ROZHOVOR | Jindra Polák (Jelen): Koncert v O2 areně pro nás bude výzva, oslava deseti let chce něco speciálního

Čeká vás velký rok. Než se k němu ale dostaneme, jak jste si užil ten letošní? Po dvou letech v podstatě bez jakýchkoliv omezení?
Letošní rok jsme si užili maximálně. Živé hraní je pro nás důležité a baví nás na tom všem nejvíc. Měli jsme opravdu nabité léto, asi nejplnější, co jsme měli za celou naši kariéru. Byli jsme navíc rádi, že lidi opravdu chodili, všude bylo plno. Atmosféra byla euforická, prostě skvělý rok.

Během léta jste měli snad šedesát koncertů…
Každý víkend dva až šest.

Měli jste vůbec čas si odpočinout?
Vůbec. (smích) Odpočívali jsme ale dva roky.

Příběh českého hitu: Jelen - Magdaléna

Je v takovém množství koncertů vůbec možné zapamatovat si je?
Je to koncert od koncertu a upřímně přiznávám, že já jsem na tyhle věci hrozný sklerotik. Kluci si dokážou vybavit spoustu věcí, speciálně Tomášovi stačí připomenout jakoukoliv událost a okamžitě vám řekne místo kde se to stalo, datum a co měl kdo na sobě. (smích) Já si dokážu vybavit specifická místa, třeba když jsme hráli na akcích jako je Hudba na vinicích, to člověku uvízne v hlavě. Ale když třeba hrajeme přes léto na dvaceti městských slavnostech na náměstích, tak to mi po čase začne splývat - něco jako „Jasně, to si vybavuju, to bylo… v Olomouci? Nebo ve Zlíně? V Karlových Varech?“

Už rok s vámi hraje bubeník Víťa. Jak zpětně hodnotíte jeho příchod? Přeci jen, bubeníka jste předtím neměli, pouze kopák…
O bubeníkovi jsme začali uvažovat, když jsme nahrávali novou desku. Cítili jsme, že některé písničky už by si říkaly o celou bicí soupravu a my jsme od začátku měli pouze kopák, na který hrál náš basák. Plus občas někdo z kluků zahrál na tamburínu. Celé bicí jsme ale nikdy neměli. Když jsme tedy začali natáčet, po bubeníkovi jsme se poohlíželi. A shodou náhod přišel našemu labelu SinglTon mail od kluka z Mostu, který psal: „Měl jsem nějaký kapely, ale chtěl bych se posunout. Tak kdybyste měli jakýkoliv nápad, kde byste potřebovali bubeníka, dejte vědět.“ Napsali jsme mu, on nám poslal videa, jak hraje a tím nás dostal. Je to mladý kluk, dvacet let, a má v sobě perfektně vyvážené to, že je skvělý technicky, ale zároveň ctí písničku. Necpe se všude, aby hrál na bicí co nejvíc. Naopak jde po písničce. Hrál dynamicky, a to nás bavilo. Domluvili jsme se spolu, že si dáme zkoušku, a v tu chvíli to bylo, jako bychom se znali odjakživa. Naprosto mezi nás zapadnul. Lidsky i hudebně. Je s námi sice jenom rok, ale já mám pocit, jako bychom spolu hráli odjakživa.

Dokážete už teď říct, že vám třeba ukázal jiný směr, kam v budoucnu jít? Že jde něco dělat jinak?
To zjistíme až nyní. Začínáme pracovat na nových písničkách, protože bychom příští rok chtěli vydat album. Když k nám Víťa přišel, aktuální deska už byla hotová. V rámci bicích měl samozřejmě daleko větší fantazii než my, věděl, co se dá a co ne. Uvidíme nyní, jak se angažuje, když bude u základů písniček. Ale už jenom to, že v nich zahraje, tomu dá osobitý zvuk.

