ROZHOVOR | Ewa Farna: Autenticita je u umělce nejdůležitější. Chci na scéně zastupovat poctivý český pop

Vaše nové album se jmenuje Umami. To je obecně považováno za pátou chuť, kterou, pokud jsem správně pochopila, je pro vás mateřství. Pro syna jste dokonce na desku zařadila písničku Umamy (respektive U mámy). Jak vás role maminky změnila?
To se těžko popisuje, každého člověka rodičovství asi promění. Zároveň jsem to pořád já. Mění se spíš pohled na některé věci, a ten jsem zrcadlila v textech na desce.

RECENZE: Ewa Farna dává na Umami ochutnat kvalitní pop, písně snesou srovnání se světovou scénou

Desku vydáváte sedm let od té poslední – Leporelo. Jak jste sama prozradila, potřebovala jste si něco prožít. Povedlo se vám na album vměstnat všechno, co jste chtěla? Obecně jde o velmi dlouhou dobu a zrovna ve vašem případě se toho ve vašem životě událo opravdu mnoho...
Ačkoli je mezi řadovými deskami sedm let pauza, tak jsem dost aktivně vydávala singly, což je stejně trend, který v dnešní době převládá. Tím jsem se ze spousty věcí průběžně vyzpívávala. Časem jsem ale dospěla k nějakému konceptu, který si deska zaslouží. Ono to možná ani není o tom zpívat o konkrétních událostech ze života, těch se fakt stalo strašně moc, ale o schopnosti uchopit. K tomu jsem potřebovala dospět, abych věděla, o čem a jak zpívat. Předtím jsem měla závratné tempo a vesměs vydávala desky ať už na polském či českém trhu třeba každý rok. Najednou jsem trochu vyhořela, věděla, že mě čeká přerod z holčičky v ženu a mělo by se to odrazit i v hudbě. Vytvořila jsem si na sebe tlaky a nechtěla vydávat něco, protože bych měla a bylo by na čase, ale protože mám co říct. Tak jsem musela trochu prožít, poznávat sebe, víc než být pořád v modu „dálnice, hotel, benzínka, šatna, scéna“. Uvědomit si nějaké procesy a názory, aby se pak mohly přetavit do textů. To prostě vyžaduje čas. Jsem ráda, že jsem si ho dala a na desce si dala fakt záležet.

Jde o vaši první studiovou nahrávku, na které jste spoluautorkou všech písní. Pomáhali vám s nimi Jan Vávra a Jana Infeldová. Cizí texty už vás nenaplňovaly? Chtěla jste být více autentická? Jak důležitá pro vás je autenticita v hudbě?
Nad texty jsem seděla třeba právě s Jendou, Janou, Tomášem Belkem či Robinem Králem. Poslední roky jsem už byla téměř vždy součástí autorského teamu, takže to zas taková změna nebyla. Spíš v lidech, kterými jsem se obklopila a jak jsem nad tím přemýšlela, kolik času jsme tomu dali, a jak neprůstřelná jsem chtěla být.
Pamatuju si na práci s Davidem Stypkou, se kterým jsem na desku chtěla něco napsat. Nakonec jsme byli tři dny u nás doma, nic se vesměs nenapsalo. Já jsem z toho byla špatná, byla jsem tehdy poprvé těhotná a věděla jsem, že chci stihnout co nejvíce, dokud nemám hlavu v plenkách. On mi ale řekl, že jsme udělali to nejdůležitější, a to právě prověření od základu jak, proč a co chci lidem říct. A měl pravdu. Autenticita je u umělce to nejdůležitější. Když někoho následujete nebo kopírujete, máte velkou konkurenci. Pokud se rozhodnete podávat na talíři sebe, v tom to za vás nikdo lépe nedá.

