RETRO 2000 | Pearl Jam: Eddie stával na pódiu jak prkno. Změnilo se to, když ho vzal Chris Cornell na pivo

Specifická scéna se v Seattlu začala formovat v průběhu 80. let. Jak k tomu došlo?
Matt Cameron: Seattle je svým způsobem izolován, velké kapely k nám moc často nejezdily. Takže jsme se uzavřeli do sebe, hráli si pro sebe navzájem. Díky zásadním skupinám jako byly Black Flag, Hüsker Dü, nebo Butthole Surfers se však podařilo vytvořit jakousi undergroundovou komunitu napříč celými Státy, nezávislou na velkých labelech a pravidlech hudebního průmyslu. A tahle filozofie „udělej si sám”, ta soběstačnost naší scéně vyhovovala. K tomu jsme se velmi záhy připojili.

Andrew Wood - ten, jehož smrt spojila Soundgarden s Pearl Jam

Vy (Jeff a Stone) jste spolu poprvé hráli v Green River v roce 1984. Kým jste byli v té době ovlivněni?
Stone Gossard: Já jsem poslouchal spoustu popu a rocku v rádiu. Taky Simona s Garfunkelem. Úplně mě minul britský punk, tomu jsem začal rozumět, až když jsem objevil Sex Pistols. Heavy metal byl taky všude. Absolutní jedničkou v Seattlu a okolí byli Motörhead.

Přiznaná čórka

Tvrdí se, že Green River vymysleli grunge.
Jeff Ament: (chichotá se) Minulý rok jsme hráli s Green River čtyři koncerty, a i když bylo fajn si zavzpomínat, shodli jsme se, že jsme tehdy jen prachsprostě vykrádali Black Flag, Motörhead a The Stooges. Myslím, že právě tahle kombinace se časem ujala jako grunge. Takže zřejmě dlužíme Iggymu a Lemmymu část tehdejších honorářů. Zatím se ještě neozvali.

Jak jste se potkali s Mikem?
JA: Zpěvák kapely Shadow mě jednou pozval na koncert. Když jsem tam dorazil, Mike právě na pódiu rozjížděl sólo ve stylu Eddieho Van Halena.
Mike McCready: A to ho odzbrojilo. (Směje se.) V té době byli Stone s Jeffem na poměry Seattlu úplný rockový hvězdy, takže když jsme spolu začali zkoušet a asi týden jen tak jamovali, nevydržel jsem a zeptal se: Tak co, založíme kapelu? Co máte v plánu? Stone byl pořád takovej tajemnej, nechtěl dát nic najevo. Úžasný časy... Novej start. Pro mě to byly osudový momenty.

Pořád vám ale chyběli bubeník a zpěvák. První demo nakonec nahrával tady Matt, do té doby bubeník Soundgarden. K Pearl Jam jsi se přidal až po osmi letech.
MC: Samozřejmě jsem nemohl tušit, co z toho vznikne, ale byly to hodně strukturované, košaté songy. Líbilo se mi to. Bral jsem to jako zajímavý relax mezi dvěma šňůrami. Neznělo mi to jako ostatní kapely, bylo jasné, že Stone míří jinam.
SG: Myslel jsem, že zpěváka najdeme v Seattlu, protože do té doby tomu tak vždycky bylo. Líbily se nám bicí na deskách Red Hot Chili Peppers, a protože už jsme si malinko věřili, už jsme měli smlouvu, dodali jsme si odvahy a zkusili oslovit Jacka (Ironse). S Red Hoty už nehrál, ale měl kapelu Eleven. Takže odmítl. Ale ještě mezi dveřmi, doslova když odcházel ze šatny, jsem se ho zeptal, jestli nezná nějakýho dobrýho zpěváka. A on jen procedil: „Jasně, jednoho znám. Bláznivej Eddie“.

Ten, jenž pěl

Říká se, že Eddie přiletěl do Seattlu a chtěl jet z letiště přímo do studia.
SG: Vážně to tak bylo. Eddie nebyl žádnej flink. Okamžitě jsme se ponořili do psaní a rychle dali dohromady docela dost songů. A pak nám došlo, že je to tady. Všechno do sebe úžasně zapadlo. Byli jsme kompletní.
MM: Slyšel jsem na demáči jeho hlas a říkal si, jakej asi bude ve skutečnosti. Byl docela drobnej, ale když otevřel pusu, ten silnej burácivej hlas vás dostal. Jen jsem tam stál a zíral. Tehdy si Eddie ještě zvykal, prakticky se nehýbal, nelítal jako teď, prostě jen zpíval tím neuvěřitelným hlasem a stál tam jak prkno. A já byl absolutně hotovej.

Jak jste se shodli na názvu Pearl Jam?
MM: Jeff, Ed a Stone měli rádi Neila Younga, hlavně jeho dlouhé jamy, takže to slovo bylo tak nějak ve vzduchu. Jednou jsme seděli u kafe a projížděli dlouhý seznam jmen. Pearl bylo někde nahoře, Jam bylo schovaný mezi dalšími slovy, a my je různě skládali dohromady. Jeff dal k sobě tyhle dvě a v tu chvíli nám to docvaklo. A bylo to.

