Vydáno 07.02.2018 | autor: Hana Bukáčková
"Snažil jsem se metaforou vyjádřit nálady, imprese, obrazy, ale i životní postoje, které jsem se pokoušel doplnit hudbou do nějakého artefaktu. Pro mě je The Solipsist moje nejlepší deska. Udělal jsem ji takovou, jakou jsem chtěl. Řemeslně, názorově i písničkově. Posunula mě k tomu, že nevím, jestli chci ještě dělat další. Momentálně mám pocit, že jsem už všechno řekl," tvrdí Boris Carloff o svém novém albu. Více nám prozradil v rozhovoru.
Boris Carloff interview: Svoboda je víc než všechny ceny světa
The Solipsist je oproti předchozím dvěma deskám více založená na textech a samotných písničkách, co tě vedlo k této změně?
Mám rád literaturu. Myslím, že v jednu dobu jsem byl víc literát než muzikant. Především, když jsem ji studoval na vysoké škole. Nějak se k tomu oklikou vracím. Takže jsem četl básně a přemýšlel, co bych vlastně tou deskou chtěl říct. Snažil jsem se metaforou vyjádřit nálady, imprese, obrazy, ale i životní postoje, které jsem se pokoušel doplnit hudbou do nějakého artefaktu. A k písničkám? Jsem asi založením někde hluboko popař. Jen se toho vždycky zaleknu a potřebuju to nějak "zprznit". Teď jsem se plánovitě snažil to moc "neprznit", ale stejně mi TMBK (kolážista a online grafik, pozn. red) říkal: "Ty vole, to je strašně alternativní." Asi mám ten práh pro sebe jinde. I když je to písničkové, vždycky se snažím, aby to nebylo nějak stupidní, aby mě to bavilo a výsledek je, že je to prostě... nevím, jaké... těžké?
Proč se bojíš popu? Evokuje ti to slovo něco negativního?
Popu se nebojím. Bojím se stupidního popu. Slogan, nejlíp nějaký obecně známý, dělaný pro to, aby to byla spotřebka. A přitom se to dá dělat chytře. Třeba takový Stromae.
Na svém kontě máš řadu ocenění, byl to pro tebe závazek při přípravě této desky, nebo ti tento fakt naopak dal volnost?
Nemyslím si, že bych to při tvorbě vůbec nějak vedl v patrnosti. Ocenění jsou pomíjivá věc, vzniklá především díky shodě náhod, okolností a příznivého ovzduší nebo momentálního hypu někde mezi těmi lidmi, kteří to vybírají. Nedělám si iluze. Hudba a umění celkově je jiná věc. Nedá se měřit. Je víc Van Gogh, nebo Rubens? Je víc Mozart, nebo Bach? Kdo to posoudí? Jak blízko je slovo odborný slovu odporný? Jen o jedno písmeno.
FOTOREPORT: Boris Carloff zahrál se smyčcovým kvartetem v MeetFactory
The Solipsist vznikalo na různých místech, začal jsi ho natáčet v chladné chalupě, kde bylo 12 stupňů, a dokončil ho v horkém Chorvatsku. Byl to záměr, nebo vše vykrystalizovalo až postupně? Na Islandu jsi tentokrát nebyl? A na jakém nejzajímavějším místě vznikla písnička?
Island tentokrát nebyl. Spíš jsme potřeboval vypadnout od normální práce. Zavřít se a pracovat na svých věcech. Asi nejvíc se podepsal denní režim v Chorvatsku. Hodně poslední dobou plavu. Takže plavání a zavřít se do domácího improvizovaného studia. S odstupem času mě možná mrzí, že to byl poslední měsíc života mého psa - a že možná by stálo za to se mu místo skládání desky víc věnovat.
Jak se nová deska otiskla do tvojí osobnosti? Kam tě posunula? Změnil ses díky ní nějak?
Těžká otázka. Pro mě je to moje nejlepší deska. Udělal jsem ji takovou, jakou jsem chtěl. Řemeslně, názorově i písničkově. Posunula mě k tomu, že nevím, jestli chci ještě dělat další. Momentálně mám pocit, že jsem už všechno řekl.
Není škoda zahodit teď pěveckou/skladatelskou kariéru?
