LIVE: Steven Wilson předával smutek vyvolávající radost

STEVEN WILSON
FORUM KARLÍN, PRAHA
19. 4. 2016

Označovat Stevena Wilsona za hudebníka hrajícího progresivní rock by nebylo dostačující, i když asi nejpřesnější. Vliv žánru, jehož linii během devadesátých let a počátku nového tisíciletí výrazně formoval, je v umělcově tvorbě nejzřetelnější. Stačí nahlédnout na estetiku doprovázející audiosložku nebo si poslechnout poslední plnohodnotné, navíc konceptuální album Hand. Cannot. Erase.

sem vlož nadpSteven Wilson se svým audiovizuálním programem uchvátil Prahu

To přivezl Wilson do Prahy už loni, kdy vyprodal Divadlo Hybernia, až nyní mu však propůjčil celý prostor a v první polovině večera tak zazněla kompletní nahrávka. Po vzoru rockových velikánů se snažil poskytnout posluchačům maximální prožitek, proto byly v sále naistalovány zadní reproduktory vtahující přítomné více do děje. Tentokrát byl tedy rozhodující také výběr sedadla - zadní řady slyšely příliš doprovodného mořského vlnobití a backvokálů, předek zase zezačátku nadával na hlasitost. V sále byl nejeden audiofil, pro kterého znamená sebemenší odchylka od originálu utrpení, vzhledem k objemu produkce a promyšlenému obsahu se dá ale většina nuancí prominout.

Tentokrát se ovšem jako nepříliš vhodné ukázalo umístění koncertu do karlínské haly. Zvukově se vše brzy vyrovnalo, komfort okolních prostor lze také pouze pochválit. Vzhledem k rozhodnutí ponechat obecenstvo po celou dobu sedět se Forum ale stalo nehostinným prostředím. Při pomalejších pasážích si všichni pískali, slečny si mohly pohodlně opřít hlavu o své přítele, problém nastal v ráznějších skladbách. Odvážných tanečníků se našlo pouze pár a moment, kdy se celý sál rozhodne vstát, nastal až při přídavku. Ten už ale zase postrádal drive skladeb Index nebo Sleep Together, kdy jste cítili, že u toho musíte být.

vložte odkaz, text nemažte

Překvapením mohlo být zařazení skladby Drag Ropes od Storm Corrosion, která je do repertoáru vložena nově. Ani v Praze nechyběl zařazovaný cover Space Oddity od Davida Bowieho. Na jednu stranu je škoda, že většina interpretů se k podobným číslům uchyluje až nyní, po Bowieho smrti, kdy navíc intenzita coverování hraničí se střízlivým pohledem, na stranu druhou bylo složení pocty více než povedené. Tato skladba se navíc zařadila vedle Home Invasion a The Raven That Refused To Sing k nejdojemnějším a zároveň nejbolestivějším momentům večera. Jak zpěvák zmínil, do své hudby často vkládá negativně laděné emoce, avšak zranění a smutek přetavuje v krásnou hudbu. A i tentokrát působil více radosti než zklamání.

Občas bylo na škodu, že není Steven Wilson i trochu progresivnější v přístupu k živému podání. Projekce na polopropustné plátno v přední části pódia, kde se kromě promítaných obrazců objevují také zpěvákovy trojité stíny, nebo závěrečné titulky zmiňující všechny členy jsou asi ty nejmilejší věci, které na takhle rozsáhlém koncertu uvidíte, dramaturgie večera už však příliš revoluční nebyla. Dokázal ji obhájit pouze fakt, že se sedělo. Celá scéna také více ctila pravidla klasické rockové show než ohlížení se za trendy. Většina posluchačů byla ale nakonec zřejmě spokojena. A my jsme za An Evening With Steven Wilson rádi. Podobných zážitků, které dokážou přilákat i lidi zvenčí a zároveň baví, totiž stále není příliš.

text: Ondřej Bambas, foto: David Webr