Emma Smetana: Mou desku by v zahraničí považovali za popovou, pro Čechy je to alternativa

Nedávno jste vystupovala v Brně jako host na koncertě Zaz. Jaké to bylo?
Strašně ráda bych řekla, že jsem si to užila a že to bylo skvělé, jenže jsem se ten den vracela z třítýdenní dovolené v Brazílii v džungli a ještě jsem si pořádně nestihla uvědomit, že jsem zpátky. Vlezli jsme na pódium, pod ním tisíce lidí, a vlastně poprvé jsem odehrála koncert bez nějaké trémy. Po koncertě nám přibylo velké množství fanoušků na sociálních sítích a přišlo hodně pozitivních ohlasů, ale pro mě se ten koncert odehrál pod takovým zvláštním filtrem. Prostě jsem nebyla schopná ho naplno vnímat. Doteď to vstřebávám, byl to pro mě úplně nový zážitek.

LIVE: Šarmantní Zaz provedla Paříží i Brno

Když jste před Zaz hrála poprvé ve Foru Karlín loni v listopadu, vnímala jste to silněji?
Ano, ale před Zaz je to vždy složité, protože její managemenent si nepřeje, aby byla předkapela více než dvoučlenná. Takže jsme tam pokaždé byli sami s Jirkou Burianem a na jednu písničku se přidává můj muž a spoluautor mnoha písní na mé desce, Jordan Haj. Ve Foru Karlín jsem byla úplně nepříčetná z totální nervozity, i z toho, že jsem na pódiu měla na pohyb vyhrazené zhruba dva metry čtvereční.

Emma na fotografii k albu What I've Done. Foto: Marielle Tepper

Jak lidé na těch koncertech reagovali na váš reperotár? Hrála jste tam písně z vaší desky What I've Done, která ale vyjde až na konci března, takže je vlastně neměli šanci znát....
Bylo to samozřejmě zvláštní, hrát pro několik tisíc lidí písničky, které neznali. Zároveň jsem ale doufala v to, že by se ta moje hudba - alespoň místy - mohla líbit lidem, kteří mají rádi Zaz. A musím říct, že publikum nás opravdu přijalo moc hezky, lidé se dokonce různě pohupovali a tančili, někteří se snažili odezírat z úst, co vlastně zpívám, a chtěli zpívat se mnou. To mě potěšilo.

Se Zaz jste se dokonce setkala osobně v zákulisí. Jaká byla?
Zaz je skvělá! Okouzlila mě její absolutní bezprostřednost a energická nevyčerpatelnost. Odehrála koncert s naprostou lehkostí a pak jsme ještě spolu s dalšími lidmi propařili pár hodin v pražské Redutě. Ona přitom působila, že se teprve probírá k životu. To se po koncertech vidí málokdy, většina lidí je sice bezprostředně po vystoupení na chvíli v euforii, ale za hodinu dvě je skolí obrovská únava. Zaz je ale zřejmě nabitá nějakou přírodní silou, vrozenou drogou, která z ní dělá jednoho z nejživějších lidí, co jsem dosud potkala.

Na konci března vydáváte desku What I've Done. Je poměrně pestrá - od elektroniky až k šansonu. Co bylo vaším cílem, když jste ji připravovala?
Mým cílem bylo neudělat desku, která zní od první do poslední písničky stejně. Šílím z toho, když někdo složí jeden hit a zbytek je vata. Já jsem si přála, aby každá písnička na mé desce fungovala sama o sobě, tak jako to uměli Beatles. Aby každá věc, kterou složím, splňovala určitá kritéria dynamiky i chytlavosti - protože si myslím, že ta deska je hlavně popová. Což znamená, že jsme s Jirkou Burianem a mým Jordanem natočili třináct písní s různými náladami, zvukovými prvky či groovy tak, aby to jako celek dávalo smysl, ale aby zároveň každá ta věc zvlášť byla osobitá.

VIDEO: Emma Smetana a skvělý pop v dekadentních kulisách zámku

Je zajímavé, že takový přístup u nás moc zpěvaček nerazí, většinou bývá jejich směřování daleko zřejmější...
To máte možná pravdu, ale já si myslím, že pop je popem proto, že může kombinovat spoustu různých vlivů s klasickými postupy. Z tohoto hlediska je to podle mě nejvstřícnější hudební žánr. Mám pocit, že podobné uvažování u nás má třeba Sára Vondrášková s Never Sol. A moc se mi líbila také písnička Run Run Run od Celeste Buckingham. Pokud jde o mou desku, tak lidem kolem prý připomíná třeba Lanu Del Rey nebo Amy Winehouse, ale já to tam neslyším.

Lanu Del Rey mi částečně připomněla úvodní písnička What I've Done...
Vážně? Ta mně pro změnu připomíná novou desku Rihanny, která vyšla v době, kdy už ta moje byla hotová. Přijde mi trochu paradoxní, že moje deska asi odpovídá něčemu, co se ve světě považuje za pop, ale u nás je to vnímáno jako alternativa.

Jako první singl vyšel song Waiting a překvapilo mě, jak na něj lidé reagovali. Na YouTube má klip hodně záporných hodnocení i negativních komentářů, skoro jako by to bylo pro lidi něco kontroverzního. Čím si to vysvětlujete?
Myslím si, že jedním z důvodů je moje příjmení. Někomu zase vadí, že pocházím z pražské intelektuální rodiny a že jsem napůl Francouzka. Další důvod jsou předsudky spjaté s tím, že uvádím Televizní noviny na TV Nova, byť to s mojí hudbou nijak nesouvisí. A asi mi nepomáhá ani fakt, že neustále upozorňuju na to, že žijeme v zemi, kde si hlavně nikdo nesmí takzvaně vyskakovat a kde je mnoho lidí alergických na cokoliv, co vybočuje z průměru. Kdybych to měla zjednodušit, tak jako svého hlavního nepřítele vnímám ten všudypřítomný post-komunistický mindrák... Naštěstí je to ale z velké části generační záležitost.

