Katarzia interview: Šlehající ohně českého rocku nejedu

Právě žijeme v nelehké době pandemie. Jak vás jako člověka, který se hudbou živí a momentálně například nemůže koncertovat, celá tato situace ovlivňuje?
Nejvíce mi chybí kultura a místa, kde se mohou lidé potkávat. Nemám ráda online svět, do něhož teď musím častěji vstupovat.

Našla byste na stávající situaci i nějaká pozitiva, ať už působící na jedince, či na celou společnost?
Ano. Díky ní nastává transformace celého našeho myšlení a přístupu k životnímu prostředí, dalším lidem a planetě, jíž otravujeme svou egocentrickou existencí.

Samota mi nevadí, ani celibát těla. Katarzia představuje nové album

Vaši novou desku Celibát otevírá intimní skladba s názvem Samota mi nevadí, která mně osobně vyznívá, jako byste téměř rezignovala na lásku a partnerské vztahy. Na druhou stranu zde působíte i jako silná, uvědomělá a vyrovnaná žena. Jakou roli ve vašem životě právě láska a partnerské vztahy hrají?
Je to přesně tak, jak říkáte. Z jedné strany jsem rezignovala a z druhé strany jsem silnější a vyrovnanější. Láska hraje v mém životě stejnou roli jako v životě každého. 

MILUJI AUTO-TUNE

Na předchozí desce Antigona jste poprvé použila auto-tune. Na novém albu se objevil ve skladbě Tristan a Izolda a Bonsai. Celkově jste se ve své tvorbě výrazně posunula k elektronické hudbě. Experimentujete ráda?
Miluji auto-tune! Hlavně u Kanye Westa, Sevdalizy a dalších podobných umělců. Ale nevím, jestli je elektronika experimentování. Spíše hledám způsob, jak skládat tak, aby se to líbilo mně. Kytara mě už nebavila, nenacházela jsem nové cesty, jak odlišit harmonie. S tou pracuji hravým způsobem - posouváním hmatů po pražci. Ten ale má svá omezení.

Na albu najdeme i píseň Fairies zpívanou v angličtině. Co vás vedlo k vykročení z vašeho rodného jazyka, jemuž jste byla doposud věrná?
Fairies jsem napsala, když jsem byla týden v Berlíně a chtělo se mi napsat text v angličtině, protože jsem v tomto jazyce zase chvíli mluvila. Ten text je o drogách a v podtextu také o tom, jak je nesnáším. Nesnáším, když vidím, jak lidem rozhazují emoce, respektive oddalují vyřešení emočních problémů.

Skladba Blues o dešti je pak v češtině.
Blues o dešti vznikl, když jsem plánovala zhudebnit české a slovenské básničky a zkusit tak pracovat s cizím textem. Je to báseň od Václava Hraběte. Zároveň žiji v Praze již pátým rokem a přišlo mi zábavné zkusit pracovat i s češtinou, i když je moje čeština srandovní.

Podle mě je přízvuk v době globalizace spíše výhodou než něčím odsouzeníhodným, jinak tomu není ani u anglického jazyka. Vždyť si vzpomeňte, jak používá angličtinu Björk nebo Tommy Cash. Jestliže někomu vadí můj přízvuk, tak mě to mrzí, ale ať ho zkusí přijmout otevřeněji, nebo to neposlouchá vůbec.

Přemýšlíte do budoucna o desce nazpívané kompletně například v angličtině?
Ne. Psát v angličtině mě nebaví. Nemám takovou slovní zásobu ani flow jako ve slovenštině, kde si i často vymýšlím vlastní slova a rychle mi v ní funguje asociační myšlení. Já chci všechno rychle a hned!

Ve svých textech se obecně věnujete také dosti osobním a citlivým záležitostem. Z desky Celibát bych v tomto směru zmínil například píseň Zostalo mi po tebe prázdno či již zmiňovanou Samota mi nevadí.
V textech se odjakživa zaobírám výhradně osobními záležitostmi. Nemám ráda metaforické texty. Když je někdo zpívá, nedokážu se na ně soustředit a uniká mi, co chtěl umělec textem říci.

RECENZE: Celibát Katarzie je hořkosladká melancholie vstříknutá přímo do žíly

Vedle toho existují ještě takové písničky, které se textem nesnaží říct zhola nic, a ty mohou být úplně fantastické. Já tento princip ale nepoužívám. Extrémní otevřenost v osobních tématech je důvodem, proč jsem písničkářkou. Nedělám hudbu kvůli tomu, abych mohla skládat melodie nebo harmonie. To už je jen doplněk a hra. 

