RETRO 90s | První koncert Pearl Jam v Česku se málem nekonal. Fanoušci čekali před halou dvě hodiny, kapela pak hrála až do jedné ráno

Pearl Jam
Praha, Sportovní hala
15. 11. 1996

Ten večer to před pražským Výstavištěm vypadalo přinejmenším zajímavě. Jen si představte nastalou situaci: mnohatisícový dav převážně nic netušících fanoušků se zvolna stahuje k hale, příslušníci policie se se střídavými úspěchy pokoušejí zvládnout ohroženou plynulost dopravy a bezradně postávající hlouček zoufalců čeká na poslední zbytky vstupenek, přestože nápis na pokladně zní nekompromisné - vyprodáno. Ale ouha, copak nám to běží na světelné tabuli? Z technických důvodů se začíná až ve 22 hodin! Dobře informované zdroje tvrdí, že kapela ještě nedorazila a hned jsou tu zcela konkrétní asociace, protože tento stav není bezprecedentní. Nezbývá než doufat. V blízké, a proto až nechutně přeplněné nálevně, mě Ozzy ujišťuje, že agentura Interconcerts by se nenechala zmámit nepodloženými sliby a koncert tudíž určitě bude.

RETRO 90s | Neil Young poprvé v Česku. Do Prahy přivezl Pearl Jam a rozpoutal rockovou bouři

Jak se nakonec ukáže, naštěstí má pravdu. Pearl Jam nejsou přestárlá legenda Sweet a své čekající fanoušky přes palubu nehodili. Dopravní problémy bohužel zcela vyřadily ze hry předskokany Fastbacks, a tak začátek (nakonec odsunutý dokonce až na půl jedenácté) místo nich obstaralo poděkování Eddieho Veddera všem zainteresovaným, protože koncert se opravdu málem nekonal. Možná se pletu, ale vypadalo to, že dotyčný je opravdu rád. Mohutný aplaus pak jen potvrdil, že trocha nejistoty a čekání v ne zrovna nejpříznivějším počasí dokáže publikum rozehřát víc než deset předkapel dohromady. Od úvodní Go, jinak vzpomínky na album Vs, atmosféra už jen houstla a houstla a je jisté, že tak nadšenou Sportovní halu jsem už dlouho neviděl.

Nemyslím, že důvodem byly jen nečekané okolnosti, za nichž se koncert uskutečnil. Fenomén Pearl Jam je vskutku fascinující. Zarytě nekomerční přístup působí sice nadmíru sympaticky, jenže leckoho jistě napadne, zda to programové netočení videoklipů a celá ta strategie nepodbízení se není nic víc než pouhá póza. Vždyť doba si žádá právě takové hrdiny, a ne žádné nedotknutelné hvězdy...

Tajemství za logy kapel: Smajlík Nirvany, vlasatý panáček Pearl Jam i triáda 30 Seconds To Mars

Tváří v tvář Vedderovi však jdou všechny pochybnosti stranou. Už strohá úprava pódia připomíná zářijový koncert Soundgarden. Žádný přebujelý světelný park, veškerou dekoraci představuje jen několik elektrických svíček. I tady je na prvním místě muzika.

Gossard, McCready, Ament a Irons nepředvádějí žádnou výjimečnou pódiovou show, prostě jen hrají, přiměřené živelně, přiměřeně precizně. Také Eddie Vedder "jen" zpívá a mezí skladbami s publikem příliš nekomunikuje. Zdá se ale, že v tom není netečnost, výkřiky typu "neslyším vás!" nebo "...a teď všichni!" jen prostě nejsou třeba. Jeho Pražané mu rozumějí a reagují spontánně na sebemenší podnět. Ptáte se proč? Jiné vysvětlení, než je kvalita hudby, totiž nenalézám. Promyšlený marketing zmůže mnohé, ale čtyři vynikající desky díky němu nenatočíte a strhující koncert neodehrajete.

Líbí se vám tento článek?

Veškerý obsah iREPORTu tvoříme s nadšením a pro všechny zdarma.

Pokud si naší práce ceníte, budeme rádi, když nás podpoříte drobným příspěvkem.

Zabere to jen vteřinu přes QR kód.

Číslo účtu 2374284369/0800

Díky, že nás čtete a podporujete!

Pearl Jam postupně přehráli šestadvacet skladeb, přičemž důraz byl kladen zejména na novinku No Code. Kromě nových věcí jako Hail, Hail, Red Mosquito, Who You Are, Habit nebo Smile však zazněla i pořádná nálož starších kousků: Last Exit, Animal, Corduroy, Even Flow, Daughter, Jeremy atd. Playlist se v každém případě odlišoval od berlínského koncertu, který jsme díky rozhlasovým vlnám mohli slyšet i u nás, což je jen další doklad, že kapela ani tentokrát nic neošidila a nesklouzla do běžné rutiny.

Kdo čekal dlouhým cestováním unavené muzikanty, ten se sakra mýlil. Kdo předpokládal, že zvuk nebude stát za nic, protože aparát byl postaven i nazvučen za pouhé cca dvě hodiny, ten se spletl rovněž. Končilo se po sedmi přídavcích někdy ve čtvrt na jednu a nikomu to ani v nejmenším nevadilo. Takový koncert stoji i za zmeškaný vlak či ujetou tramvaj.

Text původně vyšel v časopisu Rock Report č. 12/1996. Prolistujte si celé číslo.

Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu.

Text: Jan Ernest, foto: Jiří Fait
Témata: Pearl Jam, Eddie Vedder, Stone Gossard, Mike McCready, Jeff Ament, Jack Irons, retro