Vzpomněla jste Davida Stypku... Je nějaká skladba, do které se výrazně „otiskl“? Nedávno jsem dělala rozhovor s Kateřinou Marií Tichou, která si na něm cenila to, že jí skladby nepřepisoval. Naopak jí ukázal, která místa podle něj nedávala smysl a nechal ji v tom máchat tak dlouho, dokud text nenapsala jinak, lépe. Radil podobně i vám? Případně jak probíhala vaše spolupráce?
Měla jsem s Davidem rozepsané asi tři texty, nedokončily se ale a na desku se nedostaly. Někde je mám, kdybych v budoucnu získala odvahu a jistotu, že tam těch pár řádků dotáhnu tak, aby mi nenafackoval, tak je třeba znova otevřu.
Psali jsme i u něj doma, občas mi řekl „ty vogo, tak takhle jo, hm, tak to s tebou nebude jednoduché, počkej, tak to zkusme jinak“ a smál se, jak třeba vymyslel něco božího, ale já mu řekla, že je to sice skvělý, ale nechci to tam dát. Že já bych to tak neřekla, ty slova bych nezvládla použít takhle, a že na mé autentické desce je blbost, abych sama cítila, že zpívám Davidovy obraty. A on to přesně strašně chápal a vlastně cenil.
Na druhou stranu jsem občas něco v té tvůrčí atmosféře nahodila a on se na mě podíval tím pohledem „tak to byla teda velka pi***“. (smích) Tak jsem na něj vždy láskyplně začala pořvávat, ať se tak na mě nekouká, že mě tím akorát zablokuje a budu se stydět a nenapíšu nic, že musíme být úplně otevření a prostě mezi občasnou perlou padne pár hovínek. (smích)

Jak jste v minulosti několikrát přiznala, napsat novou píseň pro vás nebývalo jednoduché. Vidíte na sobě nějaký posun? Jak probíhá váš tvůrčí proces?
No, pořád to byl porod. (smích) Já jsem od základu netrpělivý člověk, a tak to přemýšlení nad každým slovem - zda sedí nejlíp na vyjádření toho, co cítím, je prostě náročné. Ale sama jsem to tak chtěla a za to úsilí mi to stojí. Vím, kolik péče jsme albu dali, kolik pokusů, času třeba na to, abych se s tím sžila, a pak třeba přišla s tím, že mně tam něco zase neštymuje. (smích)
Pravidelně jsme se potkávali s Jendou Vávrou, nejdřív nad desítkami demo nápěvů, pak jsme spolu řešili koncept, výběr producentů, oslovení gospelového sboru a podobně. Ono navíc vznikaly ty desky dvě, v obou jazycích zároveň, což je také složitý proces… Aby v obou jazycích song fungoval. Často jsem na zoom-callech v lockdownu psala s polskými kolegy.

Spousta dnešních umělců sází na takzvané „odrhovačky“ . Neříkám, že je to špatně, ani dobře, ale například na Umami by takové písně posluchač hledal marně. Za každou se skrývá určitý příběh. Je pro vás důležité, mít svým fanouškům co vyprávět?
Velmi. I v songu Zkraceno v překladu, který je vlastně přímočarým popem, jde najít přesah, že žijeme v době, kdy se všechno zkracuje, hashtaguje a často se tím ztrácí kontext. Snažím se ale, aby písně byly lehké, s nadhledem a nemoralizující. Jedna fanynka mi napsala hrozně hezkou zpětnou vazbu, že je to vlastně terapeutická deska. Od přijetí svého těla, po umění říkat ne až po nutnost zůstat „v kontaktu“ se svým vnitřním dítětem, abychom mohli být ve své co nejpravdivější podobě. To mě strašně zahřálo a vlastně i trklo… Že je to možná taková moje terapie a co jsem si i z ní vynesla za poznatky, které mi přijde super šířit dál. Třeba fakt někomu můžou dodat ať už odvahu ve vztahu vůči sobě nebo pocit, že pokud ho něco z toho trápí, není v tom sám.