Baví mě bavit se s lidmi pouze, když jdou v rozhovoru do hloubky a otevřou svá nejhlubší témata, jimiž se právě zaobírají. Jinak mě to povídání nezajímá a přestanu poslouchat. Když někoho vyděsí, jakmile řeknu něco psychologického a osobního, považuji je za jiný typ lidí a nemáme si dále co říci. A tak je to v pořádku.

POLITICE ROZUMĚJÍ VŠICHNI, ALE VE SKUTEČNOSTI NIKDO

Jsou nějaká témata, která byste do svých textů nezařadila? Je něco, o čem se bavíte nerada?
Nesnáším fráze o koronaviru a politice, které rozumějí všichni, ale ve skutečnosti nikdo. Nesnáším blábolení o tom, kdo se kdy kde ožral, co všechno hrozného tam vyváděl a jak se fetovalo. Tehdy bych nejraději odešla z místnosti. Uvádím to jako příklad, protože mám pocit, že se zde v Praze už o ničem jiném nemluví.

Může být ve vztahu k vašim osobním textům řeč o určité formě ventilace?
Asi ano. Víte, vy novináři a teoretici vždy rozebíráte, co všechno má jaký význam. Za to vám děkujeme, protože my autoři se tím nezaobíráme. My napíšeme text, písničku nebo knihu a ty teorie okolo, co všechno by jazyk, forma nebo slova mohla znamenat, necháváme na vás. Pro nás je nejdůležitější pnutí, které nás nutí psát. Musíme psát, abychom se nezbláznili. A tímto grafomanským obloukem se vracím k odpovědi - ano!

Je náročné takové osobní texty napsat a následně interpretovat před publikem?
Psaní textů náročné není. Většinou to napíšu za deset minut, ale než se to stane, musím nad nějakým tématem nebo i jednou jedinou větou dlouho přemýšlet. Text už potom vznikne v hlavě sám od sebe, pouze ho zapíši.

Psaním textů se zaobírám od školky. Je to pro mě přirozená forma vyjádření. Možná proto mi to jde lehce. Jsem jedináček a vždy jsem psala, protože jsem si tak jako dítě povídala sama se sebou. Naši makali a byla jsem často sama doma, což je sice trošku depka, ale také dobrá terapie.

Míváte tvůrčí krize?
Někdy nemám žádný nápad třeba i měsíc, umím se úplně zaseknout. Ani toho neprodukuji moc, skoro všechny texty, které jsem kdy napsala, vyšly na albech. Je to organický proces. 

Máte jako textařka své oblíbené spisovatele, básníky nebo i jakýkoli jiný zdroj, ze kterého čerpáte inspiraci?Čerpám ze všeho, co se mi kdy usadilo do podvědomí. Z toho, co jsem kdy viděla, slyšela, přečetla nebo z toho, o čem jsem si povídala s lidmi.

Právě rozhovory s lidmi jsou pro mě nejlepším zdrojem. Například to, nad čím právě přemýšlejí v oblasti jejich sebereflexe a jejich vztahů. Pro mě jsou múzou lidé, které potkávám, kamarádi. Většinou stačí, aby někdo u oběda řekl něco mimořádně zajímavého a když jsem později sama, celou tu situaci si pro sebe rozeberu.

Například?
V písni Bábiky sa vraždia z minulého alba v úvodu pronáším: "Vošli sme do neznámého baru, kde sa lečia chorí / cudzí opitý debil sa ťa dotýká - a za zadok." Tato skladba je napsána podle příběhu mé kamarádky, malířky Martiny Smutné, která mi rozrušeně vyprávěla o tom, jak ji na Žižkově někdo chytil v baru za zadek a ona reagovala tak, že mu vrazila pěstí do tváře. 

Marťa váži padesát kilo a měří sto šedesát centimetrů. I když vedle ní stál její přítel, nenechala řešení na něm a vyřešila to sama. To mi přijde super odvážné. Ta její reakce byla jen následkem toho, že se dlouhodobě zaobírá problematikou sexismu ve společnosti, s nímž se jako krásná holka ve společnosti setkává. S jejími pocity se ztotožňuji. Nechceme být kusem masa, kterým se stáváme, když se nás někdo cizí dotkne někde, kde je to opravdu za čarou.

