Deník neúspěšného hudebníka (10.): Jak se hraje na nervy?

Měl jsem dilema. Sousedka mi minulý týden fakt docela drsně pohrozila, ale trumpeta pro mě znamená všechno. Nemohl jsem přestat, i kdyby mě to mělo stát sebevětší daň. Hned druhý den po jejím vyhrožování jsem zadul do nástroje. Máma nebyla doma, takže jediný nebezpečí představovala právě sousedka.

Deník neúspěšného hudebníka (9.): Když chcete sbalit slečnu na svůj nástroj…

Pět minut jsem se opatrně rozehrával. Žádný klepání. Nic. Má tajná láska z baráku asi taky nebyla doma, tak jsem to rozbalil naplno a troubil jako o život. Trubka byla po tom čase u popelnic trošku zanesená, ale to se brzo spravilo. Troubil jsem dobrou hodinku a půl a posléze jsem si řekl, že by to pro dnešek stačilo. Chvíli na to navíc dorazila máma, takže pokračovat v hraní by stejně nebyl nejlepší nápad.

Deník neúspěšného hudebníka (8.): Bez trumpety bos

Všechno se zdálo v klidu. Až podezřele v klidu. Trubku jsem si schoval pod postel, aby máma nic nezjistila, ale ta evidentně vůbec netušila. Udělala mi sváču, pak večeři a v mojí duši se rozhostil klid. Můj nástroj byl zase se mnou. Zase jsem na něj hrál a zase jsem byl o kus blíž tomu předávat svou hudbu dál.

Pak se ale ozval zvonek. Trošku se mi stáhl žaludek.

Deník neúspěšného hudebníka (7.): Trumpeta ve sklepě…

"Běž, prosím tě, otevřít, Fandooo!" zavolala na mě máma.

Nedalo se nic dělat, šel jsem otevřít dveře. Za nima stála sousedka. Měl jsem pocit, že kdybych neotevřel, stejně by dveře rozřízla pohledem.

"Ahoj." pozdravil jsem ji.

"Nazdar." odpověděla, přičemž podupávala nohou jako rozzuřenej bejk.

"Co potřebuješ?" pokusil jsem se o zdvořilostní frázi.

"Nevíš něco o tom kvílení, co se tu dneska odpoledne ozývalo?"

Nevěděl jsem, co dělat. Před očima se mi začaly dělat mžitky.

"Já potřebuju cvičit… na svůj nástroj… abych hrál výborně," koktal jsem.

"Podle mě hraješ výborně," odpověděla mi s klidem.

"Jo?"

"Jo… na nervy!" vyštěkla a vlepila mi takovou facku, že jsem si druhou dal o futro dveří. Posléze dodala: "Ještě jednou… a uvidíš!"

Pak odkvačila pryč.

Pomalu jsem za ní zavřel dveře. Byl jsem jako ve snách. Zaslechl jsem mámy hlas: "Stalo se něco, Fandooo?" i svoji automatickou odpověď: "Vůbec nic… dobrou!"

Nějak jsem doklopýtal do postele.

Nepochopení veřejnosti fakt není med.

Text: Neúspěšný hudebník

Témata: Deník neúspěšného hudebníka, Fanda, trumpeta