ROZHOVOR | Michal Skořepa: Pan Lynx je trochu grunge, trochu zen. Je cestou z temnoty nahoru do světla

Vydáno 24.03.2025 | autor: Šárka Blahoňovská

Michal Skořepa alias Pan Lynx vydal v roce 2023 desku Kdo se bojí, musí do lesa. Hostují mu na ní Michael Kocáb, Michal Pavlíček nebo skupina Wohnout. Jak by představil Pana Lynxe a své vnitřní zvíře lidem, kteří o něm ještě nikdy neslyšeli? Jak konkrétně se s rysem radí o autenticitě svých kroků? V rozhovoru, jenž iREPORT přinese na více částí, se mimo jiné dozvíte, jakou roli hrají u pana Lynxe humor, grunge nebo práce se strachem.

ROZHOVOR | Michal Skořepa: Pan Lynx je trochu grunge, trochu zen. Je cestou z temnoty nahoru do světla ROZHOVOR | Michal Skořepa: Pan Lynx je trochu grunge, trochu zen. Je cestou z temnoty nahoru do světla


V úvodní skladbě na desce Kdo se bojí, musí do lesa zpíváš, že Lynx je „trochu grunge, trochu zen“. Co pro tebe grunge vůbec představuje? Jak ty tuto muziku vnímáš?
Je to ošemetné, protože pro mě není grunge ve své podstatě tolik o zvuku. Když se podíváš na Soundgarden, Nirvanu nebo Alice in Chains, tak je to z hudebního hlediska svébytná muzika i výběrem tónů, harmonie a akordů, ze kterých sestává. A to ji dělá mnohem specifičtější než jenom špinavý zvuk, který mají lidi tendenci vnímat.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola I. – Meditace

Je pravda, že spoustu lidí vnímá grunge dost ploše.
Lidi si řeknou: Tohle je hrozně špinavá kytara a má strašně špinavý zvuk. Jenže on je špinavý kvůli tónovému materiálu, který hraje, nejen kvůli tomu, že je takový ten zvuk samotný. Například stoner a všemožné fuzzové a hipsterské kapely mají mnohem špinavější zvuk než grunge, ale není to tak špinavá muzika. Nepoužívá totiž tak jedovaté kytarové postupy a zvuky. Tím je grunge specifický.  A já právě tyto jedy hraji v Lynxovi i na piano, od kterého by to málokdo čekal. Má sice ušlechtilejší, mystičtější zvuk, ale zároveň se tam ta špína dostane skrze harmonii a tóny, které si vybírám.

Takže Pan Lynx je skutečně trochu grunge, trochu zen.
Autenticky tíhnu k duchovnu i špíně. Někoho to může iritovat, protože mu to neladí. To je legitimní a je to v pořádku. Hudba Pana Lynxe je mým odrazem a i já sám nejsem pro každého. Kdybych se snažil dělat hudbu se záměrem, aby mě všichni hráli, tak bude pravděpodobně hodně jalová. Každý si v Lynxovi může najít to svoje. Někoho znechutíme a pohoršíme, někoho nadchneme. Od toho Lynx je. Co tě pohoršuje, z toho máš na určité úrovni strach, jinak by to s tebou ani nehlo, a tím pádem jsi ideální adept na cestu do lesa. To znamená, že Lynx je pro lidi, které inspiruje, stejně jako pro ty, jež irituje. Mohli by v něm totiž najít, co jim brnká na nervy, a vyčistit si to, čistě pro vlastní účely.

Myslím, že si moc lidí neznechutil. Kdo se bojí, musí do lesa má výborné odezvy od fanoušků i hudebních kritiků. Však jsi se stal objevem roku v anketě Žebřík za minulý rok. Navíc si vše okolo tohoto projektu děláš sám, od hudby po videa či vizuály.
To je zkrátka z radosti, že můžu tvořit. Čehokoliv se dá dotknout v podobě tvorby, to projekt nabíjí, a on to pak vrací mně i lidem. Dokonce jsem si udělal vlastní abecedu, abych ji mohl všude používat jako font. To jsou ta písmenka, jimiž je psaná deska. Používám je pro názvy písniček a podobně.

