PROFIL: Lemmy Sapiens, jediný svého druhu. Jak to, že nás Lemmy nepřežil všechny?

Rok 2049: Den poté. Země zničena bleskovou atomovou válkou, nad spáleništi měst a lesů visí přízračná, jedovatá mlha, z níž se ke zmučené půdě každou chvíli snáší chuchvalce radioaktivního sněhu. Nikde ani živáčka. Nikde ani mrtváčka. Nepočítáme-li armády krys a švábů, které proti sobě stanuly na protilehlých kopcích savojského pole v předvečer definitivní řeže o nadvládu nad změněnou planetou.

ROZHOVOR | Lemmy: Lidi jsou hloupí. Vidí válku, ale chtějí další. Jako by jim jedna nestačila

Jediný zástupce někdejšího druhu homo sapiens sedí v rozbořeném křesle uprostřed ztichlého náměstí. V jedné ruce cigaretu, ve druhé poloprázdnou láhev s logem Jack Daniel's, u pohodlně natažených nohou kartón piva. Každou chvíli lačně potáhne, vypustí kouř a lokne si z láhve. Asi za dvě hodiny se zvedne, vejde do blízkého bunkru a přinese si další zásobu pití. Ještě není čas zemřít. Až dopije poslední kapku a vykouří poslední cigaretu, pak... snad.

Kdysi mu říkali Lemmy, nyní je mu 103 let a je v rozpacích. Ženské pohlaví neexistuje, stejně jako elektřina, není do čeho zapojit nástroj. Znovu se usadí a otevře další láhev.

Bradou vzhůru

Co bonmotů, alegorií a vtípků už zaznělo na adresu tohoto symbolu tvrdého rocku, potažmo i na jeho skvělou kapelu Mötorhead? Nepočítaně. Stejně jako on se už nesčíselněkrát postavil s bradou vzhůru k mikrofonu, což je mimochodem jediná chvíle, kdy byl, nebo bude „bradou vzhůru“, rozezněl struny svého Rickenbackera a chraplavě zařval do omdlévajícího davu své „my jsme k Mötorhead a my jsme rock’n’roll“.

lan Fraizier Kilmister alias Lemmy je neuvěřitelná hudební osobnost hodna hlubokého obdivu. Nerad bych glorifikoval jeho smrtící způsob života, když za třiatřicet let aktivní muzikantské kariéry opíchal více holek, vypil více bourbonu a piva, vykouřil více cigaret a naházel do sebe víc drog než celé Čechy s Moravou a Slezskem za celou dobu své existence.

Je vlastně neuvěřitelné, že přežil a neztenčenou silou do nás hustí svůj špinavý rock’n’roll. Jako by každý den byl pro něj první i poslední. Právě on, Ozzy, Keith Richards a jim podobní (zas tolik příslušného kalibru už jich není), jsou tím pravým kořením, co činí z tvrdého rocku nadgenerační a vpravdě nesmrtelnou záležitost.

Lemmy jako by na sebe rád vzal všechno to, co činí z normálního rockera Rockera s velkým R, ale čeho bychom my sami schopni nebyli. Obdivujeme ho, ale zároveň se ho i bojíme, cítíme před ním bázeň a pokoru, protože nám trochu připadá jako z jiného světa.

Totálně a v jednom kuse

Prvního jointa okusil v roce 1966, když ještě pracoval jako bedňák samotného Jimiho Hendrixe. „Jinej, zkušenější bedňák, nějakej Neville, mi tehdy řekl: ‚Chceš něco zkusit?‘ A já na to: ‚Jo, o drogách vím všecko, už jsem měl tři jointy.‘ Dal mi takovou malou bílou tabletku a já ji zhltnul. Och! Neville vytáhl nůž, že tabletku rozdělí na čtyři dílky, ale já ji sežral celou! Zhrozil se a začal lomit rukama,“ vzpomínal Lemmy na první drogové zkušenosti.

„Šílenství trvalo osmnáct hodin, neviděl jsem nic než barvy. Bral jsem pak acid od roku 1967 až do 1975, kdy jsem skončil v Hawkwind a založil Motörhead…“ Ach, Hawkwind. Povídalo se, že hrál téměř pořád totálně zkouřený.

„Totálně a v jednom kuse. Naučil jsem se ovládat svého automatického pilota. Ale nejde to při každé droze. Jednou jsem si v Clevelandu vzal se dvěma hipíky ‚andělský prach‘. To ti je zvláštní droga, protože máš při ní chuť skákat do oken projíždějících vozů. To je jedna z těch, jako třeba Tuinal, kterej byl náhražkou za Madrax, obě jsou dost nebezpečné. Když si v pátek vezmeš jednu tabletu, v pondělí už bereš čtyři.“

RETRO | Lemmy: Asi mě budou muset zastřelit, aby se mě zbavili

„Mně acid dost pomohl. Naučil jsem se sebe i lidi kolem vidět trochu lépe. Zažil jsem ale i dost nepřijemné tripy. Jednou jsme hráli s Hawkwind ve Wembley a zpěvák Robert Calvert přišel úplně mimo a ohrožoval mě mečem. Musel jsem ho bacit basou. Saxofonista Nick Tumer a kytarista Dave Brock jednou přišli na pódium v Harlow v převleku za žáby. Lilo jako z konve a já nebyl schopen zahrát ani notu. Válel jsem se smíchy!“

