Vydáno 15.11.2020 | autor: redakce
Letos to na výroční koncerty k 17. listopadu moc nevypadá. Zeptali jsme se českých hudebníků, jestli tedy oslaví Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva alespoň v soukromí. Jaké vzpomínky se jim během 17. listopadu vrací? A máme v roce 2020 vlastně, co slavit?
Anketa | 17. listopad na dohled. Jak si ho připomenou Kuba Ryba, Honza Křížek, Petr Marek nebo Martin Kyšperský?
Šampaňské bouchat nebudu, ale 17. listopad si minimálně dokumentem připomenu. Je to důležité, symbolické datum. Nejen z důvodu sametové revoluce. Jako pětiletej jsem tehdy chodil s rodiči na demonstrace. Tu dobu si pamatuju jako čas nadějí a pozitivního přerodu z dlouhotrvající šedi.
Rybičky 48 spálili pop-punkovou konkurenci na popel. Jaký byl druhý den pražského Letokruhu?
A jestli je letos co slavit? Máme co slavit. Vždycky je, co slavit. Vnímám jako důvod k oslavě to, že se to Babišovi bortí pod rukama.
Na neděli 15. listopadu chystáme charitativní online koncert, jehož výtěžek věnujeme na Dětské centrum při Klaudiánově nemocnici v Mladé Boleslavi. Svým způsobem to bude i koncert na oslavu výročí sametové revoluce, během kterého zazní také nové singly Devadesátky a Křídla tažných ptáků, které se ohlížejí právě za obdobím tohoto významného mezníku naší historie.
ROCK BLOG | Honza Křížek o Křídlech tažných ptáků
Nejčastěji se mi vybavuje právě doba kolem 17. listopadu a cesta vlakem do Vojenské hudební školy v Roudnici nad Labem. Byl jsem ve druhém ročníku a na škole nám ještě politruk vykládal, že Havel je disident a rozvraceč státu, ale všem už bylo jasný, že to brzy celý povolí a praskne. Rozhodně je na co vzpomínat, je komu a za co poděkovat.
I když není vhodná doba na veřejné oslavy, existuje řada způsobů, jak své poděkování vyjádřit. Děkuju všem, kdo se zasadili o to, že máme svobodu, že se můžeme svobodně vyjadřovat a podnikat, že můžeme cestovat, mít svůj vlastní názor a nemusíme se bát ho veřejně vyjadřovat. Nedovolme, abychom o tohle přišli a nechali naši zem směřovat zpátky do hluboké totality, kam nás současné vedení státu pomalu, ale jistě vleče.
Se Sketami budeme 17.11. součástí přenosu z Národního divadla Paměť Národa, takže já budu oslavovat a vzpomínat pracovně.
Opakuju si pořád dokola, že si máme vážit svobody a demokracie, pravdy a lásky, i když jsou určité tendence ve společnosti tyto pojmy zlehčovat a ironizovat. Chvíli jsem totalitu zažila a z rodinných vyprávění a dokumentů vím, co vše byli schopni komunisté ve jménu kolektivního dobra napáchat, takže si vážím toho, co máme teď. I když to není vždy ideální, dokonalý systém ještě nikdo nevymyslel. Dobré je si uvědomit i to, že jsou to nakonec lidi, jednotlivci, kdo si největší zlo páchají sami na sobě.
Skety interview: Se svými hlasy děláme psí kusy
Myslím, že díky roku 1989 a vstupu do NATO a EU se máme opravdu dobře. Můžeme si gratulovat, že je tu mír a že si žijeme jako národ na vysoké úrovni. I když naše politická scéna vypadá, jak vypadá, slavit je pořád co. Lidi mají tendenci pamatovat si jen to dobré, a to zlé vytěsnit. Je potřeba si to zlé připomínat, abychom chyby z minulosti neopakovali, protože to se stává v historii celkem často.
17. listopadu vydáváme album Květy Květy. Ten den jsem si vybral kvůli tomu, že pro mne hodně znamená. Miluju Václava Havla a cítím jeho odkaz. Asi nebudu nic přímo slavit, ale jsem rád, že šli komunisti do kytek a nikdy z toho nepřestanu mít radost.
Jednoznačně je, co slavit. Bylo to to společensky nejdůležitější, co mě v životě potkalo. A k tomu navíc má ten den moje maminka narozeniny. Kombo dokonalosti!
Pamatují si celé město polepené letáky a plakáty. Byl jsem ještě dítě a děsně moc mě bavilo si všechna ta revoluční provolání nalepené na výkladních skříních obchodů prohlížet a číst. Mimo texty, tam často bývaly různé malůvky, grafiky či vtipy. Taky si pamatuji obrovská shromáždění na náměstích a cinkání klíčema. Ne, že bych v dětských letech úplně přesně chápal, co se kolem děje, ale rozhodně jsem vnímal, že je to velké a důležité, nejen proto, že se o tom bavili všichni dospělí.
Taky bych vzpomněl zajímavý moment, který museli zažít úplně všichni, kdo byli v té době na základní škole. Před revolucí jsme museli všem učitelům říkat ‚soudružko učitelko‘ nebo ‚soudruhu učiteli‘. Po 17. listopadu nám řekli, že teď máme říkat ‚paní učitelko‘ a ‚pane učiteli‘.
Jan Kunze (Kofe-in) interview: Každá cesta člověka posune
Bohužel mám smutný pocit, že třicet let po sametové revoluci nemáme moc, co slavit. Situace, ve které se nachází tahle země, je naprosto tristní. Premiér je potvrzený spolupracovník StB, bezskrupulózní lhář ovlivňující média, a především je jako politik a současně podnikatel v obřím střetu zájmu. Politická strana ANO, které tento pán neomezeně vládne, má už na sobě tolik korupčních a klientelistických kauz, že by z toho jeden zvracel. Navíc tahle partaj zcela zjevně přitahuje vychc*nky a kariéristy, kteří makají hlavně pro svůj osobní prospěch.
Do toho máme prezidenta, který už v naší zemi urazil téměř každého a místo, aby lidi spojoval, cíleně je rozděluje, není schopen se omluvit, i když lže, a dělá z Česka lokaje autoritářských států jako jsou Rusko nebo Čína. Je naprostá urážka všech slušných lidí, když se lidé jako Babiš nebo členové ANO hlásí k ideálu sametová revoluce. Ne, aktuálně nemáme, co slavit, ale věřím, že se to pomalu začíná měnit k lepšímu.
Zpracovala: Hana Bukáčková, foto: archiv interpretů, Lubomír Špaček,
Témata: 17. listopad, Honza Křížek, Kuba Ryba, Rybičky 48, Veronika Vítová, Skety, Martin Kyšperský, Květy, Petr Marek, Midi Lidi, Jan Kunze, Kofe-In, Munroe