Nové songy mají fresh zvuk, na který u vás příznivci doposud nebyli příliš zvyklí. Nebojíte se (ne)přijetí alba fanoušky?
Zatím mám právě pro mě až překvapivě super ohlasy. Trochu se člověk bojí, přeci jenom jsem si patnáct let budovala základnu a bez fanoušků by to celé nešlo. Na druhou stranu, když chce být člověk vůči sobě upřímný, mít upřímnou radost z toho, co dělá, tak to jinak nejde. Cítila jsem, že se chci posunout, že chci vybočit ze zajetých kolejí, že něco mě bavilo jako holčičku a něco jiného mě definuje dneska. Svědčí to o tom, že se někam vyvíjíme. Troufnu si na to nestát při zdi. Že zas tolik česky zpívajících pop zpěvaček, co by měly touhu to dělat česky, ale zároveň současně, tady třeba není. Chci jí být já. Ustrnout na místě je v osmadvaceti letech škoda, mohla bych jet na jistotu, ale to nejsem já. Jsem sebevědomá a ráda překvapuju a chci, ať je to cítit i z toho, jak se rozhoduju. Každý umělec svým rozhodnutím pomáhá, nebo nepomáhá tvořit „novou“ hudební scénu, a já v ní chci zastupovat poctivý český pop. Jak ho vnímám, prezentuju na Umami.
Fanoušci taky rostou a dozpívají. Možná se mnou někteří nebudou chtít jít dál, ale třeba se ke mně otevřou jiní, které jsem předtím tolik nebrala.

Souvisí nový zvuk i s tím, že jste na albu už nepracovala s Leškem Wronkou, pod jehož producentským vedením byly písně spíše pop-rockovějšího soundu? Nebo jste si sama řekla – chci, aby songy zněly takhle a takhle?
To nevím, takhle to neanalyzuju. Jsem nyní vydavatelem desky a všechny spolupracovníky jsem si vybírala, a pak jsem už těm producentům taky dost důvěřovala. Chtěla jsem ale, ať je na desce cítit současnější přístup, ať je v tom hlavně lehkost a není zatížená bigbeatem. Nejsem teď v tom místě, že by mě to bavilo. Sama poslouchám spíš groovovější věci, miluju gospel, který jsem na desku taky přizvala. Někdy nepotřebujete podladěné kytary k tomu, aby to mělo sílu. V lednu máme ale soustředění s kapelou a budeme řešit zvuk naživo, jsem zvědavá, kam se to posune. Je to jiná disciplína.

Jako první singl jste vydala píseň Tělo, ve kterém oslavujete ženské tělo. Zatímco jinde ve světě už možná trochu pochopili, že není úplně šťastné poukazovat na to, jak člověk vypadá, protože nikdo neví, jaký má příběh, česká média mají pořád tendenci poukazovat na to, když někdo výrazně zhubne/přibere. O to smutnější je, že takové články píšou většinou ženy. Mrzí vás to? Chtěla jste právě i songem Tělo na tuto problematiku poukázat?
Samozřejmě, to jste napsala přesně. Ačkoli teda song Tělo má sdělení o přijetí svého těla i změn na něm, na které nemáme vliv. Téma samotného přibírání, hubnutí a váhových záležitostí je spíše v písni Boky jako skříň. V Těle jsem šla spíš po stopách, které život nechává ať už skrze mateřství, operace, stárnutí, prostě jakékoli věci, na které nemáte vliv a přijde mi absurdní, že se takovým věcem někdo dokáže vysmívat… Jizvy, nohy do x, pihy, strie, velikost prsou, odstávající uši a podobně. Obecně je o bodyshamingu, trochu chci poukazovat na to, že je přeci je normální, že každý z nás vypadá jinak.

Na albu máte písničku Verze 02, která je vlastně o vás samotné. V čem se Ewa od roku 2006 změnila a v čem zůstala stejná? Co byste teď poradila svému tehdejšímu já? 
Vlastně ani nevím. (smích) O tom je ta úvaha, celá písnička. Zpívám v ní, že možná to, že nevím, co nás čeká, je to hezké, to tajemství, o kterém život je. Proč mít u nohy křišťálovou kouli (smích), to může být paradoxně dost zatěžující.
Trochu mě inspirovala jedna scéna ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku. Jestli znáte, víte, že je v něm postava Marshalla, korporátního právníka, který - ač za velké peníze, funguje někde, proti čemu chtěl vždy bojovat. V jednu chvíli se v muzeu potká se svým vymřelým já z mládí – s klukem, který měl chuť zachránit svět, bojovat za ekologii a podobně. Stal přesně tím, kým kdysi pohrdal.
Je asi důležité zůstat v kontaktu se svým vnitřním dítětem a být tak co nejvíc čistý ve svých rozhodnutích s respektem vůči tomu, kdo ve své nejpravdivější podstatě jsme. To možná taky ještě zpětně odpovídá na tu otázku, proč jsem šla do víc fresh zvuku a nejela v zajetých kolejích.