Máš i merch, jehož podobu vybrali fanoušci na Startovači. Jak kampaň probíhala?
Na Startovači jsme od lidí vybrali úžasných 260 000 korun poté, co byly venku dva singly a dva videoklipy, to je šílené. Ty lidi do toho stejně šli, což považuji za mimořádné.
Udělal jsem to i s tím záměrem, že když desku pojmu tak vyhroceným způsobem – že vyjde ve dřevěné krabičce, v černém sametu, obsahující kovovou flashku ve tvaru hlavy Pana Lynxe CD a booklet s kreslenými artworky ke každé písni, tak ji každý, komu ji předám, bude věnovat dostatek pozornosti. Na rozdíl od obyčejného CD, které vyhodí hned za rohem do koše jako vizitku. Když takovou věc dám například Tobiasovi Forgemu z Ghost, řekne si: Tohle vypadá jako totální úlet, aspoň mrknu, jak to zní.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola II. – Výlety do temnoty

A co ty negativní reakce? Máš nějakou konkrétní zkušenost?
Hráli jsme třeba na Basinfirefestu, kde se to publikum opravdu rozlomilo na dvě části. Jedna jela podle toho, co na Basin patří a nepatří, druhá přivítala „cokoliv tam nepatří“ jako zpestření. Obscure Promotion se rozhodli, že tam patříme, a přivítají nás letos i na Brutal Assault jako kapelu na takzvané „předpárty“. Já jsem od začátku chtěl, aby Lynx byl nebezpečný a neuchopitelný, aby se s ním lidi museli nějak konfrontovat. A ukazuje se, že právě proto některé baví nebo bavit postupně začne. Když jsem po vystoupení na Basinfirefestu četl recenze na různých metalových zinech, strhla se leckde regulérní hádka mezi těmi, kteří Lynxe obhajovali jako super věc, a těmi, kteří na něm nenechali nit suchou. U nich jsem měl pocit, jako by vzhledem k jejich vášnivosti šlo víc než o muziku o zašlapání něčeho, co jim naráží do osobních dogmat, což se ukazuje pro Lynxe opět jako výhra.

Kontext vzniku první desky má i silný příběh, takže o to zajímavější je. Nemyslíš si, že je o ni zájem i díky tomu?
Dnešní doba je tak rychlá, že každému nestihneš říct, co se za albem skrývá. Ale musí to být cítit. Dneska člověka nezaujmeš silným příběhem, dneska ho zaujmeš silným pocitem – že za tím pocitem je silný příběh, to už si může každý dohledat sám.

Přesně tak to bylo u mě. Znám tvoji tvorbu s kapelou Stroy nebo práci pro ostatní interprety. A najednou je tu Pan Lynx, který mě hudebně dostal. Pak až jsem se dopátrala k tomu, jak jsi našel své vnitřní zvíře.
Někomu, kdo je ve světě Pana Lynxe úplně nový, to řeknu jednoduše. Pan Lynx je projekt Michala Skořepy a jeho vnitřního zvířete, což je rys. A rys je latinsky lynx. Indiáni používají vnitřní zvíře, aby se s ním mohli radit o autenticitě svých životních kroků. Ať už je to lov jelena, nebo přestěhování celého kmene. Já mám Pana Lynxe především jako producenta své muziky. To, že se do něj vžiji, mi umožňuje dát každé věci to, o co si říká – přijít k ní druhý den jako Lynx, uvolnit se a říct si, jestli je to ono, nebo není. Najednou mě zasvědí něco na těle a řekne mi: Hele, ještě ne. V tom momentě jsem schopen půlku materiálu vyhodit. Nebo se v tom těle fyzicky, bez použití hlavy, ozve pocit, takzvaný „gut feeling“, a řekne: Tohle je ono, takhle to nech, i kdyby ti celý svět včetně tvojí hlavy říkal, že je to nesmysl.

