ROZHOVOR | Naty Hrychová: Pop nemám moc ráda. Miluju, když má zvuk koule

Naty, rozhodla ses vyrazit na cestu sólové zpěvačky. V červnu jsi vydala EP Odvrácená strana, na kterém ses podílela také autorsky. Jak ti psaní šlo?
Cestou sólové zpěvačky už nějakou dobu kráčím, vlastně od dětství. Nejdřív jsem si psala krátké básničky. Ty se někdy kolem čtrnácti let přehouply do textů a od té doby si jejich značnou část píšu sama. Taky skládám hudbu, ale na svém prvním EP jsem si poprvé vyzkoušela skládání ve vícero lidech. Na songu Pohoda jazz se podílel Dan Holý z kapely Trocha klidu. Společně s Michalem Juřičkou ze stejné kapely a Matějem Jelenem z kapely Brixtn jsme napsali Město zničený. Takže psaní EP šlo skvěle a vše se semlelo hodně rychle. Od myšlenky mého prvního EP k realizaci uběhlo půl roku. Do toho jsem vydala tři videoklipy. Navíc jsem zjistila, že nemusím skládat sama, protože ve vícero lidech máme hned potřebnou zpětnou vazbu. Navíc je to zábava a hodně inspirativní trávení času.

Berenika Kohoutová a Naty Hrychová zpívají Holky sobě

Dívala jsem se, že na několika písních jsi spolupracovala s tatínkem. Rozumíte si v tomhle směru?
Protože jsem styl psaní hodně podědila po něm, jsou mi jeho texty hodně vlastní. Songy Nádech a výdech a Odvrácená strana jsme vytvořili společně. On texty a já hudbu. Je to jediný člověk, od kterého jsem schopna vzít celý text prakticky bez jakéhokoliv zásahu z mé strany.

Názvem EP jsi chtěla upozornit na to, že každý máme svou temnou stránku. Jaká je ta tvoje?
To je dobrá otázka. Temný stránky jsem řešila všeobecně, ale konkrétně já mám tendence být hodně melancholická. Nešťastná z toho, když mi něco v kariéře nevychází tak, jak bych si přála. I když vím, že alternativnější a rockovější styl není úplně mainstreamový, dokážu být z těchto věcí občas hodně sebraná. Ale jak zpívám v songu Odvrácená strana, nesmíme čekat, že se to někdy zlepší, musíme proto něco dělat. Takže je v pořádku být občas smutný nebo mít špatné myšlenky a období. Z těchto stavů se ale musíme sami „vyfackovat“, protože nikdo jiný to za nás neudělá.

Dříve jsi šla cestou popu, nová nahrávka je však rockovější. Zkoušíš následovat světový trend, který se aktuálně tímto žánrem ubírá, nebo bys touto cestou šla tak či tak?
Sice bych si to přála, ale osobně si nemyslím, že rock je teď trendy, spíš je to stále pop a rap. Já jsem rockerka už odmala. Sice jsem měla kratší odbočku k popu, ale myslím si, že je nejvyšší čas vrátit se zpátky ke kořenům. Ať už by byl populární, nebo ne, rock má pro mě ten správný drive. Miluju zvuk elektrické kytary, rockové bicí, a když má zvuk „koule“. Takže bych rock dělala tak či tak. Ráda bych, aby byl rock světovým trendem, ale bohužel si nemyslím, že se mu dává dost prostoru. Snad jednou. Doufám. 

Proč ses rozhodla upustit od popu? Nebavil tě už?
Nebavil. (smích) Došla jsem k tomu, že pop vlastně nemám moc ráda. Samozřejmě když jde o nějaký art pop nebo alternativní pop jako je například Fiona Apple, tak to ano, ale klasický mainstream pop, který je populární jak v Česku, tak ve světě, jde úplně mimo mě. Nemá pro mě žádnou přidanou hodnotu – splývá mi to všechno dohromady. Neodsuzuju jeho posluchače ani samotné umělce, ale pro mě opravdu není.

