JP Cooper interview: Nechci být jako jídlo z McDonald's

Na úvod musím dovysvětlit, že jsem si vzal tohle šílené festivalové tričko s okřídlenou ufo-kočkou hrající na kytaru, protože my dva už jsme se viděli v srpnu, když jsi hrál na festivalu FM4 Frequency v Rakousku. Je mi jasné, že si mě nebudeš pamatovat, protože potkáváš spoustu lidí, naprosto to chápu, ale spíše by mě zajímalo, jaké vzpomínky se ti vybaví, když se tě zeptám, co ti z toho festivalu utkvělo v paměti?
Nic. (smích). Ne, počkej, snažím si vzpomenout, bylo jich tolik... Jaké to tam bylo?

No, bylo to pořádně velké, hráli tam třeba Mumford And Sons, The Offspring, Placebo, Billy Talent a tys hrál na takové tmavší scéně.
Bylo to uvnitř?

LIVE: The Offspring si na Frequency hráli na hasiče, objevem byl JP Cooper

Jojo, tam jsi hrál ty a pak tam byly dvě velké stage venku.
Jo, tak to už si vzpomínám. Byla tam kapela, která hrála, když jsem vylezl ven... Jak jen se jmenovala? Hmm... už vím, At The Drive-In! Stihl jsem z nich akorát poslední písničku, když jsme dohráli my a říkám si "Sakra, člověče, to je smůla. Miluju tu kapelu!" Akorát jsem je prošvihl. Jo, tak si vzpomínám.

Ve videu, které jsi nahrál ke svému pražskému koncertu, jsi říkal, že už jsi v Praze párkrát byl. Při jakých příležitostech to bylo a co jsi tady viděl?
Poprvé, když jsem sem přijel, byl jsem tu s kamarády a potkali jsme nějaké holky ze Španělska, které tu byly na dovolené. Zrovna přijely z Vídně, a tak jsme tu všichni celý víkend propařili, což bylo super. Je to už hodně dávno, asi devět let nebo tak nějak.

Podruhé to bylo s mou bývalou přítelkyní, která sem přijela se svou kamarádkou a to bylo v tom období, kdy popel ze sopky na Islandu zabraňoval letadlům létat. A ony se tak nemohly dostat zpátky domů. Takže jsem s kámošem nasedl do auta a jeli jsme sem pro ně z Británie. Přijeli jsme, dali si pár piv na oslavu, přespali a druhý den to zase odřídili zpátky domů. Takže to jsou moje dvě dosavadní historky z Prahy (smích).

A dnes? Měl jsi už možnost jít ven a podívat se po městě?
Zatím moc ne. Jen jsme šli do nějakého fitka, abychom si zacvičili, protože začínáme v tom tourbusu trochu tloustnout (smích). No a teď jsem zase tady a děláme rozhovor. Dneska ale hrajeme docela brzo, takže si myslím, že po koncertě bude ještě příležitost.

V MOJÍ HUDBĚ JE MNOHO SOULU

Super. Mimochodem, jak bys popsal sebe a svou muziku někomu, kdo o tobě ještě nikdy neslyšel?
Ty jo, tak tos mě dostal... No, je to těžké říct, protože v tom, co dělám, je hodně různých hudebních žánrů. Každopádně je to hodně soulové, spousta věcí je postavená na akustické kytaře, je tam silná příchuť popu... Myslím, že pro mě je nejdůležitější fakt, že ty příběhy v písničkách jsou dobré, že v těch expresivních pasážích je upřímnost a cítíš z toho lidskost, je to celé takové přirozené. Rozhodně je v tom ale mnoho soulu.

Rád bych se vrátil ještě trochu do minulosti. Něco málo už jsi o sobě prozradil, ale stále nevíme všechno. Slyšel jsem, že jsi začínal v nějakých školních kapelách, je to tak?
Víš, je mi teď už 34 let. Začínal jsem, když mi bylo asi 16 a bylo to hodně podobné jako u jiných muzikantů. Potkal jsem pár kámošů, zkoušeli jsme spolu hrát, prošel jsem pár kapelami a když mi bylo přes dvacet, průběžně jsem pořád hrál a zpíval v nějakých menších barech a klubech, psal songy a tak.

Myslím, že když mi bylo něco málo před třicítkou, začal jsem brát do ruky kytaru mnohem víc, protože spousta mých spoluhráčů začínala zakládat rodiny, rodit děti a já se toho snu nechtěl vzdát, pořád jsem chtěl hrát a být samostatný. Takže jsem začal psát další písničky, hrál víc a víc sólo a zjistil jsem, že toho stihnu spoustu, když jsem jen sám za sebe. Jakmile se mě promotéři ptali na koncertování v zahraničí, náhle už nebyl problém přijet a zahrát, a tak jsem makal a snažil se sám sebe sedřít z kůže. Naštěstí si mě v té době pak všimlo vydavatelství, a tak teď můžu v tom sdírání sebe z kůže pokračovat (smích).