V pátek jste k tomuto songu vydala nový videoklip. Můžete nám k němu prozradit něco více?
Jedná se o časově a finančně nejnáročnější klip, který jsem kdy dělala. Připravoval se pět měsíců, je v něm použitá technologie „deep fake“ neboli „face replacement“, díky níž jsem se mohla setkat v klipu se svým o patnáct let mladším já. Tím, že songem slavím právě zmíněných patnáct let na scéně, jsem chtěla tuhle složitou technologii precedentně vyzkoušet.
Mezitím, co jsme vizuál točili, stihnul teda vydat klip Paul McCartney, který tuhle technologii taky použil, ale za to to se na něj nemůžu zlobit, že jo. (smích) Jinak je to v hudebním světě úplná novinka, baví mě posouvat hranice.

Jak jste uvedla při vydání singlu No ne, musela jste se naučit spoustu věcí odmítnout. Mnoho vašich fanoušků si vás cení i za to, že nepatříte do kategorie umělců, kteří dělají reklamu na jeden produkt za druhým. Dostala jste ale někdy nabídku, kterou jste nakonec třeba i odmítla a zpětně toho litujete? Nebo naopak, šla jste do něčeho, o čem jste nebyla stoprocentně přesvědčená?
V dávné minulosti se takové věci asi staly, ale v mém současném stavu uvědomění si sebe sama a věcí kolem jsem v tom dost ostražitá. Vůbec mi nevadí reklamy, jsou-li na služby nebo produkty, kterým věřím, sama je používám nebo vím, že to stejně mám doma, akorát to lidi nevědí. Je třeba reklamy dělat jako všechno ostatní - autenticky a s rozmyslem a nebrat všechno, za co nabízí peníze. S celým respektem ke streamovacím službám, je to spíše reklama, která mi pomůže udělat top klip nebo kvalitní desku se zahraničními producenty. Nevnímám to jako žádné „zaprodání se“, pokud se rozhoduju čistě se svým svědomím, co fakticky můžu upřímně lidem doporučit a podepsat se pod to. Spíš s rozhoduju tak, abych byla naopak pyšná na to, že můžu spolupracovat s takovým brandem. Navíc to pak zpátky dávám do své hudby. Vždy, když se pro spolupráce rozhoduju, je to i několikaměsíční řešení. Naposled jsem třeba zrovna odmítla velkou kampaň pro Polsko s nejštědřejší nabídkou, jakou jsem kdy dostala. Ale nedokázala bych se za to prostě postavit.

V písni Klid zpíváte o tom, jak je důležité právě klid v některých situacích důležité zachovat. Uměla jste to vždycky, nebo jste se to musela naučit?
Učím se to v podstatě každý den. Nejsem moc klidný typ.

S klidem, i když v trochu jiném smyslu, souvisí skladba Sama doma. Když teď máte malé dítě, další na cestě a váš manžel je kytaristou ve vaší kapele, asi doma příliš často sama nejste. Máte nějaké místo, kam chodíte, když potřebujete být sama a na chvíli vypnout? Daří se vám najít si chvilku času pro sebe?
Jsem sama, když třeba kvůli pracovním povinnostem řídím osm hodin do Varšavy. To pak poslouchám desky a podcasty. Doma jsem sama málokdy a proto, když to nastalo, přišlo mi to jako téma na song. (smích) Myslím, že to pochopí víc maminek… Když najednou máte doma ticho a klid, tak máte snad chuť slavit.