Emma Smetana křtila nový klip v Lucerna Music Baru. A byla skvělá

A další důvody?
Vyčítají mi i angličtinu, což mě překvapilo, protože jsem v tomhle směru perfekcionalistka a sama nemám ráda, když někdo zpívá špatnou angličtinou. Pravdou je, že mám trochu francouzský přízvuk, ale s tím nic neudělám.

Ano, to je slyšet u dvou závěrečných písniček, které zpíváte francouzsky. Ty jsou moc povedené!
Jsem ráda, že se vám líbí, hodně lidí totiž nechápe, proč tam vůbec jsou. Vadí jim, že se z toho tím pádem stává dvojjazyčná deska, že to na ni vnáší zase jiný žánr a přijde jim kvůli tomu málo jednolitá. Jednu z těch francouzských skladeb jsem napsala asi ve dvanácti letech a váhala jsem, jestli ji na desku dát, ale nakonec jsem usoudila, že tam má své místo. Takže díky - těší mě, že se někomu líbí!

Líbí se deska vašemu tátovi? (Jiří Smetana, uznávaný muzikant, producent a DJ, pozn. red) Pomáhal vám s ní?
Přímo se na ní nepodílel, ale pomohl mi už tím, že vnesl hudbu do mého života, protože mě jako člověk s hudebním vzděláním a vkusem přirozeně ovlivnil. Ještě pár let nazpátek bych si netroufla nějakou desku nahrát, protože jsem ho vnímala jako příliš velkou autoritu, měla jsem pocit, že laťka je hodně vysoko a svazoval mě strach, abych mu neudělala ostudu. Jeho reakce, když slyšel první demonahrávky, mě ale moc příjemně překvapila. Mám tam totiž cover jeho písničky Wall Of Kampa, což je jediná skladba na desce, kterou jsem nesložila já, Jordan nebo Jirka. A když tu moji verzi slyšel, řekl mi, že zní přesně tak, jak ji on složil a jak původně chtěl, aby zněla. Větší pochvalu jsem dostat nemohla, a asi už nikdy nedostanu.

Zaujal mě barevně výrazný "artový" obal desky. Co vás k němu inspirovalo?
Nedávno zemřel David Bowie a já jsem toho názoru, že bychom si z jeho odkazu měli pamatovat, že hudba se pojí i s nějakým vizuálním ztvárněním a celkovou "artovou" nabídkou. Já samozřejmě nemám ambice udávat trendy, jako to dělal Bowie, ale věřím, že ten cover i booklet alba nějakým způsobem vystihuje můj estetický vesmír.

Jak ten cover vznikl?
Jeho autorkou je Marielle Tepper. Záměrně se nejedná o mou nejslušivější fotku, a někteří lidé už mi dokonce dali vědět, že jsem na ní "hnusná" a ptají se, proč jsem nepoužila nějakou "normálnější" fotku. Prostě jsou zvyklí na moje fotky z módních časopisů. Ale já jsem v tomto případě netoužila být za krásku. Miluji secesi a propojování kultur, a proto jsem si vlezla do japonského kimona, na hlavu jsem si dala indiánskou čelenku, co pro mě speciálně vytvořila fantastická art directorka Lenka Kovaříková, a k tomu jsem měla na těle indiánský body paint od holky, která s indiány opravdu žila. Myslím, že díky retro filtru ten cover trochu připomíná šedesátá léta a tehdejší psychedelickou éru. Strašně se mi to líbí, byť si nejsem jistá, že na to mám právo, když nefetuju a nemám zkušenosti s LSD (smích).

Jaké máte s deskou ambice? Přece jen, není to typická česká mainstreamová deska...
Budu vděčná za každého, koho moje tvorba zaujme. I proto bych se s deskou pokusila vyjet někam ven. S vědomím, že na světě jsou stovky nebo spíš tisíce podobných projektů. A co se týká českého éteru, jsem si vědoma toho, že to není spotřební deska, ale udělala jsem ji především pro radost, ne z nějakého kalkulu. I čeští posluchači jsou na tuhle hudbu zvyklí od zahraničních interpretů, protože ve velkých rádiích zaznívá retro pop od Adele či Sama Smithe, jenže když s něčím podobným přijde český interpret, je to najednou moc "alternativní", čímž se vracím k tomu, co už jsem naznačovala předtím.

Emma během natáčení klipu Waiting. Foto: Kryštof Kalina

Je to tedy spíš nějaký podvědomý blok našich dramaturgů...
Jirka Burian říká, že moje deska může být vlastně takovým testem českého vkusu. A já bych ten český vkus nerada podceňovala. Další věc je, že s deskou přicházím na scénu v okamžiku, kdy už mě lidé trochu znají. To na jedné straně znamená, že tu hudbu budou nevyhnutelně hodnotit na základě něčeho, co s ní vůbec nesouvisí, ale na druhou stranu jsem ráda, že si tu desku někdo poslechne třeba ze zvědavosti a pak případně zjistí, že se mu líbí. Jinými slovy - pokud moje jméno pomůže představit českému posluchači hudební styl a zvuk, který u nás nemá tak silné základy, je to jedině dobře. A pokud ho to dokonce zaujme, bude to ještě lepší.

text: Josef Martínek, foto: Tomáš Vlach, Marielle Tepper, Kryštof Kalina, video: Tomáš Vlach