Tenkrát poprvé: Jindra Polák (Jelen)

Jaká je vaše první vzpomínka na setkání s hudbou?
Moje babička byla zpěvačka. Původně zpívala na Fidlovačce, ale když odmítla vstoupit do komunistické strany, přišla o angažmá a po zbytek života mohla zpívat jen na pohřbech a v Jakubském sboru. Často mě brala s sebou, takže moje první hudební vzpomínky pocházejí z kůru v kostelech a krematoriích a jsou nerozlučně spjaté se zvukem varhan. Jedna z prvních melodií, kterou si z té doby vybavuji, je nádherná Schubertova Ave Maria, která pro mě dodnes zůstává jednou z nejkrásnějších melodií, které kdy kdo napsal.

„Dejme dětem - vnímavým vůči hudbě - do ruky onen malý klíč, pomocí něhož mohou vstoupit do zázračné zahrady hudby a tím zmnohonásobit smysl celého svého života,“ prohlásil maďarský hudební skladatel a pedagog Zoltán Kodály. Kdy jste dostal do rukou ten pomyslný klíč vy a od koho?
Narodil jsem se do muzikantské rodiny, takže jsem byl k hudbě vedený od malička. Máma mě přihlásila do hudebky pro mrňata už v pěti letech a od té doby jsem vystřídal několik nástrojů. Myslím, že speciálně v době, kdy museli rodiče doma poslouchat moje cvičení na trombon, by asi nikdo z nich o malém klíči do zázračné zahrady hudby nemluvil. (smích) Ale všechno, co jsem kdy dělal a vyzkoušel mě určitě posunulo blíž tomu, abych mohl udělat z muziky hlavní náplň svého života.

Příběh českého hitu: Jelen - Magdaléna

Pamatujete si vaše první vystoupení před publikem? Neexistuje z něj náhodou záznam?
Pamatuji si, jak jsem jako úplně malý recitoval básničky na Cecilských slavnostech. První hudební vystoupení, které mi utkvělo v paměti, byly přehrávky s již zmiňovaným trombónem. Byl jsem strašně nervózní a navíc jsem měl nohu v sádře. A jak jsem se klepal, všechny ty vibrace se soustředily právě do té sádry, která se začala otáčet ze strany na stranu na gumovém podpatku, celého mě rozhoupala a já nedokázal zahrát rovný tón. Muselo to být příšerné a pevně doufám, že z toho neexistuje žádný záznam! (smích)

Jaký byl váš první hudební nástroj?
To bylo babiččino pianino, na které jsem hrál jako malý a miloval jsem ho. V přípravce jsem měl první dechový nástroj - plechovou melodiku (klávesový dechový nástroj s připevněnou trubicí, pozn. red.). Pak jsem vystřídal různé trumpety a trombony, ale opravdový zlom v mém hudebním životě přišel, když jsem si v patnácti pořídil z ušetřených peněz svoji první elektrickou kytaru Jolana Disco.

Vybavíte si ten „wow“ moment, kdy vám došlo, že se chcete věnovat muzice?
Vybavuji si ho úplně přesně. Bylo mi patnáct, byl jsem sám doma a nudil se, tak jsem se probíral LP deskami rodičů. Zaujal mě obal alba, na kterém byly čtyři obličeje s výrazným líčením, podle dlouhých vlasů a namalovaných pus jsem si původně myslel, že jsou to paní. Deska se jmenovala KISS - The Best of Solo Albums. První písnička mě moc nezaujala, pak ale začala hrát Tonight You Belong To Me od Paula Stanleyho a ve chvíli, kdy skončila pomalá předehra a ozval se hardrockový kytarový riff, jsem měl husí kůži po celém těle a vystřelilo mě to až na měsíc. Vůbec jsem netušil, co to je, ale okamžitě mi bylo jasné, že to je něco, co chci dělat celý život.