Zmínil jste, že je mu teprve dvacet. U vás se obecně najdou členové různých věkových kategorií. Berete to jako plus? Mohl byste popsat nějaká pozitiva, příp. negativa takové spolupráce?
Paradoxně to díky tomu funguje líp. Často se nás lidé ptají, zda míváme ponorku a já musím říct, že vůbec. Samozřejmě, někdy je člověk unavený, někdy má náladu, jindy nemá. Ale že bychom si lezli na nervy a nesnášeli se, to se neděje. Je to právě díky tomu, že je nás hodně. Když jeden nemá náladu, ostatní si ho nevšímají a mají si vždy s kým povídat. A je to právě i tím věkovým rozpětím. Je pestré a vždy je ke komu jít, s kým si pokecat.

S poslední deskou jste se trochu více přiklonili k popu. Chcete touto cestou pokračovat i nadále?
Nikdy jsme neplánovali, že bychom šli popovějším směrem. Nešlo o vědomou věc. Když přeskočíme vzpomínkové album na Michala Tučného, tak od naší předchozí autorské desky uplynulo přes pět let. Za tu dobu jsme se všichni jak lidsky, tak muzikantsky posunuli a album Věci & sny odráží právě tento vývoj. Všechno se děje přirozeně. Snažíme se písničce dát to, o co si říká. To, jak to aktuálně cítíme. Muzika odráží stav, kde se kapela aktuálně nachází.
Svůj podíl na tom všem měl koronavirus. Nemohli jsme pracovat tak, jak jsme byli zvyklí, nemohli jsme se scházet ve studiu. Donutil nás vystoupit z komfortní zóny a pracovat jinak, hodně z domova. Naše práce se rozdělila na taková tři detašovaná pracoviště, kdy část vznikala ve studiu u Martina Ledviny, část u mě doma v mém domácím studiu a část u Honzy Balcárka v Novém Jičíně. Je to náš kamarád, se kterým jsme už dlouho chtěli spolupracovat, skvělý muzikant a producent ze skupiny Light & Love. Během tohoto období jsme museli každý pracovat více sám za sebe, posílat nápady z domova, fungovat na dálku. Paradoxně nás to donutilo fungovat jinak a získali jsme čerstvý nadhled.

Příběh českého hitu: Jelen - Klidná jako voda

Pořád ale zůstáváte rozpoznatelní, už jen tím, jakou spoustu nástrojů používáte. Je pro vás důležité držet se alespoň částečně svých kořenů?
Jde to ruku v ruce s tím, že to nebylo naplánované. Zvuk je trochu jiný, modernější, ale pořád v něm zůstává základ Jelena. Když si představíme strom, tak to jde od kořenů, roste nahoru, ty kořeny tam ale pořád jsou a jen přibývají další větve – vrstvy. To, co dělá Jelena Jelenem, jako jsou zapamatovatelné zpěvné melodie, texty, které, doufám, pořád o něčem jsou, tam zůstává a jen se mění zvuk.

Dočetla jsem se, že videoklip k nejnovějšímu singlu V oblacích jste natočili až na druhý pokus. Proč se to nepovedlo napoprvé?
Napoprvé jsme oslovili našeho kamaráda, mladého filmaře. Nebylo nic špatně, nikdo neudělal žádnou chybu, ale nesedlo si to a výsledek neodrážel atmosféru písně. Dohodli jsme se tedy, že to nepoužijeme. Zkusili jsme natočit ještě jednu verzi s Františkem Effenbergerem, s nímž jsme točili klip k Magdaléně a dělal pro nás i různá lyrics videa. Vybral krásné prostředí, kapli Sacre Coeur v Praze, kde, když jsme to viděli, okamžitě jsme věděli, že je to ono. S Frantou to hned zaklaplo a osobně si myslím, že výsledek je hezký. Video nenásilně odráží atmosféru písničky a z toho mám radost.

Příští rok by se dal označit za největší ve vaší kariéře. Budete oslavovat deset let, a to přímo v O2 areně. Kdo s nápadem hrát tam přišel?
Určitě to vzniklo mezi námi v kapele, ale kdo přesně s tím přišel, to nevím. Bavili jsme se o tom, jak oslavíme deset let, jaký speciální koncert bychom mohli udělat. A přišlo nám, že by to chtělo něco velkého. A O2 arena si o to říká. Shodli jsme se na tom, že to uděláme. Bude to pro nás určitě výzva. Budeme muset koncert pojmout trochu jinak než normálně, vizuálnější a koncepčnější.
Vlastně je vtipné, jak to celé po letech vyplynulo. Dnes jsem vzpomínal, jak jsme tady v Praze začínali v jazz klubu U Staré paní. Říkali jsme si tenkrát, jak nás to baví a že tak chceme hrát pořád. Neměli jsme žádný cíl, že bychom to chtěli někam dotáhnout. Zároveň jsme věděli, že chceme dojít co nejdál to půjde. A když se nyní člověk ohlédne těch deset let zpět a zjistí, že plánuje O2 arenu, tak je to takový hezký vývoj, který nás baví.

