ROZHOVOR | Mirai Navrátil: Naše nová deska je fresh, konzervativnějšímu českému popu vyšlapává cestičku

Miraii, aktuálně vydáváte album Maneki Neko. Jak dlouho jste na něm pracovali a čím se podle tebe liší od vašich předchozích?
Myslím si, že je fresh, a že trochu konzervativnějšímu českému popu vyšlapává cestičku. A to se od mladých interpretů očekává. Já vím, že je nám skoro všem už třicet, ale pořád se vnímáme jako mladá kapela.
S každou deskou se někam posouváme, což je důležité proto, aby naše hudba lidi pořád bavila. I kdyby se to mělo za další tři desky vrátit tam, kde je to teď, nenudit a trochu překvapovat je, myslím, si důležitý.

Symbolem alba je kočka Maneki Neko, po které se vlastně celá deska jmenuje. Proč zrovna ona? Jakou má s albem spojitost?
Každá naše deska se snaží zachycovat stádium kapely a co se kolem ní děje spíše než zachycovat náladu nebo témata písniček. První deska se jmenovala Konnichiwa, což znamená „ahoj“, zdravili jsme našim debutem svět a posluchače. Druhé album Arigato znamená v překladu „děkuju“, to bylo zase vyjádření vděku za to, že nás fanoušci za pár let dostali poměrně vysoko. Maneki Neko je symbol štěstí, což je podle mě něco, co teď v té covidové patálii potřebujeme a vnímám ho jako jakési východisko právě z této doby, takovou tečku za obdobím, ve kterém deska v podstatě vznikala.

Původně se album mělo jmenovat Sayonara, tedy „sbohem“, což mi otloukali o hlavu, že to je moc depresivní a negativní, tak jsem přemýšlel, co dál. A moje máma říká: „A co takhle Maneki Neko?“ Řekl jsem si, že je to docela dobrý nápad, navíc se mi líbí, jak ta kočička vypadá a i legenda, která se k ní váže. Jeden poutník šel kdysi Japonskem, a právě tato kočka mu zachránila život při bouřce. Poutník byl bohatý, a tak zahrnul vesničku, kterou procházel, bohatstvím a od té doby je Maneki Neko symbolem bohatství, štěstí a záchrany.
A mně právě přišlo, že potřebujeme nějaké světlo na konci tunelu, nějakého superhrdinu, který nás spasí. A to je v tomto případě Maneki Neko. Obecně se snažím propůjčovat si věci z japonské kultury a filozofie, protože je to bezedná studnice pěkných konceptů a příběhů.

Autorsky je album z velké části tvoje práce. Několik písní na albu má hitový potenciál, především teda po hudební stránce. Skládáš účelově tak, aby se skladby staly hitem?
My si všechny písně ukládáme s pracovním názvem „hit“. (smích) Takže to je vždycky hit jedna, hit dva, hit dva - verze osm… Snažím se hudbu dělat tak, jak ji nejlépe umím. Píseň dám vždy poslechnout pár lidem, většinou se tímto způsobem vykrystalizuje, co se lidem nejvíce líbí, a to pak třeba vybereme jako singl.

Na albu se nachází love songy jako Básně, ale i taneční písně v podobě Tenkrát nebo Openspace. Jaký typ skladeb se ti píše lépe?
To nejde takto obecně říct. Písničky dost často vznikají v pokojíku s kytarou nebo na chatě a to, jaký dostanou hudební kabát a jestli půjde o skladbu typu Akorát, která má osmdesátkový disco vibe, nebo jestli to bude intimní nahrávka typu Lítej, se vykrystalizuje postupně. Psaní dost často v sobě ještě nemá element toho, jak ve finále bude song vypadat.

Zmínil jsi píseň Akorát, na které s tebou spolupracoval David Stypka. Jak velký otisk na ní zanechal?
Vznikla na songwritingu v jižních Čechách. Byli jsme na něm jeden polský producent, klávesák z Charlie Straight Michal Šupák, já a David. Já s Davidem, nebo tedy hlavně on, jsme měli na starosti text. Takže se do písně výrazně otiskl právě textem.

Lítej je asi nejemotivnější písní na albu. Věnujete ji zesnulému Davidu Stypkovi. Jak dlouho po jeho smrti jsi skladbu napsal a jak těžké to pro tebe bylo?
Celkem záhy. Na přelomu roku jsem prožíval takové podivné období, kdy z tohoto světa odcházeli moji přátelé a známí. Sám jsem dostal covid, kdy mi nebylo úplně nejlíp a celkově šlo o otřesné období. Měl jsem spoustu času, všechno bylo zavřené…
Lítej jsem psal právě v tomto smutném období, ale s tím, že nějaká kostra té věci existovala už dříve. Mám totiž miliardu různých skic a nápadů, které si nahrávám do mobilu. Propojil jsem to a vzniklo Lítej.

