Vydáno 26.04.2016 | autor: Josef Martínek
K padesátým narozeninám si Lucie Bílá kromě velkých koncertů Fifty Fifty nadělila i nové album. Podle svého skutečného křestního jména ho pojmenovala Hana, víc než o osobní desku jde však spíš o vstřícné gesto současnému mainstreamu. Tak trochu po vzoru hvězdných zahraničních kolegyň.
Lucie Bílá na pražské autogramiádě k albu Hana. Foto: Jaroslav Noska
Skladby:
Tak mě tady máš, Hana, Hráze, Poprvé, V loužích, O slunci, Mezi řádky, V ranách sůl, Tenisky, Růživé brýle, Primadonna
11 trax / 40:07 min
Vydavatel: Supraphon
Jestli si někdo myslel, že si Lucie Bílá vybuduje konkrétní hudební tvář a usadí se v jednom žánru, v posledních letech pochopil, že to je u tak temperamentní ženy, narozené ve znamení Berana, nemožné. Česká slavice zpívala šansony, vrátila se k metalistům z Arakainu, pokoušela se o moderní popové hity a nebála se ani taneční hudby. Leckdy to dopadlo všelijak, ale Bílá se experimentů nenabažila.
Na novince Hana se obklopila týmem, kterému koluje v žilách mladá krev. Produkce se ujali Martin Šrámek a Andrej Hruška, kteří dlouhodobě pracují se Celeste Buckingham. Ta rovněž přiložila ruku k dílu, texty dodala autorská dvojice Petr Harazin - Štěpán Janů ze stále populárnější kapely Nebe a ve studiu se objevila i osobitá slovenská písničkářka Katarína Knechtová. Ta přispěla mimo jiné zdařilou titulní písní, jejíž náladu dokresluje i hrou na akustickou kytaru, ve většině songů však převažuje syntetický zvuk, který kontrastuje s živelným hlasovým projevem Bílé.
Že se zpěvačka v moderním mainstreamu neztratí, naznačuje hned pilotní singl, úvodní písnička Tak mě tady máš, jejíž zvuk je svižný, rytmický a nesvázán kritérii českých rádií. Ta nejspíš skutečně "tuhle tajemnou píseň hrát nebudou," jak Lucie trefně odhaduje v textu. Bílá pochopila, že dnešní pop nasává vlivy z jiných žánrů, takže se úspěšně dotýká i r'n'b či rapu (jako třeba v bonusu Primadonna, kde jí rapový "hype" obstarává Celeste Buckingham). Méně povedené je však spojení jejího českého textu s anglickým zpěvem Maxa, což je pseudonym producenta Martina Šrámka. Tahle mezinárodní hlasová kombinace tu vyznívá uměle a neopodstatněně, jako by atmosférický vokál Maxa v písních Hráze a Poprvé, jinak zdařilých, měl být pouze imageovým nástrojem, jak se zavděčit mladším posluchačům.
Z celku vyčnívá i balada V loužích, další z těch, které ovlivnilo písničkářství Knechtové. Skladba je postavená na podmanivé klavírní melodii, má nosný refrén a víc než dnešní popovou produkci připomene spíš muzikálovou polohu Bílé. Jen textové obraty typu "na nástěnku přilepím z našich snářů stránky kalendářů stržené" nebo "střepy pýchy, všechny naše hříchy, vpletené do nití, od pyžam, křehkých jak celofán, se ty i já obléknem" vyznívají škrobeně.
Lucie Bílá rozdávala autogramy v Praze: Podepisovala se vařečka i svatební tenisky
Lucie Bílá pojala novinku pragmaticky. Způsob, jakým si nechala připravit "moderní popové album", připomíná postupy dnešních zahraničních hvězd. Kdo ví, možná tím v Česku nastolí nový trend, a stejně jako je v cizině pro "velkou" popovou desku samozřejmostí mít na bookletu napsaná jména jako Max Martin, Greg Kurstin, Sia či Ryan Tedder, se i u nás najdou univerzální autoři, kteří budou sypat hity z rukávu na požádání.
První místo české prodejní hitparády, ohlas tří koncertů v Bratislavě, jejichž choreografii viditelně ovlivnila show Madonny (kulantně řečeno), i Zlatá deska naznačují, že sázka na tuhle kartu u posluchačů vyšla. A to i přesto, že do studia na natáčení přišla profesionálka Lucie Bílá. Civilní Hana, kterou slibuje název, nejspíš zůstala sedět doma a vyráběla charitativní růžence, jimiž přispívá na záchranu památek. Kdo chce nahlédnout do její duše, musí sáhnout spíš po šansonovém albu Modi nebo klavírním projektu Recitál.
text: Josef Martínek, foto: Jaroslav Noska
3,00
čtenáři
hlasuj