Zřejmě je to ještě v začátcích, ale asi už máte představu, jak by koncert mohl vypadat?
Jsme stále na začátku, ale máme nápady jak ohledně vizuální prezentace, tak dalších věcí. Chceme to udělat trochu jinak, aby to bylo velké. Naše koncerty jsou vždycky hlavně o muzice. Nikdy jsme se příliš nezabývali efekty a projekcemi. Ale cítíme, že O2 arena a oslava deseti let chce něco speciálního.
Co se písniček týče, určitě jsou skladby typu Magdaléna, bez kterých by to nešlo. Rádi bychom ale sáhli i po písničkách, které jsme dlouhou dobu nehráli. A jestli všechno půjde dobře, doufám, že tam představíme i novou desku.

Pokud se nepletu, už jste v O2 areně hráli. Tentokrát to ale bude poprvé, co lidé přijdou přímo na vás. Pro českého muzikanta to musí být neuvěřitelný pocit. Jaké z toho vy osobně zatím máte pocity? Těšíte se, nebo máte spíše respekt, strach?
Je to neuvěřitelné. Poprvé jsme v O2 areně hráli na Českém mejdanu s Impulsem a pamatuji si, jak jsem vylezl na pódium. Byla tam obrovská tma, ale vy víte, že tam ty lidi jsou, že sedí někde daleko. Pak se naproti mně rozzářil paprsek a já najednou jsem viděl tu ohromnou dálku, konec arény a říkal si: „No tak to je hustý.“ (smích)
Je to krásný vývoj. U Starý paní na nás bylo deset lidí včetně našich rodin. Pak jsme se postupně dostávali do větších klubů. Ať už šlo o Buenu Vistu v Plzni, Kofola Music Club v Krnově a další legendární kluby. Když jsme tam dorazili třeba na turné s Divokým Billem, říkali jsme si: „Ty jo, tady kdybychom jednou vyprodali vlastní koncert, to by bylo super.“ A pak uplynul rok, dva a ono se to stalo. Pak člověk přijde znovu do klubu a říká si: „Já si to pamatuji větší.“ (smích) Optika se postupně mění, podobně jako u dětí. Člověk si zvykne. Nejdřív jsme hráli v Lucerně, pak ve Foru Karlín, O2 universu… Teď nás čeká O2 arena. Pokud se nám to povede, bude to skvělé.

V Česku se s O2 arenami roztrhl doslova pytel. Byl jste se třeba i vy na některém z kolegů podívat, inspirovat se?
Chtěl jsem jít na Miraie, ale hodně jsme hráli a nestihl jsem to. Doufám, že příští rok se mi konečně povede se zajít na někoho podívat. Všem to přeji. Jsou to naši kamarádi. A když člověk vidí, jak se jim to povedlo, tak si říká: „Jsou dobrý, tak to musíme zvládnout taky.“ (smích)

Když se vrátíme zpět k vašim začátkům. Jak na první koncert U Staré paní vzpomínáte? Hráli jste už svoje vlastní písničky?
Popravdě, ten koncert nebyl úplně dlouhý. (smích) Tenkrát s námi hrál ještě můj kamarád Saša Yasinski, se kterým jsem hrál dlouho v duu a hledali jsme k sobě další muzikanty. Chvíli předtím jsem se na jam session potkal s dalšími zakládajícími členy Jelena, Martinem Kasalem a Ondrou Málkem. Koncert jsme odehráli v této sestavě. Pár písniček jen já se Sašou, pak přišli kluci a zahráli jsme spolu asi pět skladeb. Určitě jsme vystoupili s Jelenem, Světlem ve tmě, Smutným pocitem a myslím, že i Magdaléna zazněla.

