Lukáš Vincour (Pipes and Pints) interview: Život je hra, kterou hraji, jak nejlépe dovedu

Vydáno 22.06.2017 | autor: Hana Bukáčková

Punkrockeři Pipes and Pints loni ohlásili pauzu. Jak dlouho potrvá, nám prozradil v rozhovoru bubeník Lukáš Vincour, který je v poslední době znám i jako aktivista za práva zvířat a představitel životního stylu straight edge. Vydal autobiografickou knihu Cesta od punku ke svobodě, chystá ekologickou pohádku a plánuje napsat netradiční kuchařku. 

Lukáš Vincour (Pipes and Pints) interview: Život je hra, kterou hraji, jak nejlépe dovedu Lukáš Vincour (Pipes and Pints) interview: Život je hra, kterou hraji, jak nejlépe dovedu. Foto: Marek Holoubek

Lukáši, na svém profilu na sociální síti máš, že jsi "drumer, nature lover, traveler, writer, vegan, activist a dreamer". Čím se cítíš být nejvíc? Co ti je momentálně nejbližší?
Nedá se úplně říct, která z věcí je mi nejbližší. Všechny se určitým způsobem nějak prolínají a mají spousty společného. U mě konkrétně je to hodně různorodé. Jeden den se celý věnuji hudbě, další jen psaní, jiný se angažuji v aktivismu za práva zvířat a na víkend třeba někam vycestuji.

FOTOREPORT: Lukáš Vincour z Pipes and Pints pokřtil svou Cestu. Kniha má lidem předávat mír a lásku

PAUZA BYLA NEVYHNUTELNÁ

Známe tě především z působení v Pipes and Pints. Loni jste ohlásili pauzu, z jakého důvodu?
Pauza byla v ten čas ohlášení asi nevyhnutelná. Kapelu opustil kytarista Tomáš, neměli jsme novou desku - od té poslední uběhly již čtyři roky a nechtěli jsme vařit z vody. Také nám došlo, že jsme byli kapele odevzdaní nonstop po dobu osmi let. Přirozeně nastal vhodný čas trošku si odpočinout.

Před pár týdny proletěla médii zpráva, že od vás odešel zpěvák Mike...
Ano, je to tak. Po odehrání letních festivalů odletěl do Ameriky, kde si našel práci a snažil se tam adaptovat. Stále čekal na zprávu od nás, co se bude s kapelou dít. My jsme mu na to ale nedokázali odpovědět, protože jsme sami nevěděli. Neměli jsme žádný plán. Po pár emailech jsme se nakonec domluvili, že bude lepší, když zůstane v Americe a my půjdeme vlastní cestou.


Poslední koncert Pipes and Pints před pauzou. Foto: Radim Hromádko

Už jednou odjel Mike zpátky do Ameriky, pokud se nepletu.
On tenkrát nikam neodjel, jen to plánoval. Odešel z kapely, ale nakonec tady zůstal a pendloval mezi Prahou a Londýnem. Pak ale zjistil, že mu Pipes chybí a vrátil se do kapely.

FOTOREPORT: Poslední koncert Pipes And Pints: Kapela se před pauzou rozloučila ve velkém stylu

Máte za něj náhradu?
Ano, máme nového zpěváka. Kdo to je, chceme zveřejnit až společně s novým singlem, který bychom rádi natáčeli během srpna. Na podzim bychom ho rádi uvedli rovnou s videoklipem. Můžu jen prozradit, že to není Čech. (úsměv)

Kde jste na něj přišli?
V době, kdy Mike opustil kapelu, jsme hledali nového zpěváka. Tento nám vstoupil do cesty, ale tenkrát jsme si nestihli ani zajamovat ve zkušebně. A nyní jsme si na něj vzpomněli a měl zájem to s námi zkusit. (úsměv)


Lukáš Vincour za bubny při koncertě Pipes and Pints. Foto: Radim Hromádko

PRACUJEME NA DALŠÍCH VĚCECH S NOVÝM ZPĚVÁKEM

Krom zmíněného singlu pracujete na dalších písních?
Máme hotové čtyři songy a na dalších usilovně pracujeme. Z těch pak vybereme jeden, který půjde do světa jako první. Budeme pokračovat v našem stylu, stále to bude ten náš punk-rock s dudami. (smích) Možná to bude krapet melodičtější, možná tvrdší, nechme se překvapit.  

Kde jste byli s kapelou nejdál?
S Pipes jsme byli nejdál v Rusku, jinak jsme projeli v podstatě celou Evropu. S brněnskou kapelou Boy jsme měli turné v Japonsku, což byl také velký a zajímavý zážitek.