Můžeš uvést příklad na konkrétní písničce?
Song Klidorys je svým způsobem kontroverzní. Já jsem však cítil, že tak nablblé, jak to ze mě vyletělo, je to správně. Lynx mi to schválil všema deseti, navzdory mojí hlavě, která se bránila, že je to zastydlost. Je přitom celkem zajímavé, že jestli Klidorys někoho pohoršuje, tak většinou chlapy. Nepotkal jsem vlastně ženskou, která by s tou písní měla problém.

Já s ní také problém nemám a po prvním poslechu jsem si řekla: Proč ne?
Každý song Lynxe je v podstatě o nějakém druhu cesty dovnitř. Ať už sebe sama, nebo klidně do hlubiny fyzického lesa… Klidorys je o pocitovém ponoru do nějaké činnosti, i když v ten moment je to činnost celkem peprná, ale velmi přirozená. Kdokoliv má s tou skladbou problém, může mít problém nejenom přímo s touto činností, ale vůbec s tím jít do hloubky jakéhokoliv druhu. Je to podobný princip, jako že týpek, co ho dráždí gayové, může být latentní gay, a útokem se brání tomu se podívat do sebe.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola III. – V pasti tvorby

Takže bychom je měli poslat do lesa, když se bojí. S tím se pojí moje další otázka – poslal bys mě do lesa? Ačkoliv se v podstatě vůbec neznáme?
To není na mně. Tam se posílá člověk sám, to je dobrovolné. Beru to trochu tak, že kdokoliv se sem narodí, vybral si vlastně jít do lesa. Za mě si duše volí, že se do tohoto kontextu, do této reality a těmto rodičům narodí jako tohle pohlaví, tímhle způsobem. Dokonce si podle mě i trochu nahodí kulisy toho, co se tady chce naučit, čím se chce pozvednout a o co si chce rozbít držku. Myslím si, že tady v realitě se vlastně vzdalujeme nebo přibližujeme k synchronicitě původního záměru naší duše. Tím se trénujeme. A o tom je vlastně Lynx a hlavně i nová deska.

Líbí se mi tvoje myšlenka, že jsme demoverzí sebe sama. Cítím, že bych dokázala mnohem více, ale vnímám, že mě cosi limituje. Já osobně bych se bála jít do lesa právě kvůli tomu, co bych zjistila.
O tom píše Carl Gustav Jung v Červené knize. Ta pojednává zhruba o prostřední fázi jeho života, kdy na něj dopadla takzvaná psychospirituální krize. Ve středním věku na člověka může dolehnout tíha poznání, že spoustu věcí je jinak, než sis myslela. Kolem třiatřicátého roku života by se proto člověk měl vydat naproti svým konkrétním stínům a konfrontovat se s nimi. Jakmile je dokážeš pozorovat a být s nimi přítomná, ne je měnit a někam tlačit, jenom jim koukat do očí, tak se začnou transformovat a měnit. Zjistíš, že jsou jen druhem iluze. Tomu procesu říká Jung „individuace“ a v podstatě je to o nalezení svých autentických darů pro tento svět, nebo o tom se naučit jim svými strachy nepřekážet.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola IV. – Mokrej sen

U čeho konkrétního sis toto uvědomil?
Vždycky jsem měl strašný strach z hloubky v moři. Moje největší fobie byla, že nevidím na dno. Proto jsem se rozhodl jet do Egypta do Dahabu, konkrétně k Blue Hole. To je místo, kde se mořské dno propadá strmě do hloubky půl kilometru jen pět metrů od břehu. Je tam doslova černá díra. Za dobu, co se tam potápí rekreační i sportovní potápěči, tam zemřelo asi padesát lidí. Je to doslova pohřebiště potápěčů. Naprostý horor. Řekl jsem si, že to dám. A zvládl jsem to. Jakmile se ta propast pode mnou začala otevírat a já se dostal nad ni, rozhostil se ve mně absolutní klid. Visel jsem nad tou hlubinou čtvrt hodiny, díval se do ní – a vůbec nic to se mnou nedělalo. Snažil jsem se v sobě vyvolat jakýkoli romantický pocit strachu, hysterii z toho, že zažívám něco děsivého, ale vůbec to nešlo. Nic z toho se nekonalo.