Postupně jste přibírali další členy. Co pro vás bylo při výběru muzikantů důležité?
Možná to bude znít vtipně, ale nic z toho jsme neplánovali. Vždy to nějak vyplynulo. Jelen si hodně žije svým vlastním životem. Vždy to bylo tak, že jsme někoho náhodně potkali. Například když jsme nahrávali desku, potkali jsme ve studiu Sašu Smutného, který tam nahrával trumpety na jiné album. A my jsme mu řekli: „Ty jo, to je super! To by se nám strašně hodilo do této písničky. Nenahrál bys nám trumpetu?“ A on: „No jasně.“ Pak jsme se bavili a on řekl, že by si s námi rád zahrál naživo. A je s námi už deset let. A takto to bylo se vším. Přirozeně se to na sebe nabalilo, neměli jsme žádné parametry, které by musel daný člověk splňovat. Spíš jsme si řekli „jo, tenhle je fajn“, a pak už s námi zůstal. (smích)

Dokážete si představit, že byste mezi sebe aktuálně ještě někoho pustili? Přece jen už je vás osm…
Je nás dost, nepřemýšlíme. Ale jak se známe, tak nic nevylučujeme. Stát se může cokoliv. Teď to ale nemáme v plánu. Přišel k nám Víťa a osmička je hezké číslo. Ale uvidíme.

Jak se za ta léta vlastně změnil váš tvůrčí proces? Když třeba pomineme koronavirus.
My ustálený tvůrčí proces nemáme. Když se nás někdo ptá, jak vzniká písnička, tak já vlastně nevím. Vznikají různě. Někdy přijde kus textu, jindy melodie. Někdy to přijde najednou, jindy má člověk písničku v hlavě dva roky, než to všechno zaklapne. Nebo se třeba probudí, napíše písničku a ráno kouká, co to vytvořil. To, co se nezměnilo, je, že muziku tvoříme dohromady. Vždycky někdo přijde s nápadem, na kterém pracujeme společně. A texty jsou z devadesáti procent mojí záležitostí.

Vzpomenete si, jakou první písničku jste dohromady složili?
Myslím si, že úplně první byla Magdaléna. Vznikla na základě nápadu, který měli Ondra Málek s Kásou. Písničku v jiné variantě s jiným textem hráli se svojí předchozí kapelou Šatlava. Když jsme se sešli, tak jsme si ji zahráli a mně se líbila. Dopsali jsme text, trochu ji pozměnili, a to byla naše úplně první společná práce.
Já příliš nesleduju Youtube a čísla, ale zrovna nedávno jsem se na Magdalénu díval a zjistil jsem, že má 22 milionů zhlédnutí. Vůbec to nedokážu pochopit. Naše první písnička, kterou jsme dali dohromady pro radost… fascinující.

Fanoušci by vám na koncertě asi neodpustili, kdybyste ji nezahráli.
Taky si myslím. A je zajímavé, že nás pořád baví. Často nám lidi říkají: „To už vás musí štvát, ne? Po těch letech, furt ji hrát dokola.“ Ale upřímně, pokaždé, když ji začneme hrát, mám z toho radost a baví mě to.

Po Magdaléně následovaly hity Jelen, Klidná jako voda a další. Dvakrát jste vyprodali Forum Karlín, hráli jste na Majálesech. Jak obtížné pro vás bylo se z toho nezbláznit? A co na to říkaly vaše rodiny? Přeci jen jste najednou museli hodně cestovat.
S mou ženou se znám dvacet čtyři let. Věděla, do čeho jde a od začátku mě podporuje. Bez toho bych to nemohl dělat. Nikdy bych to nezvládl. Naopak mě podporovala ve chvílích, kdy jsem si říkal, že už to nemá smysl. Dělal jsem totiž muziku už dávno před Jelenem, ale až s ním to zaklaplo. Vždycky mě podržela a nenechala mě spadnout do žádných depresí. A právě to, že velká část z nás rodiny má, nám pomáhá se z toho nezbláznit. Člověk už je ukotvený, drží ho to na zemi. Dokážu si představit, že když někdo vystřelí ve dvaceti nahoru a najednou má všechno a nemá žádný závazek, může mu hrábnout a ublížit si.