Nic nezahazuju, jen plánuju, že půjdu jinam. (úsměv) To nemění nic na tom, že samozřejmě moje producentská a skladatelská práce půjde dál.
Proč deska vyšla u německé firmy Emerald Doreen?
Ta deska je anglicky. Nemá zrovna jednoduché texty. Když se podívám na YouTube na poslední singl Haunted, je tam pouze 20 % zhlédnutí z České republiky. Na zahraničních blozích bylo album v žebříčcích mezi deseti nejlepšími světovými elektronickými deskami roku. V jednom výročním žebříčku v Německu dokonce na 114. místě všech desek vydaných tento rok. A za mnou třeba Soley, Feist nebo Sufjan Stevens. V ČR je na druhou stranu okolo téhle desky mrtvolné ticho. Mám tady opravdu skvělé fanoušky. Určitě spoustu posluchačů... ale... jsem se svojí hudbou asi nějak mimo české trendy. I alternativní. Vydání u německých Emerald, kteří jsou celkem slavní a mají hezkou evropskou distribuci, mi přišlo jako jediný logický krok a s odstupem času správný.
V textech ses nechal ovlivnit anglickou poezií z 19. století, proč, co tě na ní nejvíc přitahuje?
Baví mě metafory a jazyk. Stejně jako čeština ten jazyk k dnešku zhrubl a zjednodušil se. Je přímější a má méně krásných zákoutí. Na univerzitě jsem se specializoval na českou literární dekadenci, to znamená konec 19. století. Tohle je v podstatě to samé pouze v anglických reáliích.
Jakou metaforu máš nejraději?
"Art washes away from the soul the dust of everyday life." Pablo Picasso.
Nelákalo tě napsat vlastní knihu?
Určitě o tom uvažuju - čím dál víc. Mám několik scénářů děje, ale nebudu je zatím prozrazovat.
Jak už název napovídá, deska je o tobě, sám říkáš, že je nejvíc "o mně a pro mě". Jak to máme chápat?
Prostě jsem si chtěl udělat desku, která bude bavit především mě samotného. Není to žádné memento. Jen hudba, která mě osobně baví.
To by mělo být snad pravidlem… Nebo si myslíš, že je poslední dobou hudba dělaná jen proto, aby se dobře prodávala a samotní interpreti se s ní neztotožňují?
Mám pocit, že se prostě dělá muzika do nějakého formátu. Aby ji hrála rádia, tzn. ne že bych to neuměl udělat. Třeba Atentát nebo Cyráno od Kryštof, které jsem dělal, jsou příkladem, že to jde a přitom ne úplně všedně. Ale proč se omezovat. Není lepší zkusit radši udat nějaký směr, než se vejít do šablony?
O tom žádná. Tématem jsou sociální bubliny, které vycházejí na povrch taky díky rozšířením sociálních sítí. Jaký na to máš názor a jaký máš vztah k sociálním sítím? Nemyslíš si, že je na čase se spíš otevírat než zavírat před sebou samými?
Myslím, že přesně naopak. Je čas se totálně uzavřít před informačními šumy, před agresivitou názorových lobbů. Myslet především svojí hlavou. Sociální sítě člověka sice uzavřou do jeho bubliny, ale ta je daleko od reálného světa. Ten pak trochu bolí.
Při přípravě desky jsi měl prý měl radost jako malé dítě, jak se to projevovalo? Taková euforie se u předchozích desek nedostavila?
Většinou ty desky byly trochu porod. Nepíšu ty věci na posezení. Dělám různé verze a předělávám to dokola. Navíc, jak se živím hudbou, je to jako kdyby si člověk vzal z továrny domů svářečku. Teď jsem se konečně bavil. Hračky, vláčky. Měl jsem z toho tvoření radost.
Kdo je autorem vizuálu desky?
Honza Gemrot a grafiku dělal Zdeněk Kobylka. Osvědčený tým. Dělali všechny mé desky.
V textech bilancuješ svůj dosavadní život - není na to moc brzy? A zároveň prý hledáš místo ve světě - není na to pozdě?
Na hledání životního smyslu není nikdy brzy, a jelikož se člověk vyvíjí, najít místo ve světě v osmnácti znamená asi jen to, že se nikam neposunu. Ale samozřejmě chápu, že tyto dvě věci spousta lidí nepotřebuje řešit.
