ROZHOVOR | Kateřina Marie Tichá: Chci, aby mým písním lidé rozuměli

Budete vydávat novou písničku. Dvě už hráváte na koncertech, hádám, že půjde o nějakou z nich. O jakou?
O Nový dům. Jde o první písničku, kterou jsme dali s Bandjeez společně dohromady. Vznikala v době, kdy jsem nebyla v nejjednodušší situaci, vlastně my všichni. Napsala jsem ji krátce poté, co David zemřel, navíc byl ještě koronavirus. Měla jsem pocit, že se obecně všichni necítíme v bezpečí. A tak jsem si sedla a představila jsem si, že je tam nahoře někdo, kdo na nás dává pozor, vyhání všechny naše démony a dohlíží na nás.

ROZHOVOR | Kateřina Marie Tichá: S Bandjeez je nám dobře. Baví nás spolu nejen být a hrát, ale i tvořit

Nový dům jste hrála již loni na křtu v Malostranské besedě. Proč jste s vydáním tak dlouho otálela?
S Bandjeez jsme se před jejím vydáním nejdříve chtěli sžít a počkat, až si všechno přirozeně sedne. Neradi věci tlačíme na sílu.

Jak jste již zmínila, jde o první skladbu ve spolupráci s Bandjeez. Lišil se nějak váš tvůrčí proces? Zasahovala vám kapela do textu, nebo jste se s ní radila spíše po hudební stránce?
Písničku jsem napsala a přinesla jsem ji jako hotový kus od A do Z, který měl melodii a vše ostatní. Samozřejmě jsem v ní ale neměla nahrané piano, bicí a další nástroje. Klukům jsem ji pustila a společně jsme začali hledat, co písnička chce, o co si říká, kudy nás vede.

Jde zároveň o první píseň, na které jste neměla možnost spolupracovat s Davidem Stypkou, který byl jakýmsi vaším mentorem. Obracíte se teď na někoho s žádostí o pomoc po textové stránce?
Teď jsem na to sama. Je to velká škola, a to i proto, že nemám k sobě nikoho, na koho bych se obrátila a ptala bych se: „Není to už moc? Není to málo? Je to dost?“ David byl totiž vždy tím, kdo za mnou přišel a řekl: „To nemůžeš takhle říct.“ Teď nade mnou nikdo nestojí a nesekýruje mě, takže to musím dělat sama. Sama nad sebou stojím a sekýruju se. (smích) A je to občas velmi těžké. Člověk nikdy neví, zda odhadne tu hranici správně, nebo ne. Snažím se uklidňovat tím, že dělám, co můžu.

Není ten proces psaní pak zdlouhavější, když teď sama kriticky pohlížíte na vlastní texty?
Nemám to tak, že bych napsala píseň a příští týden ji vydala. Vím, že to lidé dělají a chtějí to tak dělat, ale já to tak nemám a ani mít nepotřebuju. To ale neznamená, že se to v budoucnu nezmění. Třeba si za dva roky řeknu, že jsem „ready“ švihat ven jednu písničku za druhou. Třeba budu mít spoustu témat ke sdílení. Zatím to mám ale tak, že když chci něco v písni sdělit, ráda si počkám, až si to sedne takovým způsobem, aby to bylo srozumitelné a abych věděla, že přesně takhle chci danou věc říct.

Vaše texty promlouvají k lidem. Nevím, zda jste si toho všimla, ale během koncertu na lodi jste rozplakala jednoho pána. Je pro vás jakousi odměnou, že vaše texty dokážou lidi takto zasáhnout? Že se v nich spousta lidí najde?
Vždycky mě překvapí, že se to děje. A děje se to opravdu hodně. Člověk by řekl, že se písně dotknou lidí, kteří už je třeba znají, mají je naposlouchané a mají s nimi spojené své příběhy. Po koncertech za mnou ale přijdou lidé, jsou ubrečení, nebo začnou brečet až na autogramiádě, a říkají mi, že moje písně vlastně neznali. Dokázali v koncertním šumu píseň vnímat a slyšeli, co se jim snažím říct, třeba si to i něčím sami spojili, čímž jsme se vrátili k tomu, proč já tak dlouho písně hledám, a proč mi tak dlouho trvá psát. Chci, aby to takto fungovalo a mám pocit, že to má smysl. Chci, aby mým písním lidé rozuměli. Nedělám je jenom pro sebe.