A to, že si tví spoluhráči začínali zakládat rodiny byl pro tebe ten důvod k tomu, nechat je jít a zaměřit se na sólo kariéru?
V podstatě ano. Myslím, že se to dostalo do bodu, kde jsem už byl unavený z toho, jak mi pořád někdo říká: "Víš, na tenhle koncert zrovna nemůžu, nehodí se mi to. Nedal bys to místo mě?" V té době jsem psal hodně věcí i s jinými lidmi a myslím, že jsem si tehdy říkal "No, rád bych dělal už jen na svých věcech."

SKLÁDAL JSEM BEDÝNKY I PEKL PIZZU

Jasně a to bylo nějak v tom období, kdys jako civilní zaměstnání měl práci v baru, že jo. Co jiného jsi tehdy ještě dělal?
Pracoval jsem v hodně barech, coffee shopech, ve skladištích jsem skládal bedýnky, v Pizza Hutu jsem pekl pizzu... Většinou to byly prostě práce na hovno. Musím ale přiznat, že jsem si vážně užíval ty bary, protože to bylo trochu více o lidech. Mohl sis s nimi pokecat, popíjet u toho kafe nebo nějaký drink a to mě bavilo. Občas mi to chybí.

Vážně?
Jo, fakt jo.

Ale teď jsi přece ta hvězda! Tos přece vždycky chtěl, ne?
Víš, když jsem byl mladší, tak to pro mě byl ten cíl - proslavit se. Ale teď zjišťuju, že to možná ani není tak úplně pro mě. Jsem docela normální chlap a radši bych prostě jen sdílel s lidmi radost a tvořil. Být hvězdou a zažívat celý ten život celebrity... To mě prostě nezajímá.

To chápu, ale není to možná způsobeno spíš tím, že už si to nemůžeš tak docela vychutnat? Už máš syna, rodinu a nemůžeš se tak úplně držet hesla sex, drogy a rock'n'roll...
Jo, to je pravda, ale o tom můj život už není. Je to o tvoření něčeho nového, o zjišťování, jakou osobou jsem se stal, o té cestě, po které jdeš a která tě utváří. Je tady hodně věcí, ve kterých nejsem úplně perfektní, ale být hvězdou, to už vážně není můj cíl.

Ok. A jak vlastně došlo ke spolupráci s Jonas Blue na Perfect Strangers?
No já ho vlastně nikdy nepotkal. Tedy teď už jo, ale předtím mi jím byla poslána jen instrumentální verze e-mailem s dotazem, jestli do toho nechci napsat nějaký text nebo to i nazpívat. Tak jsem si řekl "Ok, zkusím to". A tak jsem ještě s jedním kamarádem strávil den ve studiu a napsal jsem to, co se pak stalo Perfect Strangers a poslal mu to. On mi odepsal, že se mu to hrozně líbí a je s tím takto spokojený.

Můj zpěv tam měl být původně jen jako demo pro někoho jiného, ale jemu se líbil tak moc, že mi pak ještě napsal, jestli ho může použít. Nejdříve jsem si nebyl úplně jistý, protože je to hodně odlišné od většiny muziky, kterou normálně tvořím, ale pak jsem si říkal, že když si pořád tolik zakládám na tvůrčí svobodě, tak proč se toho vlastně nedržet i nadále a tak jsem souhlasil a mí fanoušci jsou naštěstí stále se mnou, takže paráda (smích).

HLAVNÍ TÉMA MÉ DESKY JE NADĚJE

Když jsi pracoval na desce, měl jsi v hlavně nějaký koncept nebo základní myšlenku, které ses chtěl držet?
Myslím, že je to prostě kolekce vzpomínek od mého mládí až doteď. Spousta z nich je založená na mezilidských vztazích, na období, kdy jsem vyrůstal, na vztah se synem, s rodinou, takže spousta z těch písniček je autobiografická. Myslím, že hlavní téma toho všeho je naděje, protože v životě se setkáš se spoustou problémů a komplikací a z té temnoty vždycky musí nakonec vyjít světlo.