Jak probíhaly nahrávací frekvence k Ten?
MM: Několik demosnímků jsme natočili ještě v našem studiu Galleria Potato Head. Když jsme nahrávali Ten, pracovali jsme s nápady, které jsme Stone a já rozvíjeli, nebo které jsme dali dohromady ještě s Jeffem. Navíc tu byl materiál, který Ed nazpíval během toho prvního společného týdne – Alive, Once, Jeremy a pár věcí, které se na desku nedostaly. Evenflow jsme nahrávali snad sedmdesátkrát. Úplná noční můra. Hráli jsme to tolikrát, až jsme se navzájem nemohli vystát. Mám pocit, že Stone není dodnes spokojen s tím, jak to tehdy dopadlo. Na druhou stranu bylo skvělý bejt poprvý v obrovským, nádherným nahrávacím studiu.

Alba Ten se prodalo na 12 milionů kopií, stalo se jedním z přelomových alb 90. let. Jak se na to díváte s odstupem?
SG: Pořád si myslím, že je to dobrá deska, ale nepouštím si ji. (Smích.) Nový mix je vynikající. Jsem nadšenej, že se Brendan (O’Brien) pustil do remasteru a připravil nové verze. Zní to trochu jako naše pozdější alba, získalo to další rozměr.
JA: Od chvíle, kdy jsme dokončili druhou desku, jsme chtěli Ten přemíchat. Původní zvuk má v sobě něco z osmdesátkové produkce. Už když Brendan mixoval Vs., přemlouval jsem ho, aby Ten přemíchal aspoň pro mě. Chtěl jsem slyšet drsnější, přímočařejší verze těch songů.

Staré boxy nerezaví

Luxusní reedice obsahuje řadu rarit a bonusů včetně repliky originální demokazety, kterou tehdy nazpíval Eddie, DVD se záznamem MTV Unplugged, nový remix alba, zápisník s texty a poznámkami nebo vinylové desky. To jste si vymysleli vy?
JA: V SONY po nás něco takového chtěli už delší dobu, ale náš manažer Kelly Curtis měl v plánu připravit k 20. výročí skupiny retrospektivní film. Už několik roků na tom pracují s Cameronem Crowem. Přednesl nám nápad vypravit postupně reedice některých našich alb, což by bylo zakončeno tím filmem, a já se okamžitě začal těšit na Ten.
Při přípravě původní edice jsme byli hodně omezení, nenechali nás ani vydat desku na vinylu, což nás hodně zklamalo. Byl to také jediný případ v historii PJ, kdy výsledný artwork nebyl stoprocentně dle našich představ. Například obal, jak ho znáte vy, je růžový, původně měl být tmavší, spíše vínový, a fotka kapely měla být černobílá. Cítil jsem, že reedice je šancí dokončit, co jsme tenkrát nedotáhli. S Edem jsme prohledali staré krabice s deníky, suvenýry a poznámkami z turné a z natáčení desky. Z těch artefaktů jsme vytvořili jakýsi deník, což byla úžasná práce. Pomohlo nám to po sedmnácti letech zacelit pár bílých míst, která z té doby máme. Vybavili jsme si spoustu zapomenutých zážitků. Stal se z toho hodně povedený boxík, opravdová fanouškovská delikatesa.
MM: Na natáčení MTV Unplugged jsme přiletěli z Německa, byli jsme všichni dost utahaní. Moc se nám do toho nechtělo, vystoupení dle mého nebylo nic moc, ale pro spoustu fanoušků je to pořád skvělý zážitek. Dokola se ptali, kdy už to konečně vydáme. Takže nyní konečně uspokojíme obrovskou poptávku. Tohle je pro fanoušky, na přání.  

Během prvních koncertů byl Eddie nervózní a plachý. Kdy se to zlomilo?
MM: Ed přestal být nehybným frontmanem, když ho Chris Cornell ze Soundgarden vzal na pivo. Nevím, co přesně udělal, ale od té doby se Ed postupně uvolnil a začal se projevovat. Pak jsme jeli do Evropy a po pár koncertech z něj byl najednou chlapík, kterej během sól leze na všechno kolem. Pokaždý jsem z toho byl nervózní. Bylo mi jasný, že tenhle kluk jednou sletí a zabije se. A bude po kariéře.
SG: Edovi trvalo asi 40 nebo 50 koncertů, než se začal takhle chovat. Najednou mu došlo, jak si vyměňovat energii s publikem, a v tu chvíli bylo všechno jinak. Ed se umí do songu úžasně vžít, lidé mu to vidí na očích, slyší to v jeho hlase a úplně se tomu poddají.

Když jsme u koncertů, jaké jsou vaše další plány?
JA: Hodně se teď zabýváme Evropou, hledáme nejoptimálnější způsob, jak ji celou projet někdy v příštím roce a půl. Záleží samozřejmě na tom, jak rychle se nám podaří dokončit novou desku.

Ten starý song

Pánové, vaše nejoblíbenější skladba z debutového alba?
Stone: Oceans. Jednoduchá aranže, silná melodie, úžasný zpěv. Pro mě souhrn všeho, co mě na skládání baví.
Matt: Evenflow. Chytlavý song s nábojem jak od Led Zeppelin. Nikdy se mi neoposlouchá.
Mike: Alive. Nádherný živý song, už léta se vyvíjí a pořád má sílu a hloubku. A já tam mám fajn sólo!
Jeff: Oceans, Intro a Outro. Tři důkazy toho, že se naše hudba nebojí vydat různými směry. Což nadále trvá.

Text původně vyšel v časopise Report č. 04/2009. Znovu ho vydáváme při příležitosti výročí patnácti let od vzniku rozhovoru.

Text: Filip Tomášek, foto: SONY
Témata: Pearl Jam, Jeff Ament, Mike McCready, Matt Cameron, Stone Gossard, Eddie Vedder, rock, grunge