Heroin, zabiják rockerů

Kromě zkušeností s LSD to byly v prvé řadě vždy spíš amfetaminy, které ho držely ve formě. „Hlavně speed. V tom období jsem měl nejradši methadrin, vždycky ale ve formě pilulek. Recept mi normálně dali v lékárně na Harley Street. Vešels tam a stěžoval si na deprese a dostals recept. Methadrin, to byla vždycky chuť skákat bez přestávky, v jednom kuse. Jednou jsem skoro nespal dva týdny a všechno, co jsem za tu dobu kromě methadrinu snědl, byly dva koláčky a dva jogurty. Pro mě to mělo význam hlavně proto, že jsem mohl hrát i tehdy, kdy bych za jiných okolností neměl sebemenší chuť. Funkční povzbuzovák.“

O kokain se naopak nikdy nezajímal. „Nemám ho rád. To se furt beze smyslu směješ, což působí na lidi poněkud paranoidně. Měl jsem kamaráda, kterej byl těžce na kokainu, a i když měl pěkný byt, pořád vysedával u okna a vyhlížel zpoza záclony ven. Když jsem se ho zeptal, proč to dělá, tak mi odpověděl - já nevím, ale oni tam někde jsou. Číhají na mě, jednoho jsem včera viděl. Takhle jsem dopadnout prostě nechtěl.“

A heroin, zabiják rockerů? „Moje velmi dobrá kamarádka na něj umřela v roce 1973. Hnusí se mi, protože jsem ve svém životě viděl až příliš mnoho lidí, kteří se heroinem měnili ve vzteklá, nekontrolovatelná zvířata. Vždycky jsem dával přednost spíš povzbuzovákům. Byly to oblbováky, ale člověk se cítil šťastný a v pohodě, neupadal do smrtelných depresí. Toho jsem se chtěl vyvarovat. A navíc, jehly, to je smrt.“

Mají podle Lemmyho drogy vliv na tvůrčí proces? „Jistě. Vem si některé kapely, které šly do kopru, když chtěly hrát čisté. A naopak. Ale tvůrčí lidé jsou tvůrčí i bez drog či s drogami, takže to neplatí beze zbytku. Byli jsme na turné s Alice in Chains a Layne Staley byl nesnesitelný. Prej toho nechal, ale nevěřím tomu. Totéž Blind Melon a Shannon Hoon, kterej pak zemřel. Myslím si, že Lou Reed by se měl smažit v pekle kvůli písní Heroin, na kterou dostal tolik lidí! Já začínal muziku čistej, ale pak jsem se přesunul do Londýna, kde bral každý. Chválabohu, patřím mezi ty, kteří to měli vždycky pod kontrolou. Myslím si ale, že boj proti drogám je zbytečný. Lidé je chtějí a dostanou je. Boj byl prohrán definitivně už v roce 1969 a my vyhráli! Ale všem bych vzkázal, mějte vlastní rozum. Je mi třiapadesát a někdo si může myslet, co ten starej páprda může vědět, je v rodičovském věku. Ale já vím, já zatracené dobře vím…“

Už tu nejsou ani švábi, ani krysy

Lemmy a Motörhead, tedy spolu s kytaristou Philem Campbellem a bubeníkem Mikkeym Dee, právě vydali dvojalbum Everything Louder Than Everyone Else pořízené bez sebemenších dodělávek syrově naživo v květnu 1998 v německém Hamburku. Pětadvacet nesmrtelných i novějších čísel ze stejně tak pětadvacetileté existence této výjimečné kapely. A právě Motörhead naživo je forma prezentace, která tuto kapelu vždy charakterizuje beze zbytku a dvojcédečková kolekce by se mohla hrdé postavit po boku takových skvělých koncertních artefaktů, jakými jsou v diskografii kapely třeba alba No Sleep 'til Hammersmith, Live at Brixton Academy, Birthday Party či Nö Sleep at All.

Sex, drogy, rock'n'roll. Lemmy Kilmister žil i hrál vždycky naplno

P.S. (Výňatek z deníku): Píše se rok 2064 nebo 2065, už asi osm let si nedělám záznamy dat. Neuvěřitelné. Už tu nejsou ani švábi, ani krysy. Hehe. Asi jsem zůstal definitivně sám. Fuck it. Chlast dávno došel, asi si stluču nějakej samohyb a vyjedu z Los Angeles. V New Yorku musí zahálet spousta barů s nabitými sklepy. Za půl roku bych tam mohl dorazit. Za městem začaly vyrážet nějaký divný rostliny. Pár jsem si jich usušil a ochutnal. Zajímavej trip. Zmizely mi po něm bradavice a cítím se líp než kdy dřív. Musím si udělat zásobu. Tak zatím, Lemmy.

Text původně vyšel v časopise Rock Report 6/99. Znovu ho vydáváme jako připomenutí Lemmyho Kilmistera, který zemřel 28. prosince 2015.

Ze zahraničních materiálů připravil Jan Petričko, Foto: Archiv Rock Report
Témata: Lemmy Kilmister, Motörhead