Když už jsme narazili na vašeho manžela Martina Chobota. Rozhodl se po dvanácti letech odejít z vaší kapely. Konzultoval s vámi tuhle možnost, nebo se rozhodl na základě vlastních pocitů? Dokáže si představit, že budete najednou stát na pódiu bez něj? A máte za něj už na postu kytaristy nějakou náhradu?
Je to můj muž, takže jsem věděla, co řeší a přemýšlel nad tím už dlouho. Tohle vyústění pro mě nebylo novinkou. Moc mu držím palce a chci, ať je hlavně šťastný, moje láska k němu není podmíněná bytím v kapele. Tím, že má vlastně nový repertoár jiný zvuk, myslíme, že možná ani druhá kytara nebude nutná a zkusíme to bez náhrady.

Ale zpátky k albu. Do Reinkarnační jste si pozvala Sofiana Medjmedj. Vyšel impuls na tuto spolupráci z vaší strany? Stihli jste se potkat osobně? Přeci jen, během covidu byly omezené možnosti...
Sofiana jsem samozřejmě poznala už před tím, protože pracuje s mými kolegy z kapely. Nabídka vzešla ale ode mě, kdy jsme hledali někoho s novým, jiným pohledem do písničky, kde se vlastně ptám, „že mě zajímá svět za tvýma očima“. Původně jsem hledala feat z polské scény, nakonec jsem ale narazila na Sofiana. I když jsem chvíli váhala. Nechtěla jsem, aby to působilo tak, že jsem si ho vybrala, protože se známe s jeho objeviteli... Pak jsem se na to vykašlala, jela podle toho, co je pravda. Že spolupráce nevzešla z žádného kalkulu nebo známosti, ale rozhodla jsem se podle toho, co mi pro písničku přijde dobré. Sofa to tam dal na první dobrou, úplně přesně bez žádných výhrad a dodal songu to, co jsme tam pocitově slyšeli.

Není tajemstvím, že jste fanynkou Přátel. Na albu jste dokonce jednu z písní pojmenovala Ross & Rachel, v níž svým způsobem popisujete vztah s manželem, kdy jste dlouho žili vedle sebe, ale trvalo, než jste to dali dohromady. Byla jste fanynkou Rosse a Rachel? Co říkáte na reunion?
Jsem fanynkou Přátel a u nás mi přišlo podobné to, že náš vztah z přátelství vzešel. Měli jsme dilema, zda prolomit tabu a zkusit překročit tu hranici, kterou se mnohdy blbě překračuje zpátky. A taky jsme se kolem sebe dlouho motali, než jsme spolu dopadli. (smích)
Reunion byl hezký, asi přesně na ty struny, co fanoušci potřebují zahrát. Myslím ale, že je vlastně dobře, že se nenatočil žádný nový díl nebo tak. Skončili na vrcholu, a to tomu dává taky ten hype.

S vydáním desky jezdí muzikanti často na turné. Vzhledem k vašemu těhotenství asi už na žádné vyrazit nestihnete... Můžou se ale fanoušci těšit, pokud to situace dovolí, alespoň na křest desky? Máte už nějak promyšlené, kdy byste se mohla vrátit na koncertní pódia, nebo vše necháte volně plynout?
Jelikož je umami pátá chuť, chystám na podzim příštího roku pět koncertu v Polsku a pět v Česku. Křest měl proběhnout v rámci jednoho z aktuálních koncertů, ten se ale z pandemických důvodů zrušil.
Na teď koncerty neplánujeme, ani to vlastně nejde. Vrátíme se na letní sezónu, ale vzhledem k tomu, že, dej Bůh, budu dvojnásobná máma, tak v rozumnější frekvenci než v posledních patnácti letech. (smích)
Musím najít i v tomhle balanc, být soudná a dávkovat vše tak, abychom to zvládali a nehonili se za každou cenu… Aby to bylo v pohodě s dětmi. To je nejdůležitější. 

Text: Andrea Štipčáková, foto: archiv Ewy Farne
Témata: Ewa Farna, Umami, album, pop, rock, Jan Vávra, David Stypka, Sofian Medjmedj