RECENZE: Stereotypy nezatěžkaná Katarzia se na desce Agnostika miluje s hudbou i texty

Mně například vadí i to, když se někdo dotkne mojí tváře. A chycení za zadek, to je gesto, které považuji za vrchol ponížení. Tato událost mě inspirovala k tomu, jak začít celé představení Antigony, k němuž vznikla tato píseň. V souvislosti s Antigonou, kterou král Kreón nerespektuje, protože přeci "nějaká žena mi nebude rozkazovat", to všechno do sebe perfektně zapadá. Na konci desky na to navazuje skladba Krásu preklínám. Tolik k inspiraci. Fakt, že nemám ráda ani polibky na líce při seznamování se, je už jiné téma.

Ve své tvorbě dokážete téměř dokonale spojit text s náladou a celkovým vyzněním skladby, což vede k silnému emotivnímu zážitku. Do jaké míry ovlivnili celkovou podobu jednotlivých písní vaši kolegové z kapely, producent Pjoni a další umělci, kteří se na novém albu podíleli?
Děkuji za kompliment, ale vliv muzikantů a producentů na výsledek je náročné vysvětlit. V každé písni se to liší, takže bych řekla, že na tom máme všichni stejný podíl. Nejvíce na albu pracoval Jonatán, který se mnou nahrával i zpěvy. Celou desku pak také mixoval spolu s Tomášem Havlenem.

Váš styl oblékání by se dal označit za výrazný až alternativní, s čímž souvisí také vizuál živých koncertů či choreografie…
Neřekla bych, že by můj styl oblékání byl až tak výrazný. No dobře… možná trochu výraznější. Vizualita je ale také žánrová záležitost. V popu je to samozřejmost, v jazzu může působit až polotrapně, ale když se hraje elektronika, je to podle mě k té hudbě dost důležité - divák dostane i vizuální zážitek plus je to zkrátka hezké. Teď nemyslím zážitek z toho, jaké UFO mám na hlavě. Myslím projekci a světla. Mimochodem, mám jednu fantastickou pavoučí korunu od Markéty Kratochvílové a popruhy na tělo, kterým se říká v našem fresh cool slovníku "harness".

VNÍMÁNÍ TOHO, CO JE ALTERNATIVNÍ, MĚ U NÁS PŘEKVAPUJE

Co si tedy představujete pod pojmem alternativní styl oblékání?
Pod slovem alternativa si představuji batikované šaty z veganského jarmarku. Toto vnímání v krajinách bývalého Československa mě vždy překvapuje. Pokud nemáme černou košili a bílé tenisky, tak jsme pro vás Čechy hned výrazní. Vždyť vy dobře víte, jak se oblékají zahraniční umělci. Co třeba Thundercat!? Nebo Björk, Rosalia, Lianne La Havas a jako extrém uvedu Katy Perry, i když to už je i na mě moc.

Muzikanti oblečení v černých riflích a tričku na zahradu s kresbičkou od sestřenice v mém oku vypadají apokalypticky. Já se nad tím ale nepozastavuji a ani to nekomentuji. Vím, že jde v první řadě o to, že jsou to skvělí muzikanti. Mimochodem obzvláště mě tu fascinují pánské vesty. (smích)

Máte tolik skvělých módních návrhářů, kteří jsou ochotni produkty zapůjčit nebo ušít, ani to nemusí být moc drahé. Ať si ale každý nosí, co chce. Například můj oblíbený Bert z Bert & Friends vystřídá během koncertu několik kostýmů a k tomu je i mega muzikant.

Vaše živá vystoupení se neobejdou bez promyšlené světelné show. Do jaké míry tuto součást koncertů řešíte?
Jsem z divadelního prostředí a scénografie i světla jsou výraznou součástí představení. Je to show. Zatím jsme měli projekce a pár světel od Katly Blahútovej a se světly pomáhá Tomáš Košťák. Rádi bychom s nimi světla posunuli na opravdu profesionální úroveň, všechno ale stojí na tom, že technologie jsou drahé. Některé kluby a festivaly mají slušné světelné parky, každý je ale jiný a je třeba je dobře naprogramovat a nastavit tak, abychom mohli hrát všude stejně dobře.