Se změnou žánru často přichází i změna vzhledu. Můžeme to vidět například teď u Demi Lovato, dříve u Miley Cyrus. Neplánuješ také zásadní proměnu image?
Co se čistě vizuálu týče, hodně se to u mě změnilo, když jsem přijala svoje přírodní kudrnaté vlasy a obarvila si je na sytou zrzavou. Tím se moje image hodně změnila. Našla jsem zalíbení v černém goth metalovém oblečení a celkově tvrdšímu stylu oblékání. Ale zatím nic výraznějšího neplánuju. Spíš jsem se zaměřila na obsah než na vzhled. Ale i tak to vnímám jako velkou změnu.

Tvé písně jsou nejčastěji o vztahových záležitostech. Je pro tebe důležité si to, o čem píšeš, prožít?
Rozhodně! Mám pak ze songu lepší pocit. Ono je vlastně všecho o lásce. Hudba je láska a skrz vztahy se to celkově asi líp profiluje. Jsou to témata, která v tomhle věku řeším asi nejvíc. Psaní beru zároveň jako takový způsob terapie. Snažím se hledat i jiná odlehčenější témata. Nicméně láska tím vším ale tak nějak stále prosakuje. 

Na EP se ale nachází také skladba Bez hranic, kterou jsi vydala ve svých jedenácti letech. Proč ses po ní rozhodla sáhnout a nahrát ji v nové podobě?
Jeden z hlavních důvodů byl ten, že kdykoliv jsme Bez hranic hráli na koncertech, lidi skvěle reagovali. Myslím, že v té době nebyl jeho nejvhodnější čas právě proto, že jsem ho vydala jako jedenáctiletá. Táta, který napsal text, taky říkal, že do něj teprve dorostu. Původní hudební úprava byla navíc trochu oldschoolová. Dala jsem songu tedy nový fresh kabát a přezpívala ho pro nové fanoušky, kteří přicházeli kvůli mé rockovější tvorbě. Ten song si zasloužil druhou šanci.

Jak lze vyvodit z poslední otázky, na hudební scéně jsi už opravdu dlouho. Když se podíváš zpět, co se u tebe nejvíce změnilo? Je to styl psaní, sebeprezentace…
Rozhodně je to utvrzení se v žánru, který mi nejvíc sedne a který chci dělat. Je pro mě moc důležitý i s ohledem na moje fanoušky. Chci, aby přesně věděli, kdo jsem. Můj vzhled se taky dost změnil. Když se člověk koukne třeba na song Moje matematika, a pak na Pohoda jazz, je to fakt rozdíl. (smích) To je ale v tomhle věku pochopitelné. Vyvíjím se a se mnou i moje kariéra.

Je třeba něco, čeho lituješ? Co bys dnes udělala jinak?
Litovat asi není třeba ničeho, protože všechno, co jsem dělala, mě zformovalo do toho, kým jsem teď. Zmiňovaná popová éra mi nabrala velké množství fanoušků, které bych pravděpodobně, začít s rockem, neměla. Co se dětských songů týče, tak Moje matematika už určitě nepatří mezi moje nejoblíbenější, ale dostala mě do velkého povědomí lidí. Můžu říct, že je to stále velký hit. Samozřejmě mezi mladším publikem. I když se nálepka dětské hvězdy sundává delší dobu, než bych si přála, jsem ráda, že jsem si tu dobu prožila, můžu na ni vzpomínat a naplno se teď vrhnout do nové etapy. 

Vydalas pětipísňové EP. Mohou se tví fanoušci brzy těšit i na celé album? Nepohráváš si třeba s myšlenkou prvního turné?
S myšlenkou turné si rozhodně pohrávám, jen zatím nemám tolik fanoušků své nové tvorby, abych ho mohla uskutečnit. Dělám ale vše proto, abych lidi zaujala, a mohla ho tak co nejdřív zrealizovat. Kdyby se mi to podařilo v roce 2024, budu víc než spokojená! Tímhle EP jsem ale hlavně chtěla ukázat lidem v celistvější formě, co teď ode mě můžou čekat a jakou cestou se chci ubírat. S myšlenkou alba si samozřejmě pohrávám také. V brzké době to ale spíš vidím na postupně vydávané singly. Zrovna teď pracuju na novém songu s Lukášem Chromkem. Jsem z něj a jeho produkce nadšená a věřím, že song má velký potenciál. V šuplíku mám pak dopsaný text čekající na hudební zpracování a další potřebuje už jen mix a mastering.

