Ivan Král interview: Anděl strážný stál vždy při mně

Už od šedesátých let žijete převážně v USA. Jak často jezdíte do Česka?
Minulý rok jsem tu byl dvakrát a letos jsem nyní přijel poprvé. Přivezl jsem s sebou novou desku a odehrál tu k ní turné.

Legendární rocker Ivan Král dostal v brněnském Metru od fanynky podprsenku

Jezdíte sem rád? Zanevřel jste někdy na Česko?
Nikdy jsem nezanevřel. Když jsem v roce 1966 s rodiči odcestoval do New Yorku, byl jsem osmnáctiletý zelenáč. Na chvíle prožité do té doby ale nikdy nezapomenu, na Prahu vzpomínám stále stejně rád.

Kdyby nebylo rodičů, odjel byste do Ameriky?
Byl to můj sen. Táta pracoval pro ČTK a přinesl mi Západní listy. Viděl jsem mrakodrapy, obrovská auta, salony. Měl jsem to před očima stále. Kdyby se tak nestalo v roce 1966, zřejmě bych překročil hranice později v roce 1968. Tehdy jsem si uvědomil, jaká hrůza to tady musela být.

AUDIO: Ivan Král obklopen špinavým rockovým zvukem zve na české turné i k poslechu nové desky

Sledujete i z USA dění v České republice?
Sleduji jedny české noviny, které informují, co se tady děje. Většinou se zajímám o sport a vybírám si články o tenisu, kopané a hokeji. Politika jde mimo mě, nesleduji ji, nemám na ni potřebnou "kvalifikaci".

K TOMU, CO JSEM DOKÁZAL, MI POMOHL BŮH

Považujete se spíš za dítě štěstěny, nebo máte vše, co jste dokázal, vydřené?
Řekl bych, že obojí. Pomohl mi k tomu všemu Bůh a anděl strážný, který stál vždy při mně. Jsem tvrdohlavec. Snažil jsem se stranit kroužků, organizací a bál jsem se ženských. (smích) Postupně jsem chtěl být Zátopkem, tenistou, vesloval jsem na Vltavě. Když pak nastal zlom, začaly frčet kapely a já si taky jednu našel. Dokonce jsme s ní dělali předskokany Olympiku, a to už bylo v té době něco. Jedno vím jistě, vždy jsem byl jiný a hledal jsem si uplatnění, které by mi nejvíc vyhovovalo.

Všichni se vás ptají na minulost, na přítomnost až tolik ne. Vadí vám to?
Sám nechci věřit tomu, co vše jsem dokázal a jak se určité věci staly. Skončíte školu, hrajete bigbít, děláte noční práci. A najednou jsem se ocitl v Manhattan Records, dělal pro Beatles. Rád na to vzpomínám. Pracoval jsem s někým, koho jsem obdivoval. Byli to chlapi, co už něco prožili, pro mě ikony. Když jsme se poprvé setkali, Lennonovi bylo třicet a byl sarkastický. Najednou jsem si uvědomil, že se to děje, že s ním mluvím. I teď mně z toho, jak o tom mluvím, jde mráz po zádech.

Když jste to trochu nakousl - koho byste upřednostnil? Beatles, nebo Rolling Stones?
Na to, abych se vytancoval, jsou lepší Stouni. Beatles byli spíš na harmonie a pozitivní písničky. Na Jaggerovi jsem vždy miloval jeho změny, jak se vyvíjel, ale přitom zůstával sám sebou. Zároveň jsem vždy koukal, co má Keith Richards na sobě, jaké kožené kalhoty jsou in a na jakou kytaru hraje.

Zajímáte se o aktuální hudbu?
Z rádia mě chytla Elle King, kterou tu asi nikdo nezná, ale má bezvadný hlas a písničky. Evropské věci moc nesleduju. Abych se po nich pídil, to ne.

Často o vás lidé mluví jako o legendě. Cítíte se tak?
Nejsem žádná legenda. Ale je to příjemné, když to někde slyším, čtu, hodně to pro mě znamená. 

NECHCI BÝT PANÁKEM NA JEVIŠTI, RÁD VNÍMÁM EMOCE V PUBLIKU

V květnu jste se dožil sedmdesátin. Oslavil jste je? A promítlo se výročí do vaší tvorby?
Narozeniny neslavím, nemám to rád. Nevidím v tom zlom, stále si broukám a zpívám. Jsem stále svůj. Hlavně nechci být panákem na jevišti. Rád se dívám na lidi v publiku a vnímám jejich emoce.