Vnímáš rozdíl mezi fanoušky?
To se tak nedá říct. Rozhodně ne dle zemí, které jsme navštívili. Spíš jsme vydedukovali, že ve větších městech bývají lidé odměřenější. Nejdivočejší to bývá směrem na východ. Přes Slovensko až do Ruska. (smích)

Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli?
Tou otázkou jsi mě zaskočila. Uff. Asi si teď tak honem nevzpomenu, ale vybavil se mi zážitek, jak jsme hráli třeba na horské chatě u sjezdovky v Krkonoších, kam nás musela i s aparaturou převážet rolba. Jinak jsme hráli třeba v U-rampě, pod mostem, v lese, a tak různě.  

Pipes and Pints interview: Máme pojistku na blbost

Jsi blogger, o čem nejčastěji píšeš?
Vzhledem k tomu, v jak dlouhých intervalech píši, bych se bloggerem úplně nenazýval. Píši spíš nárazově, jak mi vyjde čas. Před dvěma lety jsem začal psát pro jeden veganský blog o zdravých potravinách. Momentálně občas něco napíši pro internetový magazín Flowee. Snažím se psát o tom, co je mi blízké. Naposledy jsem třeba psal o klíčení rostlin, kožešinových farmách nebo o včelách - hlavní myšlenkou článku bylo uvědomění si, že kdyby nebylo včel, tak by v podstatě nebylo mnoho co jíst. Ty jako jedny z mála totiž opylují ovocné stromy a zeleninu, a proto jsou jedním z nejdůležitějších tvorů na Zemi.

Svoji energii chci ale věnovat převážně našim vlastním projektům. Společně s mojí ženou jsme vymysleli a ona napsala ekologicky zaměřenou pohádku, a teď už jen čekáme na ilustrace. Knížka vyjde na podzim a hrozně se na to naše dítě těšíme! Děj se odehrává v budoucnosti, kdy se různé bytosti ve smutku ohlížejí na to, jaký byl svět tenkrát a jak jsou šťastní, že již není. Z toho vzniknul i název knížky - Tenkrát svět. Ve skutečnosti jsou to vzpomínky na dobu, ve které žijeme nyní. O tom, jak se chováme k přírodě, živým tvorům a vlastně i sami k sobě.

CO BUDE DÁL, SE UVIDÍ

Jsi nespokojen s dnešním světem?
Nedá se říct, že jsem nespokojený, ač bych nějaké věci rád změnil. Jsem vděčný za to, že žiju a mohu prožít život v podstatě dle svých představ. Když se mi někde nebo něco nelíbí, snažím se to změnit. Vadil nám ruch velkoměsta, tak momentálně bydlíme na vesnici s devadesáti obyvateli. Co bude dál, se uvidí, ale život je krátký na to, abychom si pak ve stáří vyčítali, proč jsme tenkrát neudělali něco jinak. Život je hra, kterou hraji, jak nejlépe dovedu. A věřím, že je v ní vše možné.

Co bys chtěl změnit?
Přál bych si, aby člověk evolucí, kterou neustále podstupuje, dospěl až k rozhodnutí, že zabíjet zvířata kvůli své obživě už dávno není nutné.

Jak dlouho jsi veganem?
Patnáct let nejím maso, z toho se asi tři stravuji pouze rostlinnou potravou.

Co byl prvotní impuls?
Jako mladý pankáč jsem se dostal do party, kde byli skoro všichni vegetariáni. Tenkrát to k punku neodmyslitelně patřilo, alespoň v tom, ve kterém jsme se pohybovali my. A tak jsem se rozhodl nejíst maso také. Zpočátku spíš abych zapadl do party. Pak jsem nad tím ale začal přemýšlet o něco hlouběji a přišlo mi to jako logické a správné rozhodnutí. K veganství jsem se dostával delší dobu. Pak jsem ale prožil příhodu, kterou si můžete přečíst v mé knížce, a od té doby jsem přestal jíst veškeré živočišné produkty. V současné chvíli je pro mě nemyslitelné, že bych měl mít prsty v týrání nebo zabíjení zvířat jen proto, že jsem dostal na něco chuť. To je pro mě vrchol sobectví!

Máš se ženou projekt Zvířata nejíme, vyrábíte trička, které máš právě na sobě, co tě k této aktivitě vedlo?
Cítíme potřebu pomáhat zvířatům a lidem, kteří je zachraňují. A tak jsme se zhruba před půl rokem rozhodli, že v tomhle směru něco podnikneme. Vytiskli jsme první várku triček, z jejichž prodeje jde 20 % na tyto aktivity. Konkrétně přispíváme třeba na Statek Radosti, kde se starají o zvířata zachráněná z velkochovů. Design trička nám navrhla skvělá tatérka a umělkyně Dominika Nováková. Další aktivity našeho projektu Zvířata nejíme na sebe nenechají dlouho čekat.