Kromě jiného tě brzy čeká koncert s Koblížky, kterým budeš se svou kapelou předskakovat. Jak se na něj připravuješ? Na co se tvoji příznivci mohou těšit? (Pozn. rozhovor vznikl před koncertem Koblížků 7. 9.)
Stoprocentně na songy z nového EP a samozřejmě na naše starší kousky, které máme rádi. Připravujeme se důkladně. Konečně jsme upgradovali náš zvuk a koupili si externí zvukovou kartu. Fanoušci můžou konečně i naživo slyšet všechny speciální efekty, které jsou v oficiálních verzích songů. Samozřejmě se i my strašně moc těšíme na reakce našich fanoušků. Lucerna Music Bar je úžasný prostor, ve kterém jsme točili klip k songu Jiný. Idealizovali jsme si tenkrát, že tu jednou budeme hrát a je to tady! O to víc si toho vážíme a hrozně moc se těšíme. Už se to celé ubírá tou punkovou formou koncertu, ve kterou jsme vždycky doufali! 

Lidé tě mohou znát také z divadla Semafor. Je pro tebe hraní takovým únikem od reality? Co tě na něm baví?
Ani bych neřekla únikem od reality, ale je hrozně fajn zkusit si být v kůži někoho jiného. Je to také trochu stresu, protože se nepovažuju za herečku. Hraní je totiž mnohem složitější, než se může na první pohled zdát. Moc mě ale baví, makám na sobě a snažím se zlepšovat, co to jde. Semafor je kouzelný, specifický a osobitý a neskutečně ho proto miluju. Navíc je úplně něco jiného potlesk na koncertě a smích lidí, co si užívají dobré divadlo. Jsou to dvě úplně odlišné energie, které se skvěle doplňují.
Je fascinující koukat na hrající kolegy a hlavně na Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou. Oni dva jsou spolu fenomenální. Neustále dřepím v zákulisí a poslouchám ty samé dialogy znovu a znovu a nikdy se mi neomrzí. Troufám si říct, že jsou pro mě největšími vzory. Mám samozřejmě i hudební vzory, jako jsou například kapely Bring Me The Horizon, Falling In Reverse, My Chemical Romance nebo In This Moment, ale Jiří Suchý a Jitka Molavcová jsou pro mě obrovské osobnosti. Už jenom tím, jací jsou, a jaký obrovský odkaz za sebou nechávají. Jsou mojí inspirací už od dětství.

Kdyby přišla filmová nabídka, kývla bys na ni?
Myslím, že ano. Samozřejmě by záleželo na tom, co je to za film, ale každá nová umělecká zkušenost je pro mě skvělou příležitostí. Nemyslím si ale, že bych byla úplně skvělá herečka. (smích) Moc ráda bych se v tomhle odvětví zdokonalila. Teď jsem dost dřela na pěvecké kariéře, tak na herectví nezbýval prostor, ale ráda bych na tom v budoucnu zamakala, protože mě hraní neskutečně baví.

V minulosti jsi byla známá také jako youtuberka. Dívala jsem se, že poslední video jsi na svém kanále vydala před dvěma lety. Už jsi od youtuberingu úplně upustila? Proč?
Youtube je fajn platforma pro zviditelnění se a získávání fanoušků. Vytváření youtuberského obsahu je většinou levnější, rychlejší a frekventovanější způsob, než natáčení klipů k songu, ale upřímně… Mě to vůbec nebavilo. Ani jsem neměla moc inspirací k tvorbě. Mě baví spíš koncept instagramu, kde nenásilně sdílím věci ze svého každodenního života. Nad nimi nemusím tolik přemýšlet, psát si scénáře nebo je dokonce stříhat. Jestli mě něco fakt extrémně nebaví, tak je to střih. (smích) Youtube tudíž používám už jen na svůj pěvecký obsah a osobnější věci z mého života najdete na instagramu.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Patrik Jursa, Irena Zlámalová
Témata: Naty Hrychová, Odvrácená strana, rozhovor