Když se zpětně ohlédnete na písně, které jste vydali. Je některá, kterou byste dnes, se získanými zkušenostmi, už na desky nezařadili? Nebo si za všemi stojíte?
Myslím, že ne. Nenapadá mě žádná. Je pravda, že zpětně by člověk udělal nějaké věci ve studiu jinak. Ale není to tak, že bych si řekl: „Ježiš, tady jsme to podělali. Jak jsme to mohli vydat.“ To určitě ne. Nejsem člověk, který by poslouchal svoje desky. Ale když někde slyším svoji písničku, naopak mě baví ten syrový zvuk. I v kontrastu s tím, jak se kapela posunula a zní dnes, tak i starší písničky pořád zní svěže.

Ve stejném roce, kdy vznikla vaše kapela, vás přizvala k hostování na písni Tančíme spolu Káťa Tichá. Tady začala vaše dlouhodobá spolupráce. Vy jste tak vlastně mohli z první ruky sledovat její vývoj. Co na něj říkáte?
Je to fascinující. Káťa je pro nás jako člen rodiny, pro mě je jako ségra. Za ty roky se opravdu dobře známe. Když člověk s někým deset let zpívá, ví, že když přijde na pódium, nemůže se nic podělat. Víte, co ten druhý bude dělat, jak bude reagovat. Naprostá symbióza. Sledovat, jak Káťa rostla, jak lidsky, tak muzikantsky… Vždycky psala hezké písničky, ale jak se vypracovávala, získávala nadstavbu, to bylo úžasné.
Její spolupráce s Bandjeez je sladkobolná. Potkali jsme se s nimi a Davidem Stypkou před pěti lety na turné k naší desce Vlčí srdce. Okamžitě jsme se všichni skamarádili. Zafungovala mezi námi jakási chemie a od začátku jsme byli na jedné vlně. Když David odešel, tak to vlastně tak nějak logicky vyplynulo. Bandjeez neměli s kým hrát, s Káťou se znali a byli kamarádi a ve chvíli, kdy si spolu poprvé zahráli, bylo jasné, že to bude fungovat. A myslím, že i Kátě ohromně pomohlo mít je na podiu za sebou. Bandjeez, to není skupina náhodných muzikantů. To je sehraný kompaktní organismus, který funguje úplně fantasticky. Dalo jí to potřebnou jistotu, že nemusí nic řešit a může se soustředit na zpěv. Ví, že cokoliv se stane, kluci zareagují, jak mají a má v nich stoprocentní oporu. Jak v muzice, tak v normálním životě. Jsou pro ni jako rozšířená rodina.
Samozřejmě mě mrzí, že bude daleko více hrát s nimi. Respektive mě mrzí, že se na pódiu budeme vídat míň. Ale to je něco, s čím jsme počítali. Je to zapotřebí a je to nutné. Káťa má obrovský talent a její písničky jsou tak skvělé, že se jim musí věnovat na sto procent.

Na jaký moment, případně momenty za deset let vaší kariéry nezapomenete?
Bylo jich víc, je těžké vybrat jen jeden. Měli jsme to štěstí, že se nám od začátku plnily naše sny. Ať už to bylo první turné, kdy jsme jeli jako předkapela s Divokým Billem, což pro nás byl úžasný zážitek, protože velká část sestavy na jejich písních vyrůstala, nebo duet s Janou Kirschner. To jsou věci, které člověku zůstanou v paměti.
Mám ale jednu vzpomínku, která mě provází… Je z plzeňské Buena Visty, kde jsme měli vyprodaný koncert. Jako přídavek jsme dávali písničku Pár letních chvil. Jde o moji osobní skladbu, kterou jsem napsal pro rodinu a hraju ji sám jen s kytarou. Tam se poprvé stalo, že jsem vylezl na pódium sám s kytarou, začal tu písničku, kterou lidi mohli znát opravdu jen z desky, protože nikdy neproběhla rádii, hrát a celá Buena Vista ji zpívala se mnou. Běhal mi v ten moment mráz po zádech a říkal jsem si, že je to opravdu neuvěřitelné. Na to asi nikdy nezapomenu.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Petr Kozlín
Témata: Jelen, Jindra Polák, O2 arena, rozhovor