Deník neúspěšného hudebníka (18.): Orchestr

Člověk by nikdy neměl slevovat ze svých cílů. Alespoň mi to teda říkala máma, když jsem byl malej. Teď už mi to neříká, poněvadž nade mnou zřejmě zlomila hůl, ale to stejně neznamená, že bych měl slevovat ze svých cílů, ne?

Deník neúspěšného hudebníka (17.): Filmová hudba

Pomyslel jsem si, že by bylo fajn, když na to půjdu jinak… Přijde mi, že jsem se zatím spíš se všema zahazoval. Chci bejt slavnej a úspěšnej muzikat, tak proč se paktovat s kapelama a podobnejma blbostma, když můžu jít rovnou do orchestru? Jasně, na nic pořádně nehraju, ale vadí to vlastně? Ty lidi, co v orchestru hoblujou na triangl, zvonkohru a podobný blbosti, taky určitě vlastně na nic nehrajou…

Neváhal jsem a na internetu si vyhledal, kdy má zkoušku orchestr místní ZUŠky. Je to sice ZUŠka, ale někde se přeci začít musí, ne? Rozrazil jsem dveře do sálu. Tak, jak to rockový hvězdy mají ve zvyku. Dirigent přerušil zkoušku a nechápavě se na mě podíval.

Deník neúspěšného hudebníka (16.): Jak to bylo s těma Plastikama?

“Chtěl bych hrát v orchestru,” řekl jsem s přimhouřenýma očima a drsňáckým výrazem.

“A na co hrajete?”

“No… na nic. To vadí?” zeptal jsem se nechápavě a zároveň mrkl na týpka, co v rukou držel triangl.

“Mohl by to být menší problém” odpověděl mi dirigent se smíchem.

Pak šel zase k orchestru, zkouška normálně pokračovala, tak jsem chvilku čekal. Koukal jsem se jak hrajou a uznale pokyvoval hlavou. Klucí váleli, to se musí nechat! Muzikanti při pohledu na mě ale dostávali záchvaty smíchu.

Nakonec se na mě otočil i dirigent a slovy: “Můžete jít, prosím, pryč? Rušíte nám zkoušku!” ukončil moji orchestrální kariéru.

Vážně nemám zapotřebí se jakkoliv vnucovat a tak jsem šel…

Text: Neúspěšný hudebník

Témata: Deník neúspěšného hudebníka