Tvoje první deska Raised Under The Grey Skyes už je venku něco málo přes měsíc, a tak by mě zajímalo, jaké jsou zatím reakce. Jde mi o to, že z pohledu fanoušků může všechno vypadat skvěle, můžeme se radovat z toho, jak se povedla a jak je úspěšná, ale na druhou stranu máš za sebou vydavatelství a v něm jsou ti lidé, kteří rozhodují o tom, jestli se ta investice do tebe skutečně vyplatila, nebo ne. Dokážeš už v tuto chvíli alespoň předvídat, jak to zatím vypadá z jejich pohledu a jestli můžeš teoreticky dávat dohromady materiál na druhou desku?
No... Myslím, že tohle je všechno ještě v procesu vyhodnocování. Label se teprve rozhodne, jestli se mnou chtějí pokračovat, nebo ne, ale zatím jsou reakce jen pozitivní, takže se vůbec nebojím. Ale chci říct, že i kdyby nastal nějaký problém, tak druhé album tak jako tak přijde. Muziku jsem dělal odjakživa a pořád v tom pokračuju. Ale vztahy máme teď určitě dobré, takže i když zatím neřekli „Ano, uděláme druhou desku", jsme pořád ve fázi, kdy tu současnou promuju po světě na tomhle turné, takže... Každopádně - ať už budu mít vydavatelství, nebo ne, tak jako člověk, který ty songy skládá, jsem tady tím nejdůležitějším článkem procesu, takže to tak či tak vyřešíme...

To mě vede k další otázce. Co jsem se tak díval, tak máš na desce velkou spoustu producentů, kteří ti s ním pomáhali. Dokážeš říct, kdo z nich měl hlavní slovo a udělal většinu práce?
Většina té desky byla udělána chlapíkem z Finska, který se jmenuje Teemu Brunila a v minulosti hrál s kapelou The Crash. S ním jsem nahrál spoustu písní, řadu z nich mi i pomáhal vyšperkovat k dokonalosti. Už teď vím, že s ním budu chtít spolupracovat i v budoucnosti. Na té desce jsme nejdříve pár týdnů dělali u něj ve Finsku, pak jsme se přesunuli do Spojených států, takže máme mezi sebou hodně dobré vztahy.

Chci se ještě zeptat na písničku Good Friend. Když jsem si totiž překládal všechny tvé texty, mnoho z nich bylo jasně čitelných a hned jsem rozuměl tomu, o čem zpíváš. V tomto případě si ale nejsem jistý, jestli je to o přítelkyni, nějakém konkrétním kamarádovi, rodině nebo někom jiném. Můžeš to trochu přiblížit?
Je to v podstatě o všech těch, které jsi zmínil. Jednoduše jsem chtěl napsat písničku, která by byla poděkováním všem lidem, kteří mi pomohli, když jsem to potřeboval. Takže to může být přítelkyně, rodina, kamarád, kdokoliv o kom víš, že tady pro tebe vždycky bude. A je to vážně prostě jen o tom poděkování, protože mnohokrát se ti stane, že v sebe ztratíš víru, potácíš se v problémech a oni ti kryjí záda. Takže si to můžeš spojit vlastně s kýmkoliv.

V jednom rozhovoru jsi zmínil, že píseň Beneath The Sky And The Moon pro tebe byla nejsložitější k napsání a také že v sobě má takovou hloubku, až tě to samotného překvapilo. Dá se na druhou stranu o některé z tvých písní říci, že je naopak nejslabší a na albu třeba vůbec nemusela být?
Ne, ne na hlavní části alba. Ale je tady song z Deluxe edice, s nímž já jsem nebyl až tak úplně super spokojený, ale všichni ostatní ho milují, což je Party. Mám ho svým způsobem rád, ale ne až tak moc a to je možná i důvod, proč ho moc často naživo nehraju. Takže to je asi ten jediný. Všechno ostatní na albu je ale stoprocentně takové, jaké jsem to chtěl mít.

Ještě mě zaujala jedna tvá myšlenka, kdy jsi se nechal slyšet, že úspěch Perfect Strangers pro tebe není tím cílem, na který jsi čekal, ale že je to vlastně teprve začátek té cesty, která je před tebou.
Jo, to platí.