To je asi podobné jako to, když jsi strávil den samotný v lese na pěti metrech čtverečních, jen s PET lahví vody, přes noc i přes den. Jak ses do této situace dostal? To bylo cílené?
Bylo to cílené. Chtěl jsem to zažít, bylo to v rámci jednoho retreatu. V lese se najednou utiší ptáci, začnou poletovat světlušky a rozhostí se nejhlubší ticho, jaké si dokážeš představit. Čekáš drama, něco divokého, ale nic takového nepřijde. Jen velký klid. Lehneš si, usneš – a ráno zjistíš, že se horor nekonal. 

Z čeho si myslíš, že tyto lidské strachy pocházejí?
Tím se vracíme k tomu Jungovi. Jak říká jeho známá věta: „Kde je tvůj strach, tam je tvůj úkol.“ To znamená, že tomu, čeho se bojíš, bys měla jít naproti. Když tomu čelíš a postavíš se tomu, otevře tě to jako člověka a získáš tím nějakou novou „superschopnost“. Tohle umí dobře videohry. Jednu takovou nejspíš žijeme.

Už jsi naťukl jedno téma nové desky, tedy vzdalování nebo přibližování k synchronicitě původního záměru naší duše. Jak se bude nahrávka jmenovat a co dalšího bude zpracovávat?
Navazuje na první Kdo se bojí, musí do lesa a bude se jmenovat Odvrácená strana lesa. Zpracovává myšlenku, že když se vrátíš z lesa, z té hluboké vnitřní cesty, realita najednou působí mnohem více jako Matrix – simulace nebo trenažér. A právě díky tomu si uvědomíš, že ji můžeš do určité míry ohýbat a formovat podle sebe.

Jak konkrétně tobě jako umělci toto uvědomění pomohlo?
Důkazů, že realita je ohýbatelná, jsem už v životě, i tom uměleckém, pár dostal. Vysnil jsem si spolupráci s producentem Chrise Cornella Alainem Johannesem. O dva měsíce později jsem u něj v Los Angeles natočil se Stroy desku. Teď je mým snem potkat se s již zmíněným Forgem ze skupiny Ghost. Ten je pro mě velkou inspirací, symbolem svobody a odvahy dělat to tak, jak to člověk cítí a chce. Takže si myslím, že možné je cokoliv.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola V. – Kapela Pana Lynxe

Co s tím má společného lidský strach?
Překonávání strachů jsou vlastně drobné důkazy toho, že realitu můžeš ohýbat podle sebe. A tady přichází zásadní fór – kdokoliv si z toho bude dělat legraci a zesměšňovat to, jen se tím brání před vlastní proměnou. To je jeho obranný mechanismus. Hromada lidí zesměšňuje ezo scénu a často je na ní i dost věcí k popukání, ale když si vezmu třeba zaťatost spolku Sisyfos, vidím lidi, co očerní všechno, jen aby se jim nemuselo rozsvítit.

Na desce Kdo se bojí musí do lesa hraje roli i humor. S jakým záměrem si s ním pracoval?
Humor je na ní paradoxně velkým nosičem té hloubky. Když to hodíš do fóru, lidi najednou nemají možnost to brát tak vážně a vlastně ta message do nich může projít hlouběji.