Vaše první kapela?
Kapel byla v začátcích spousta, ale ta první, která byla opravdu moje a s níž jsme začali hrát moje písničky a měla dokonce i název, se jmenovala D. O. G. Založili jsme ji s mým americkým kamarádem Davide Gorem a hráli jsme rockovou muziku, špatně a s obrovským nadšením! Asi bych někde ještě našel nějaký demáč. Začínali jsme, když mi bylo sedmnáct a vydrželi jsme rok nebo dva. Pak jsme se rozpadli, protože jsme všichni cítili, že potřebujeme jít dál, každý jiným směrem. David se pak objevil jako zpěvák jižanské rockové kapely The Cell, já prošel ještě spoustou dalších skupin, než jsem potkal Kásu a Ondru (Martin Kasal a Ondřej Málek, pozn. red.) a vznikl Jelen.

Jak vypadala vaše první zkušebna?
Jako klasický bigbítový underground, zkoušeli jsme, kde se dalo. Po sklepech, garážích, někde nesvítilo světlo, občas na nás vlítli nájemníci nad námi, ať přestaneme dělat kravál. Pamatuju si jeden sklep, kde občas stála voda až po kotníky, několikrát jsme sušili kabely a vybavení… Prostě klasika, kterou znají asi všichni muzikanti

Vybavíte si moment, kdy vám jako kapele začala vlastní tvorba dávat smysl? Moment, kdy jste měli pocit, že jste na to konečně přišli a řekli si: „Jo, to je ono!“
Takových momentů jsem zažil víc a poprvé si ho vybavuji s kapelou, která se jmenovala Krivohlavy. Stylově se už trochu blížila zvuku, kterého později dosáhl Jelen. Byla to kapela se spoustou členů, měli jsme mandolínu, housle, perkuse a lidi si nás začali všímat. Vyhráli jsme některá oblastní kola Porty a Zahrady, nahráli jsme EP, za kterým jsme si zvukově stáli a pár našich písniček dokonce hráli i v menších rádiích. Pak se ale náš bubeník Ryan musel vrátit domů do Kanady a chemie kapely postupně přestala fungovat. Už to nebylo ono, nakonec jsme se rozpadli a vyrazili zase každý na svou vlastní cestu.

Kdy a co jste poprvé nahrávali?
První nahrávání, které si vybavuji, bylo s již zmiňovanou kapelou D. O. G. Točili jsme v malém plzeňském studiu Accent a byl to pro mě obrovský zážitek. David si tenkrát pořídil stowattovou kytarovou hlavu Mesa Boogie, vůbec jsme neuměli hrát, ale dali jsme jí pořádně nahlas a pak se nestačili divit, co nám z toho lezlo! (smích) Vůbec jsme nevěděli, co děláme, ale bylo to skvělé dobrodružství. Aktuálně jsme s Jelenem ve studiu, jak jen to jde, připravujeme nové album, které vyjde začátkem příštího roku a často myslím a vzpomínám na ty první chvíle, kdy jsem stál v nahrávací místnosti a zbytek kapely mě povzbuzoval zpoza skla režie. Dneska už víme, co děláme, ale vždycky si uvědomím, jaké mám štěstí, že ta energie společné tvorby tam zůstala do teď a když vidím kluky za tím sklem, dojde mi, jak důležité je uchovat si tu otevřenou „mysl začátečníka“.

ROZHOVOR | Jindra Polák: Užíváme si to dobrodružství a čekáme, kam nás naše řeka zanese

A po malé chvilce nostalgie: Co byste hudbě popřál?
Já myslím, že hudba nepotřebuje, abych jí něco přál, je tu s námi a pro nás a vždycky bude. Spíš bych chtěl popřát nám všem, aby se svět brzo vrátil do normálu, aby hudba mohla zaznít naživo a aby už to tak zůstalo napořád. Protože až ve chvíli, kdy to nejde, člověku dojde, jak důležitý je ten přímý kontakt a skutečný, nezprostředkovaný zážitek sdílené energie. Té z pódia i té, kterou vnímá z ostatních lidí, kteří stojí kolem a užívají si tu stejnou, neopakovatelnou magii tónů.

Text: Alena Kaňová, foto: Jiří Štarha, Petr Tibi, Hana Poláchová a archiv iREPORT
Témata: Tenkrát poprvé, Jindra Polák, Jelen