ROZHOVOR | Jan Unger (Zrní): Naše síla je v celku

V těchto dnech vychází vaše již v pořadí sedmá deska. S tou první Voní je spojena (dle vašich slov) vůně „jako nejsilnější připomínač, nejtěkavější komunikační prostředek“. Ony opravdu mnohdy vůně jsou to, co se nám vybaví a je pro daný okamžik nezapomenutelné. Jaká „vůně“ by mohla provázet desku Široko daleko?  Roztávající sníh. Třeba.

V rozhovoru s Davidem Pomahačem, který proběhl v srpnu 2021, jste hovořil o nové desce jako o „veselé“, o tom, že jste už nějak přesyceni vážností. Povedlo se to? Nebo vzhledem k situaci ve světě a kolem nás zde opět pronikly i ty závaznější věci?
Věříme, že se to povedlo. Chtěli jsme udělat vzdušnou, radostnou desku a tentokrát nic neřešit. Pomohlo nám i to, že těch desek máme takhle hodně. Dává nám to svobodu neříct a neuhrát teď a tady úplně všechno, ale klidně si natočit album v jednom duchu s tím, že příště zase můžeme jít jinam. Závažnější písničky, který vznikly po začátku války na Ukrajině, jsme si nechali na později.

Zrní slavili 20 let. Nezastavila je ani bouřka, fanoušci pomáhali odnášet techniku

Singl Dráha tomu jistě nenasvědčuje. Ale třeba zdánlivě hravá, taneční skladba Vypravím se za tebou má vážný podtext listopadové revoluce. Ale o tom asi náš život přece je, že se skládá z veselých, možná někdy až groteskních situací a ty provází „velké dějinné okamžiky“. Možná i to vytváří vaši fanouškovskou základnu. Nevadí jí desky náročnější na poslech a pro vás stálo z to vytrvat a oni to ocenili. Sdílíte podobné pocity?
Mě při psaní textů na tuhle desku nešlo primárně o to, abych psal veselý věci. Zadání, který jsem si dal, bylo uvolnit se, nesnažit se to vymyslet, ale nechat mluvit nějakej hlubší proud, psát intuitivně. Řekl jsem si vyloženě, že ty texty tam někde uvnitř sebe mám a mým úkolem je jenom nechat je, aby se dostaly ven. Došlo mi totiž, že od jistýho momentu se dál ve snaze chápat vesmír a život nedostanu mozkem, ale už jenom prostou přítomností. Že přemýšlení mi vlastně může bránit. V tomhle módu jsem psal texty a z textů pak plyne hudba.
Jak známe naše fanoušky (jakože jich je mnoho, za ty roky je známe i osobně), tak velká část z nich má ráda dobrodružství a baví je se s náma vypravit zase trochu jinam než minule.

Je o vás známo, že ač bez ucelenějších konceptů, vždy tyto nové výpravy,  novou desku, provází spousta práce, na které se podílí celá kapela. Co vše stálo za zrodem Široko daleko? A můžete poodhalit významotvornou funkci názvu celé desky?
Široko daleko je název, který vzešel z hlasování a je to, dá se říct, kompromis. Zároveň si ale myslím, dobře vystihuje nějakou vzdušnost, kterou v sobě ta deska má a taky nás baví, že navozuje pocit cestování, který v těch písničkách je.
Naše desky začínají vždycky soustředěním, na kterém několik dní žijem spolu, kecáme, improvizujeme a ty improvizace nahráváme. Z toho máme vždycky tak třicet dobrejch atmosfér se zajímavým zvukem, dobrým rytmem, riffem nebo melodií, občas i s nějakou hláškou. No, a to pak doma posloucháme a stavíme z toho písničky.
Tentokrát jsme to udělali jinak v tom, že jsem nejdřív na základě těchto atmosfér napsal texty. A to bylo hodně osvobozující. Texty se mi daleko líp psaly a i se přirozeněji na jejich základě tvoří melodie. Pak jsem udělal nějakou hrubou kostru písniček a poslal to klukům. Aranže jsou pak společná práce a je myslím třeba říct, že jeden bez druhého bychom v kapele nebyli nic. Naše síla je v celku.

Pokud byste měl novou desku popsat jen třemi slovy, jaká by to byla?
Široko – daleko – žbluňk.

Super, inspirativní! Jde teď říct, která píseň je z ní takto pro vás nejzásadnější?
To říct neumím. Každá nese nějaký příběh, nejen v tom, o čem je, ale i jak vznikala, každá je pro nás takovým trochu dítětem.

Na Široko daleko se téměř pravidelně střídají motivy civilismu (Satelity, Mí zlatí roboti) a prvky z přírody a ní spojeného života (Zatopím v kamnech, Když sviští vítr). Co z obou prvků je pro vás důležité a kde shledáváte více inspirace?
Já mám od dětství velkou potřebu popisovat, co se ve mně a kolem mě děje a sdílet to s ostatníma. Inspirací je prostě život, kterej žiju. Posun na týhle desce je v tom, že jsem se nesnažil nic popisovat a nemyslel jsem si, že to budu s někým sdílet. (smích)
Ale jinak je to, jak píšete. Příroda, který se cejtim bejt součástí, a drobný denní zážitky. To je často inspirace a na týhle desce úplně. A láska samozřejmě!