LIVE: Kateřina Marie Tichá s Bandjeez zazpívali na vodě, chyběl jim Maro Zeman

Všimla jsem si, že na vašich vystoupeních na velkých akcích se občas stává, že na začátku koncertu postávají lidé vzadu, na jeho konci už jsou ale před pódiem a poslouchají vás…
Ano! Je to takový pocit zadostiučinění. Lidé jsou na začátku znudění, neví, co od nás můžou čekat, a pak přijdou a možná ani zase tolik nepaří, ale poslouchají nás. Kluci z toho byli na začátku trochu nervózní, říkali si, jestli se náš koncert lidem líbí, nebo ne. Já jim vždy říkám: „Klid, ti lidi to prožívají v sobě. Ne všichni ventilují svoje pocity ven.“ A pak ti samí lidé, kteří stáli v první řadě a zamyšleně se na nás dívali, přišli na autogramiádu a plakali, děkovali za zážitek. Přitom když je vidíte v publiku, jsou jako kamení, až si říkáte: „Tak tady ten pán tady opravdu nechce být.“ A pak přijde, pláče a říká nám, jak velký zážitek náš koncert pro něj byl.

To je hezké…
Ale jsou lidé, kteří sedí vzadu na lavičkách, a i na konci sedí vzadu na lavičkách. (smích) A vepředu stojí ti tři fanoušci, kteří přijeli jenom na nás. Někdy si to nesedne, to je normální. Říkáme tomu „zpátky na zem“.

Vy jste měla před Bandjeez jinou kapelu, kterou jste rozpustila. Co vás přimělo říct si, že Bandjeez jsou ti, s nimiž chcete pokračovat?
Rozhodovala jsem se opravdu dlouho. Zrálo to ve mně asi tři čtyři měsíce, finální rozhodnutí pak trvalo asi týden. Ráno jsem se probudila a do večera jsem o tom přemýšlela. Zbožňovala jsem a stále zbožňuji lidi, se kterými jsem hrála předtím. Jsou to moji přátelé a skvělí muzikanti. Zároveň jsem ale v sobě měla, ani ne přesvědčení, ale spíše jistotu, že nemůžu nic jiného udělat. Že to musím udělat.
Vlastně jsem o tom, že budu hrát s Bandjeez, byla rozhodnutá hned. Váhala jsem pouze kvůli tomu, že mi bylo velmi líto, že budu muset rozpustit starou partu. V hlavě mi běželo: „A co když to nebude fungovat? Co když klukům nebudu stačit, protože nejsem tak fantastický muzikant jako oni? Co když si to nesedne? Co když si nás navždy budou lidé spojovat jen s Davidem? Co když to mojí staré kapele bude líto, ublíží jí to?“ Nakonec ale převážil pocit jistoty, že to musím udělat.

Osobně mi přijde, že jste si velmi sedli i po lidské stránce. Máte dokonce společná tetování. Dochází mezi vámi vůbec k nějakým rozepřím?
Myslím, že naše „soužití“ trochu zjednodušuje to, že jsem holka. Starají se o mě a já se na oplátku starám o ně. A hlavně jsme opravdu přátelé, jsou to nyní moji nejbližší lidí. Klávesáka Pavla jsem si před několika dny dokonce přidala do svého iPhonu jako „emergency“ kontakt, takže kdyby se mi něco stalo, dostal by všechna moje hesla, přístupy k účtům…
Kluci ale mezi sebou občas mají kohoutí zápasy. Pořád je to však na přátelské úrovni. Je velmi hezké, že jak jsme přátelé, snažíme se brát i s mínusy, které každá osobnost má. Dokonce dělám to, že na našich poradách zjišťuji, s čím kluci nejsou spokojení, co by chtěli změnit nebo zlepšit. Snažíme se o naše vztahy pečovat.