Když se bavíme o světlech, inspirujete se někde?
Co se světelné show týče, hodně mě ovlivnila elektronická scéna, která mě v poslední době zajímá nejvíce. Šlehající ohně českého rocku moc nejedu. Určitě víte, jaké světelné show mají zahraniční umělci, stačí vzpomenout Massive Attack na festivalu Metronome. Nebo Rye X, Nick Murphy, Moderat. Solange je, co se týče oblečení a vizuální stránky, nádherně architektonická. 

Také je podle mě skvělé, když můžeme hudbu propojovat s výtvarníky, designéry a light designéry. Přála bych si s nimi v budoucnu pracovat ještě více. Fandím jim, vizuální umění mě zajímá. Světla pozoruji nejraději na techno scéně - lidé od techna jsou v tom nejdéle a jsou nejzajímavější. 

Můžete jmenovat nějaký konkrétní projekt?
Jakub Pešek, ředitel festivalu Lunchmeat, minulý rok v červnu uvedl v Divadle Archa projekt s vetroskopem Lumière III od Roberta Henkeho, což je vývojář hudebního softwaru Ableton. To byly časy, když jsme ještě chodili na kulturu! To bylo super, takové zážitky mě inspirují. Zatím jsme ale finančně i technologicky od našich vizí příliš daleko.

Spolupracovala jste i s orchestry a tanečnicemi…
Tanečnice byly můj koncertní highlight. Nikdy jsem se na pódiu necítila tak dobře jako s nimi. Lépe řečeno - nikdy jsem se necítila na pódiu dobře, to až s nimi.

Chystáte tedy nějaké takové speciality na nadcházející podzimní turné k nové desce?
Ano. Podařilo se mi získat do týmu jednu scénografku a výtvarnici, která dělá zejména světla, z čehož jsem nadšená. Zatím je to ale top secret. Co se oblečení týče, doufám, že se nám podaří ušít něco, z čeho budete vy "normkoráci" opět rozrušení.

Žijeme v digitální době, v níž do našich životů zasahují sociální sítě, o kterých platí přísloví "dobrý sluha, ale zlý pán". Jak se k těmto aplikacím stavíte, ať už v osobním nebo profesním životě?
Jsem z nich celá vedle. Nemůžu se soustředit ani na jednu A4 textu, narážím do stěny, na chodnících zakopávám, ztrácím zrak a když si hraji s dětmi, musím už po hodině kontrolovat, jestli někdo odepsal na mail, kolik mi ještě zbývá peněz na účtu nebo kdo "lajkl" stories na Instagramu.

Mark Zuckerberg by z vás měl jistě radost!
Myslím si, že po skončení karantény z toho budu úplně vyšinutá a sama si raději zruším řidičský průkaz. Jenže když je člověk sám a osamělý, hrozí ještě větší riziko upadání do chřtánu sociálních sítí. Poskytují hlavní kontakt s lidmi a vzniká roztěkaná závislost. Hlavně abyste hodinu nemyslel na to, kdo vlastně jste. Každý den říkám, že zítra všechno vypnu, stejně jako jsem si to říkala včera a podívejte se - jsem tu zase a scrolluji vaše sympatické otázky.

Jak vás doba internetu ovlivňuje coby muzikantku? 

Miluji nové technologie, principy, budoucnost a ráda se přizpůsobuji, i když jsem samozřejmě v lecčems za opicemi. Výhodou streamovacích služeb je, že rapidně zvyšují pravděpodobnost, že si vás někdo pustí. I já díky nim objevuji autory, které bych jinak nenašla. Posluchači si oblíbí své umělce, potom jdou na jejich koncert a tím pádem tento novodobý systém výborně funguje.

Co vidíte jako hlavní nevýhody streamování hudby?
Nevýhodou je "koronakrize". Hmotné nosiče, jako jsou CD a LP, muzikanti dnes prodávají hlavně na koncertech, což momentálně nehrozí. Proto bychom byli rádi, kdyby se dalo mávnout kouzelným proutkem a všechny streamingové služby tak na chvíli zrušit. To se ale nestane, takže jsem ráda, že si na nich vůbec někdo mé písně pustí. O to víc ale prosím čtenáře a posluchače, aby byli tak zlatí a jestliže nepřišli o práci i oni, aby si objednali cédéčka a vinyly umělců, protože tam jim nyní pomohou nejvíce. Dá se to také vnímat jako suvenýr, který vám bude celý život připomínat, že jste pomohli svému oblíbenému umělci v nejtěžších časech.

Text: Dominik Pavliš, Foto: Ladislav Kyllar, shotby.us

Témata: Katarzia, Celibát