Jako první singl z desky jste v červnu vydali píseň Volám. Asi tři měsíce na to jsem zaregistrovala, že vás obvinili z plagiátorství, prý byla skladba podobná Shadow od BTS. Jak vlastně k celé situaci došlo?
BTS Army má své fanoušky všude po světě a my jsme se později dozvěděli, že někdo z české BTS Army upozornil na to, že existuje písnička, která je té jejich podobná a že jsme ji museli ukrást. Nasdílel to do mezinárodní skupiny nebo to začal psát do fanclubů do Ázerbájdžánu, Afghánistánu, Ruska a Brazílie a najednou se spustila taková lavina, že jsme to sami nechápali.
Lidi nám začali psát nejen na Youtube, ale i na Facebook a Instagram a bylo to dost šílený. Na Youtube jsme měli u Volám spousty komentářů i z Koreje. Šlo o extrémní hejty typu „zadusím tě sýrovou rolkou“ a podobné. (smích) Korejci si dávali různá spojení do Google Translatu a psali nám pochybné věci. Prostě kyberšikana ve vší kráse. Byli jsme z toho trochu vyděšení, na druhou stranu to ale bylo vtipné, protože nám přišlo, že nám píšou děti. Naštěstí to ale zhruba za týden vyšumělo a už se to pak neřešilo.

Volám je, jak jsi sám popsal, o touze vrátit se k něčemu, co už beztak nedává smysl. Je za písní nějaký skrytý příběh?
Většina písniček vychází ze života a našich zkušeností. Člověk se vždy ve svých vzpomínkách vrací a přemýšlí, jaké by to bylo, kdybych se vrátil ke své ex, čímž teda neříkám, že jsem to tak měl, ale jde o myšlenky, záchvěvy, vzpomínání… Má to tak asi každý.

O textu k Yesterday říkáš, že je o tom, že z každé patálie vede nějaká cesta ven. Ocitl ses ty někdy v situaci, kdy jsi si pomyslel, že nemá řešení? Můžeš nám ji trochu přiblížit?
Celý můj život je jedna velká patálie a krajní situace. Jednak vztahy, můj postcovidový syndrom, který pořád řeším… Je toho spousta. Aktuálně prožívám docela intenzivní a náročný období a vždycky si říkám, co mám dělat. Občas si říkám, že bych se měl někam odebrat a vydat se na dva měsíce na nějakou pouť, třeba do Santiaga de Compostela.
Je toho teď opravdu hodně. Po tom, co jsem rok nic nedělal, se děje opravdu všechno a je to docela velký tlak. Jsem člověk, který si to nijak nepřipouští, nějakým způsobem si to užívá, ale je možné, že podvědomí to občas nedává a je dobré trochu zrelaxovat. Ale mně popravdě nepřijde, že bych to přeháněl… Hledání balance v životě je pro mě taky téma.

Velmi aktuálním tématem je pro tebe nyní i Stardance. Jak náročná pro tebe soutěž je? Uměl jsi před ní tančit?
Od začátku mi všichni říkali, že to bude makačka a nebude to zadáčo. Při tancování člověk používá tělo jinak než normálně. Bolí mě kyčle, pod kolenem… Ale když to zvládal Pavel Trávníček, tak proč bych to nezvládl já. Taneční průpravu jsem neměl, tančil jsem jen pogo na Vypsanou fiXu. (smích)

Před pár měsíci jsi oslavil rok bez cigaret. Ještě to držíš?
Ano, stále.

A máš nějaký jiný zlozvyk, závislost?
Přijde mi, že to občas přeháním se sociálními sítěmi, ale to jsou spíše takové vlny. Teď jsem si koupil telefon, jmenuje se Light Phone, a umí psát jen SMSky. Je to otřesný. Vážně to nic neumí. Myslel jsem, že vydrží alespoň baterka, ale ne! Půl hodiny jsem volal a měl jsem jen deset procent. Prostě otřesný telefon s displejem s elektrickým inkoustem, který mají třeba čtečky. Napsal jsem písmeno, které se tam otisklo třeba až za vteřinu a půl. Takže když mi někdo volal a říkal mi: „Tak mi, prosím, pošlete tu emailovou adresu do SMSky“, odpověděl jsem: „Ne, nepošlu, musíte si ji zapamatovat.“ (smích)

A nepřemýšlel jsi nad nějakým detoxem?
X-krát jsem to zkoušel, ale vždycky se to nějak vrátí. Třeba teď je Stardance, tak často sdílím fotky právě z něj, a pak má hned nutkání číst komentáře, počítat lajky a už jste v tom… Většinou jde o takové vlny.

Doslechla jsem se, že příští rok chystáte koncert v O2 aréně. Máte už nějakou vizi, jak bude vypadat? Jaké hosty si pozvete?
Jde o věc, která se musí plánovat hodně dopředu. Rád bych tam měl jako hosty lidi, které máme na našich nahrávkách – Paulieho Garanda, Bena Cristovaa… Pódium, světla a celkově scénografii řešíme už teď, objednáváme to, ladíme… Je to pro nás nepředstavitelné. Jestli O2 arenu vyprodáme, možná se zblázním. (smích)

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: Barbara Matějková, Ondřej Pýcha (Universal Music)
Témata: Mirai, Mirai Navrátil, Maneki Neko, album