Loni vám mělo vyjít album Real to Reel. Ovšem nevyšlo. Jedná se o stejnou desku, kterou představujete nyní, ale pod názvem Colors?
Je to tak, plánovali jsme ji vydat už loni na podzim, ale nakonec jsme na to neměli vůbec čas. Název se změnil na Colors podle bookletu, který jsme nafotili v botanické zahradě mezi barevnými květinami, ze kterých šla neuvěřitelná energie. Nápad vzešel od Cindy a fotografky, kterou našla. Ve stejném duchu jsme natočili i videoklip Follow. Vydavatelství mi do toho nemluvilo a dalo mi totální volnost.

Ivan Král interview: První setkání s Patti Smith? Byla to hubená malá divoška ve špinavém tričku a plná energie

SVOBODA JE PRO MĚ PRVNÍ POSLEDNÍ

Je pro vás volná ruka v tvorbě důležitá?
Svoboda je pro mě první poslední, bez toho by to nešlo. Je mi kolikrát líto mladých zpěváků a zpěvaček, obávám se, aby nepodepsali něco špatného a nemuseli pod tlakem vytvářet hit.

Přišel jste při nahrávání této desky oproti těm předchozím s něčím jiným?
Dříve jsem měl na albech hudebníky. Nyní ne. Všechny nástroje kromě bicích, které obstaral majitel studia Chuck Alkazain, jsem si nahrál sám. U Chucka jsem využil toho, že byl profesionální bubeník. Všechny písně jsem napsal, s výjimkou Day by Day, na které jsem spolupracoval s Douglasem Bankerem, a How Do You Know, kterou jsem napsal s Honzou Ponocným. Vše šlo snadno oproti tomu, když jsme pracovali na desce Lucie v devadesátých letech.

Právě Lucie na podzim vydává album po šestnácti letech. Netajila se tím, že osloví své osvědčené spolupracovníky. Proto je na místě otázka, zda jste i vy na desku Evolucie přispěl nějakou písničkou?
Nabídl jsem se, že bych desku dokonce produkoval, ale z toho sešlo. Pak mi psal David Koller, abych mu poslal pár skladeb. Když jsem to udělal, volal mi zpátky a říkal, že to je ono. Teď si nevzpomínám, kterou písničku tím myslel. (smích) Nechám se proto překvapit, o kterou skladbu šlo a jestli ji do tracklistu skutečně zařadí. 

Jak se vám nahrávalo v Pearl Sounds Studio?
Byl jsem tam poprvé. Studio má minulost. Nahrávaly tam hvězdy od Pearl Jam přes Led Zeppelin až po Eminema. Zároveň se tam natáčí spousta reklam. Líbilo se mi i to, že tam nebyl bordel. Když jsem nahrával, Chuck uklízel, aby všechno bylo čisté.

Na albu je píseň It's You, která je přes 40 let stará a byla určena pro Debbie Harry z Blondie. Proč si ji tehdy nevybrala a proč jste ji nazpíval právě teď?
Už ani nevím, proč si ji nevybrala, nic jsem jí nevnucoval. Nápad, abych ji dal nyní na desku, přišel od mojí ženy Cindy Hudson. Jednou jsem jí vyprávěl, jak byli kluci ze všech kapel zamilovaní právě do Debbie. Proto je jí zasvěcená tato píseň, která časem ještě víc uzrála. Ostatní skladby jsou vesměs nové. Za texty stojí právě Cindy. Vždy si něco broukám a ona se to snaží zachytit na papír. Ví, že jsem šílený romantik. Jsme skvěle sehraní a umí mi dopsat myšlenku.

O čem jednotlivé písně jsou?
Psal jsem vždy písničky o lásce - a hlavně o lásce k Cindy. Právě ona napsala All Your Yesterdays, která je čistě o mně. Má mě přečteného skrz naskrz. Crazy About You na oplátku pojednává o Cindy, ve Follow zpívám o tom, že bych za ní přiletěl kamkoliv. V Chemical Reaction vzdávám poctu soulové hudbě. How Can I Resist You byla populární živáček, proto jsme ji zařadili. Co se týče I Want to Be Together, říkali mi, že v ní zním jako John Lennon. Something Comes jsem dlouho nabízel kapelám, ale pohořel jsem, a tak jsem si ji nechal. Wasn't It Great je hold vzdaný klubu CBGB v New Yorku, věnoval jsem ji Hillymu Kristalovi, jeho majiteli. Závěrečná Time or Money vypráví čistě o Detroitu.

Za svoji kariéru jste koncertoval všude možně. Na jakém nejzajímavějším místě jste hrál?
Pro mě vždy byla a je zajímavá Praha. Nejvíc stará Lucerna. A největší úlet byl, když jsme s Lucií otevírali megakoncert pro Stouny na Strahově. Tomu se asi nic nevyrovná.  

Text: Hana Bukáčková, foto: archiv

Témata: Ivan Král, Colors