Písně jsi nahrával jak analogovými syntezátory, tak moderními technologiemi, k čemu tíhneš nejvíc a proč?
Obojí má něco do sebe, digitál je pohodlný a přesný. Analog má v sobě život a něco, co prostě zní líp. Baví mě kombinace.
Máš v plánu jet koncertovat opět do Španělska. Čím si vysvětluješ, že právě tam ses dočkal zalíbení u místních posluchačů?
Upřímně, vůbec nevím. Sami se mi začali ozývat. Začal jsem spolupracovat s kultovní španělskou elektronickou kapelou Cannibal Ink. Neustále o mně mluví v rozhovorech. Tak třeba proto? Netuším.
Na desce pracuješ netypicky více se svým hlasem, co tě k tomu vedlo?
Deska měla být co nejvíc o lidském hlasu. A prostě jsem si hrál. Myslím, že jsem se zlepšil hodně technicky, tak jsem si leccos mohl dovolit.
Prý jsi měl hodiny zpěvu online po skypu, trvá to doteď? Doporučil bys někomu tento způsob?
Určitě ano. Každé učení a trénink hudebního nástroje, což hlas je, určitě pomůže řemeslné zručnosti.
Jak jsi na sobě ještě "makal"?
Zpěvově už nijak a produkčně a skladatelsky makám 16 let ve studiu. (úsměv)
Jak vznikla spolupráce s vokalistkou Emi a violoncellistkou Terezií Kovalovou?
Emi mi doporučil Bjorn Thorsrud jako session vokalistku. Byla naprosto skvělá a myslím, že věcem, ve kterých zpívá, dala neuvěřitelný groove. A s Terezií? Hraje se mnou od první desky a je nedílnou členkou kapely, jak to celé vzniklo si vlastně už vůbec nepamatuju....
Plánuješ vydat v nejbližší době klip?
Plánujeme s Martinem Živockým vydat asi první český VR animovaný klip. Snad by měl být v dohledné době hotový. Je to velký projekt, na který jsme prostředky vybírali na Hithit.cz. A moc děkuji všem, kteří nám přispěli.
Co se týká producentské stránky, s kým teď pracuješ?
Dělám EP kapele Vlny, s Tomášem Bočkem, spolupracuji s Mikolasem Josefem, Ezy Hýblem, Jewanou Jenkins plus dělám tajnou sólovou desku kytaristovi jedné dost známé české kapely. Všechno jsou to věci, které mě moc baví.
Co říkáš na to, že Mikolas Josef bude reprezentovat naši zemi v Eurovizi?
Mikolášovi hrozně fandím, dělal jsem s ním ještě, když byl o hlavu menší než já. (úsměv) Takže konečně tam bude za Česko něco normálnějšího. Pomáhám mu s tím, takže se určitě uvidíme v Lisabonu.
Koho si rád z české scény poslechneš, resp. co tě na ní v poslední době zaujalo?
Z poslední doby třeba Fiordmoss, nebo jsem měl rád Deaths, ale ti už moc česká kapela nejsou. Celkově moc české soudobé hudby neposlouchám a komerční rádia, co hrají hezky česky, vypínám.
Pokud už nevydáš žádnou další desku, jak jsi naznačil v úvodu, co bude dál?
Nikdy neříkej nikdy, to se říká. Ale jak jsem už zmínil, mám momentálně pocit, že všechno, co jsem jako Boris hudebně říct chtěl, už jsem řekl. Je čas se posunout dál. A jinam. Třeba k moderní vážné hudbě. Věnuji se také hodně technické stránce tvorby hudby. Počítačovým programům, pluginům, technické stránce nahrávání. A taky jsem si řekl, že by to už chtělo změnit zemi, ve které žiju, a být natrvalo u moře. Je čas začít na to vydělávat.
Co tě láká na tom žít trvale u moře?
Moře mám prostě hrozně rád. Rád plavu, speciálně v moři, dost slušné vzdálenosti. A navíc, kdo nemá rád slunce, teplo a vůni slaného vzduchu. Dát si kávu na rívě, koukat na jachty a rybářské lodě, nespěchat a nic nemuset... ta svoboda je víc než všechny hudební ceny světa.
Text: Hana Bukáčková, foto: archiv interpreta
Témata: Boris Carloff, The Solipsist, Mikolas Josef