Jak jsi reagoval na zákaz kožešinových farem na území ČR od roku 2019?
Byl jsem šťastný, protože se to konečně podařilo! Dokonce jsme byli v kampaních proti kožešinovým farmám aktivně zapojeni. Lobovali jsme u poslanců, složili song spojený s kampaní, předali 46 tisíc podpisů v Parlamentu… Nemohlo to dopadnout jinak a věříme, že tohle je jen začátek nové cesty pro zvířata. (úsměv)

Mimo toho jsi napsal knížku Cesta od punku ke svobodě, o čem je a splnil sis tím sen?
V podstatě jsem si splnil sen. Vždy jsem si přál napsat nějakou knížku, ale nedokázal si představit, že by mohla být i na pultech knihkupectví. Nakonec se podařilo i to a ten sen tím pádem mnohonásobně vygradoval. Ještě když už je první vydání v podstatě rozebrané a v těchto chvílích je v tiskárně již druhá várka. Knížka měla být původně jen o kapele Pipes and Pints, ale její pravý čas ještě přijde. Naše historie není ještě dopsaná. (úsměv) Tahle kniha je v podstatě o všem, na co se v tomhle rozhovoru ptáš. Je o začátku mé punkové Cesty… O kapelách, kterými jsem prošel, straight edge, veganství, o cestování a celkově mém postoji k životu. Začal jsem ji psát asi před třemi lety, ale intenzivně jsem se do ní pustil až v září minulého roku. V prosinci už byla k dostání. Byl to nehorázný fofr, kdy jsme ji v podstatě během týdne společnými silami s mojí ženou Míšou dokončili. Bez ní a lidí, kteří mi pomohli, bych to nezvládl.

Jdeš správným směrem a už jsi došel do cíle cesty?
Žádný konkrétní cíl nemám, jdu stále svou cestou a občas se pozastavím. Vytyčuji si cíle, které po dokončení nahradí opět nějaké jiné. Život je nekonečná cesta plná překvapení. Občas člověk dělá i chyby, ale těch svých vůbec nelituji. Naopak se z nich snažím poučit a zamyslet nad důvodem jejich vzniku.

CHTĚL JSEM PŘEDAT POSELSTVÍ

Jsi exhibicionista, když ses rozhodl, že o sobě napíšeš autobiografii?
To vůbec ne. To rozhodnutí vzešlo z více impulsů. Jedním z nich byla osobní terapie, kdy mi opravdu pomohlo vypsat se z minulosti. Uvědomil jsem si spousty věcí, při kterých došlo i na emoce. Jak pozitivní, tak negativní. Vzpomínání bylo kolikrát sebetrýzněním, proto jsme se nakonec rozhodli některé negativní vzpomínky do knížky vůbec neobsáhnout. Negací okolo nás je totiž až zbytečně moc. Další důvod vzniku byl spíše motivační. Knížka by měla předat poselství o tom, že v životě je vše možné. Že i kluk z malého města, který snil odehrát alespoň jeden koncert, se mohl začít živit muzikou. Za vším ale stojí odhodlání, tvrdá práce, srdce a víra.

My jsme dali do Pipes doslova vše. Po koncertech jsme spali na zemi, za koncerty nedostávali nic, jedli jsme rýži s kečupem, s každým z nás se rozešly naše holky. Nebyl to rock'n'rollový život, jak si někdo může představovat. Bylo to tvrdé, ale někde uvnitř nás žila naděje, že to, co děláme, má nějaký smysl a někam se to posune. Věřili jsme tomu, že se to stane tak, jak si přejeme. A přesně tak se stalo. A ty další věci v ní - doufám že tam je něco, co by někomu mohlo v životě třeba trošku pomoct.

Máš nějaký životní či hudební vzor?
To přímo ne, ale dlouhodobě mě inspiruje např. Travis Barker z Blink -182. Líbí se mi jak jeho styl hraní na bicí, tak i jeho životní styl.  

Co dalšího máš momentálně v plánu?
V tuhle chvíli pracujeme na nových skladbách s Pipes and Pints. Také máme s kamarády nový hudební projekt, který se ponese ve stylu hc/punku. Prozradil bych ti alespoň název, ale zatím žádný nemáme. Zato skladeb už asi pět. Hudebních projektů je v plenkách daleko víc, ale jak nežijeme v Praze, jde to pomaleji. Také připravujeme zmíněnou pohádku, dále veganskou kuchařku, která nebude jen o receptech, další várku triček #zviratanejime a spousty dalšího.

Text: Hana Bukáčková, foto: Marek Holoubek (rozhovor), Radim Hromádko (koncert)

Témata: Pipes and Pints, #zviratanejime, Lukáš Vincour, Cesta od punku ke svobodě

zavřít
[banner1]