Deník neúspěšného hudebníka (6.): Yoko Ono se vrací

Myslel jsem si, že se to povedlo. Že jsme během toho posledního mejdanu vážně založili úspěšnou kapelu. Ale jak to ta Blanka celý myslela? A když jsem se na to Punkýše pak dva dny po našem posezení v jeho sklepě ptal, odpověděl mi jasně:
“Jo, je to tam.”
Nevěděl jsem, co mám nadšením dělat. Puls se mi zrychlil na dvojnásobek. “Tak to je skvělý, že máme s Blankou kapelu.”
“Jakou kapelu?!” vyprskl smíchy Punkýš.
“Nono… řiřiříkals, že je to tam…” koktal jsem zmateně.
Na druhém konci virtuálního drátu se zase ozve hýkavice Punkýšova smíchu. Po ní Punkýš pobaveně vyškytá: “Myslel jsem sebe a Blanku.”
“Aha.”
Moje nadšení ochablo. 

“Ty sis myslel, že jsem ten mejdan dělal kvůli kapele? Vůbec! Chtěl jsem si vrznout, voe!”
Pomyslel jsem na Yoko Ono. Na to, jak rozeštvala nejlepší kapelu v historii rockový hudby.
Dokonce mě napadl skvělej refrén potenciálního hitu. Song by se jmenoval Ono a refrén by zněl: “Není to v kapele není ono? Tak si pozvěte Yoko Ono!”

Ještě si teda říkám, co máme společnýho, když je tou Yoko Ono tentokrát chlap a nejlepší kapelou v historii rockový hudby bychom se stali nejdřív za rok.
No… jedno to má společný určitě.
Zase to někdo zazdil.

Teda… u Blanky spíš naopak.

Text: Neúspěšný hudebník 

Témata: Deník neúspěšného hudebníka, Yoko Ono, kapela