NIKDY NEBUDU JAKO JUSTIN BIEBER

Takže proto by mě zajímalo, jestli jsi si vědomý svých slabin. Jestli si říkáš, že třeba v rámci toho dalšího růstu, který máš před sebou, se budeš chtít zaměřit na nějaký konkrétní aspekt tvé kariéry. Jestli chceš třeba mít do budoucna lepší texty, hudbu, produkci, marketing, cokoliv...
(Dlouze přemýšlí) Myslím, že vždycky budu psát písničky a tak... Víš, říkám si, že nikdy nechci, aby se moje kariéra a to, jak na ni nahlížím a hodnotím ji, odvíjelo od toho, v jak velkých prostorách hraju, kolik singlů prodám a tak. Mnohem více mi jde o to, jak najít v životě ten správný balanc mezi prací a rodinou a jak se blíže dostat k lidem a čím je vlastně oslovit. Vem si třeba McDonald's. Ten sice prodává spoustu jídla, ale to neznamená, že by to jídlo bylo kvalitní. Takže pro mě je právě tohle – a nemyslím jen v muzice, ale v životě obecně - ten hlavní cíl. Když si vezmu, jak lidi dneska konzumují muziku a jak to všechno funguje, je mi jasné, že nikdy nebudu jako Justin Bieber. Chápeš jak to myslím? Já prostě takto nefunguju. Takže pro mě absolutně nedává smysl srovnávat můj úspěch s tím jeho. Je to cesta, kterou si hodlám užít a z níž se chci poučit. Je fajn mít cíl, ale ta cesta z tebe dělá toho, kým jsi a já jsem prostě rád, že na ní vůbec jsem.

Nevím no, kdyby ses chtěl bavit o byznysu... Myslím, že kdybych chtěl mít velký úspěch, tak přece jenom umím psát, takže bych si mohl sednout a napsat ti, jaké druhy písniček teď budou lidé mít rádi, jaký by měly mít zvuk, co by mělo být v textech... je to vážně hrozně jednoduché, když se nad tím zamyslíš a mohli bychom to klidně rozebrat do hloubky. Všichni chtějí slyšet písničky o tvých roztrhaných džínách a podobně. To jsou všechno takzvaná buzzwords, o kterých speciálně teenageři chtějí slyšet lidi zpívat. Ale já prostě nechci psát jen o tom. Takže bych radši byl volný a psal o čemkoliv, než se uzavírat do těchto módních škatulek a psal podle šablony.

Možná bych ale mohl být silnější v sociálních sítích. Je to asi tím, že jsem se s tím nenarodil, takže to je něco, na čem bych mohl zapracovat, protože to je určitě jeden z dobrých způsobů komunikace.

Vždycky můžeš zajít do koupelny před zrcadlo s mobilem a zařádit si... (smích)
Jo, to je přesně ono! (směje se) Musím při všech těch návštěvách fitka nezapomínat na fotku zrovna ve chvíli, kdy si sundávám tričko, něco takového... Já ti nevím, asi jsem šťastný s tím, jak to teď je.

Poslední věc, která mě zajímá - někde jsi řekl, že jsi velkým fandou Netflixu...
(skočí do řeči a zajásá) Jo!

...takže bych chtěl vědět, jak teď vnímáš tu obrovskou aféru kolem Kevina Spaceyho z House Of Cards a údajného sexuálního obtěžování, kterého se prý opakovaně dopouštěl?
Hmm... Abych byl upřímný, asi nebudu znát všechny detaily jako ty, protože na turné to nemám možnost tolik sledovat, ale absolutně miluju Kevina Spaceyho jako herce, takže jsem byl zničený, když jsem se doslechl tyhle novinky. Ale říkám si – všichni přece ví, jak to v tomhle showbyznysu chodí a jsem rád, že se o tom konečně začalo mluvit, protože je tady hodně lidí, kteří udělali spoustu špatných věcí a prošlo jim to, protože jsou prostě až příliš mocní. A to vážně není správné. Jak jsem řekl, nemůžu o tom mluvit úplně do detailu, protože o tom zase nevím veškeré informace, netuším, kdo má pravdu, ale vážně mě tahle zpráva zarmoutila, protože Kevina Spaceyho jako herce hodně obdivuju.

Taky jsem jeho velký fanoušek a pokud to skutečně udělal, tak je to rozhodně problém, ale na druhou stranu musím říct, jak nebezpečnou zprávu to do světa poslalo. Fascinuje mě totiž už jen samotný fakt, že jen to, že někdo bez jakýchkoliv důkazů a ještě až po třiceti letech obviní jiného člověka z takových věcí a jak mu to v tom jediném okamžiku nenávratně zničí celou kariéru. Je šílené, jak rychle Netflix, Riddley Scott a vůbec všechna tato velká studia a korporace dali náhle od Spaceyho ruce pryč jen proto, aby se náhodou jejich jméno nedalo dohromady s nějakým potenciálním skandálem. Bez ohledu na to, jestli je to pravda nebo ne.
Jo, to máš pravdu. Je tady obecně hodně lidí, kteří se s něčím takovým potýkají a přesně jak říkáš, i přes to všechno jim to prostě může zničit kariéru. Jsem zvědavý, co se bude dít dál. Uvidíme.

text: Jan Trávníček, foto: Marie Strnadová (Frequency festival), promo

Témata: JP Cooper, Futurum Music Bar