Vy sám, Honzo, jste opustil město a žijete na vesnici obklopen nádhernou přírodou. I to způsobilo, že deska má takový potenciál?
Je to dost možný. S manželkou a dětma žijeme ve vesničce Lubná u Poličky s výhledem na pastviny a les, ve starým stavení, který pomalu rekonstruujeme. Máme tu dobrou partu s několika rodinami, který jsou podobně naladěný, a tak tu žijeme takovej fakt šťastnej život, za který jsme vděčný. To se přirozeně alespoň do tý složky kapely, kterou mám na starost já, propisuje.

Studnice fest patřil Zrní, Fast Food Orchestra, Kapitánu Demovi i Sto zvířatům

Vaše texty se občas taky vyznačující až dadaistickou náladou, jinak tomu není ani na vaší novince. V čem je pro Vás tento styl zajímavý?
To asi neumím říct. Mám rád repetetivnost. Mám rád, když je v textech jemný humor, nějaká podvratnost. Mám rád haiku, pro jeho jednoduchost a hloubku ukrytou v minimu slov.

Mám i pocit, že vaši tvorbu provází naprostá fascinace životem… Že tady jsme, že nás spousta věcí štve, cítíme se bezradní a přesto nám stojí tady to vše za to tady být a tím možná i inspirovat ostatní.
Tak to je. Život mě baví zkoumat, fascinuje mě, i se vší bolestí a utrpením, který obsahuje. Já mám to štěstí, že utrpení spíš sleduju a vnímám, než zažívám. Cejtím velkou pokoru a vděk a i to mi obhajuje, proč dělám hudbu. Vašek Koubek mi jednou u ohně řekl, že úkolem nás muzikantů je povznášet, konejšit. I já v tom vidím smysl. K tomu vede samozřejmě milion různejch cest. Roztančit, rozveselit, rozbrečet, ponořit… Ale pod povrchem toho se snažím předávat něco jako klid, naději. 

Tady se nejde nezeptat na inspiraci tvorbou Antonína Sovy. Jaká tady byla vaše cesta?
K tomu nás navedla Jana Hrušková, která takhle oslovila několik kapel a muzikantů, jestli by k příležitosti Sovova výročí (150. výročí narození Antonina Sovy, pozn. redakce), zhudebnili jeho básně. Bylo to úžasně zábavný. Propojit se s někým, kdo už tu není. Napojit se na jím vysněnej výjev a zasadit ho do hudební nálady. Tu písničku jsme nakonec dali i na naši desku Následuj kojota a já ji mám hodně rád, protože má fakt krásnej text. Zdravíme!

Kteří autoři poezie jsou pro vás dále v tomhle důležití?
Upřímně, já moc nečtu, teda alespoň teď ne. Teď si vystačím s Respektem a večerním čtením pohádek. Ačkoli třeba Kvak a Žbluňk je nečekanej klenot!
Z minulosti je pro mě zásadní Walt Whitman, Gary Snyder a beatníci obecně. Jak už jsem zmínil, mám rád haiku, nosím v peněžence kus gumy z tepláků Nanao Sakakiho, baví mě folklór různých starých kultur, inuitská, indiánská poezie. Ale od všeho jsem četl pomálu.

Vaši více jak dvacetiletou historii kapely provází jeden producent Ondra Ježek, pro mnohé jakýsi fenomén. Tato „věrnost“ není pro mnohé kapely obvyklé. Je to způsobeno i tím, že prostě jen chcete být obklopeni lidmi, s kterými je vám lidsky hezky, „být spolu kvůli sobě“ a není vlastně důvod to měnit?
Ondřej je pro nás naprosto zásadní. Výrazně ovlivnil náš zvuk. První deska, kterou jsme s ním dělali, byl Soundtrack ke konci světa, byla pro nás přelomová. Do tý doby jsme s žádným producentem nespolupracovali, takže Ondra vlastně stanovil, jak můžeme znít. Od Ondry jsme si vzali, jak je důležitá špína, jak je důležitý, aby nahrávka žila, nebyla sterilní, chladně vyčištěná. Mě v textech nasměroval k menší patetičnosti (občas s úspěchem). Už jsme spolu natočili pět desek a pořád je to zábavný a obohacující. Věřím, že i pro něj. Kór na týhle poslední desce se myslím ukazuje, že nám to dobře funguje.
Samozřejmě není to tak, že bychom nikdy neuvažovali o tom, zkusit udělat desku s někym jiným. Určitě by to bylo v něčem hudebně zajímavý. Byla by to nová zkušenost. Ale asi je to stejný jako proč jsme spolu v kapele pořád ve stejným složení… Jsme si lidsky blízký a baví nás tenhle experiment s těmahle lidma. Dokud to je plodný a posouvá nás to, tak stojí za to překonat i nějaký zádrhele.

Právě v zmiňovaném rozhovoru s Davidem Pomahačem jste oba zmiňovali to, že z chyb Ondřej dokáže vytvořit dokonalost, autentičnost projevu. Není to právě to, co je to lidské, opravdové a dává vaší kapele i „prožitý název Zrní“ – jakoby ten základ, prvopočátek našeho bytí? S chybami, bez urputné snahy o dokonalost?
Myslím, že tak nějak to je. Vnímám víc a víc, jak mě v hudbě oslovuje to lidský, chybový, civilní, v kontrastu s přeprodukovanýma nahrávkama s obřím vycizelovaným zvukem. Čím jakoby větší, vymakanější, dokonalejší, dražší, tím to ve mně vyvolává větší chlad a úzkost.

Text: Alena Kaňová, foto: Bára Ungerová
Témata: Zrní, Jan Unger, rozhovor