai Corporation, Mikuláš Křen, Láska