Když jsem na vás byla v květnu na lodi, říkala jste, že máte hotové dvě písně. V Hodoníně před měsícem jste přiznala, že už jich máte asi dvanáct. Jak se to stalo?
V červnu. (smích) Mám to tak, že vždycky žiju dané příběhy, a poté mám pocit, že musí ven. Písničky vznikaly v prostoru, v mé hlavě poslední tři roky, ale právě v červnu jsem se jich chopila a dala je na papír.

Můžeme tedy momentálně říci, že pomalu vzniká nové album?
Ano. Momentálně nahráváme první věc, kterou bychom chtěli vydat jako singl. Když jsem jela na rozhovor, přišel mi zrovna email s její první verzí s nahranými nástroji, tak jsem na ni zvědavá.

Vedle zpěvu máte i spoustu jiných zálib. Hodně například cestujete. Sama a často do nebezpečných zemí. Nemáte strach?
Když cestuji sama, musím se spoléhat sama na sebe. Pokud člověk cestuje s někým v páru, část zodpovědnosti většinou předává někomu jinému. Když ale cestuji sama, je primární vztah mě se sebou samotnou. Je na mně, jak moc jsem opatrná, jak moc poslouchám svoji intuici. A hned poté je důležitý vztah s prostředím, kde se člověk nachází. Když jsem sama, mnohem intenzivněji všechno prožívám. Mám ráda obě varianty cestování, ale o samotě se naučím více o sobě samotné.

Slyšela jsem, že se chystáte na půlmaraton v Lisabonu. Jak vás to napadlo?
V červnu jsem se dávala dohromady z osobních i zdravotních turbulencí a potřebovala jsem něco jiného než muziku a tvorbu, na co se budu soustředit. Něco, co mě odstřelí jiným směrem. Zintenzivnila jsem sportování a říkala jsem si, že by bylo fajn mít nějaký cíl. Od kamarádek jsem v předstihu k narozeninám dostala surf camp v Lisabonu a zjistila jsem, že se tam běží maraton. Věděla jsem, že celý nezvládnu, ale zjistila jsem, že se běží i půlmaraton. Začala jsem podle tréninkového plánu intenzivně trénovat. Snažím se opravdu makat, uvidíme tedy, jak to dopadne.

A prý děláte i kickbox…
Před létem jsem si potřebovala vyčistit hlavu, takže jsem začala dělat i kickbox. A taky lezu. Během sezóny jsem se toho musela vzdát, ale v říjnu bych v tom určitě chtěla pokračovat, i když trochu umírněněji. A příští rok se třeba vydám na maraton.

Před cestou do Lisabonu vás čeká s Bandjeez váš první velký společný koncert v Lucerna Music Baru. Jak se na něj chystáte, na co se můžeme těšit?
Je to pro nás veliká věc, v Praze totiž skoro nehrajeme. Půjde o náš největší samostatný koncert, na kterém zazní i písně z připravované desky. Snažíme se ho navíc udělat speciální a jiný, než byly naše letní koncerty. A je to docela oříšek, protože se hodně soustředíme na muziku a nemíváme ohňostroje, ohně a konfety… Snažíme se, aby to byl ale vizuálně hezký koncert. Sedíme nad tím, diskutujeme o tom, bavíme se s různými lidmi… Stejně nás to ale pořád táhne k improvizaci a k tomu nemít vše úplně nalajnované. Chceme dát vystoupení kostru, nějaký řád, ale zároveň nechceme upadnout do stereotypu, kdy se v danou vteřinu musí dít to, co je naplánované.

Budete mít i nějaké hosty?
Ano, ale nebude jich moc. Určitě si přivezeme akordeonistu, našeho Bandjeez bratrance Michala Mihoka. Předskakovat nám bude část kapely Nedivoč z Ostravy, a ještě máme pár tajných hostů.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Marek Stratil, Bára Chlebová,
Témata: Kateřina Marie Tichá, Bandjeez, Nový dům, Lucerna Music Bar