K tomu jsem chtěla dojít. To hraní si se slovy je vlastně hezky vidět na příkladu již zmíněného songu Klidorys nebo v úvodní skladbě desky s názvem Cililynx.
Jasně. Hlavně ten humor dělá ještě jednu věc. Dává ti světlo do tíhy těch témat, takže je bereš motivačně a ne depresivně. Na novém albu máme písničku, která se bude jmenovat Strach je nejlepší kuchař. Končí pasáží s až nesnesitelně pozitivní atmosférou. Přirovnal bych to pocitově třeba ke starému pozadí na Windows – otevřená louka, nebe, happy vibe, skoro jako podklad pro motivační citáty. Strašně epické, pozitivní a zářivé, na Lynxe až nesnesitelný pop. Nad tím se klene věta: „Tak jsme se toho báli, a tak špatně to dopadlo.“ Což je vlastně v kontextu hudby o to větší sarkasmus. A poslední věta celého songu je: „Protože jsme se báli.“ V ten moment to dostává lehkost a ty si můžeš uvědomit, jakou realitu si tvoříš a jestli to chceš. A nepadat z toho do tíhy.

Jdeš na to trochu jinak než metalové kapely…
Kdybych to nehodil do humoru a měl třeba strašně tvrdou, okovanou metalovou kapelu, která by bezvýchodně zpívala „je to všechno v háji, vytvořili jsme si to tím strachem sami“, tak bych si na té depresi ustlal. Lynx je naopak vždycky cesta z temnoty nahoru do světla. Mám zkušenost, že třeba na Alice in Chains – což je prvotřídní depka a moje nejoblíbenější kapela ever – chodí lidi, kteří, když se s nimi bavíš, jsou usměvaví, nadšení. Stejně tak fanoušci kapely Tool. Té se ptali: „Jak je možné, že jste tak pozitivní a veselí lidé, když děláte tak temnou muziku?“ A oni odpověděli: „Protože děláme tak temnou muziku.“ Mimochodem obě ty kapely a vlastně grunge obecně, stavěly na ironii a humoru pod tím vším taky.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Teď je pravý čas na to, dělat muziku jinak, než se "má"

Strach je nejlepší kuchař je tedy opět o tvoření si vlastní reality.
Lidi často v uvozovkách potřebují, aby se jim věci posíraly, protože na určitém podvědomém levelu mají potřebu si vyzkoušet, proč se tak děje. K tomu, že někomu spadne střešní taška na hlavu, může směřovat hromada věcí na určitých úrovních. Člověk se tím nutí k prozření. A k tomu se dostáváš často až po několikátém karambolu. Aby nás to pořádně bavilo, tak se to stupňuje. Když si o něco koleduješ v pozitivním i negativním smyslu, ta realita Ti to většinou dopřeje a často na velmi nečekaných místech. I mně se zrovna teď dějí zajímavé věci. Nicméně snažím se je brát jako lekci, která mě má asi dovést k určitému poznání a hlavně dává v kontextu mé osobní cesty smysl. Je to drsné takto říct, ale žiji z přesvědčení, že máme zodpovědnost za úplně všechno, co se nám děje. A tím pádem velkou sílu se ničit, ale právě díky tomu objevovat i schopnost se samoléčit, růst a tvořit. Takže happyend.

S Panem Lynxem vystoupíte 28. března na vyhlášení výsledků Hudebních cen Žebřík za rok 2024. Na co se můžeme těšit?
Pan Lynx jako projekt existuje ve dvou provedeních. Chtěl jsem, aby vzniklo něco jako jeho heavy a light verze. Ta heavy je složená z šesti muzikantů a Pana Lynxe, což je moje vnitřní zvíře, a spíš než vidět ho lze cítit. Light verze je trio, kde si ke zpěvu přidávám ještě klavír a doprovází mě Honza Lichtenberg na akustiku a Luboš Samek na perkuse, oba z velké kapely Pana Lynxe. Co se týče Žebříku, tak na všech plakátech jsme psaní jako Pan Lynx, ale bude to Pan Lynx Unplugged Trio, což bude možná ještě větší nářez, než lidi čekají, tak aby věděli, do čeho jdou.

Tato dvě provedení tedy vycházejí z toho, že hudebně je Pan Lynx tvoje dítě?
Spíš já jeho, ale ano, celou muziku pro Lynxe skládám komplet do posledního úderu bicích. Co se tria týče, tak když dělám light aranž na piano a do toho zpívám, nutí mě to ty písně přehodnocovat a přistupovat k nim jinak, což mě na tom hodně baví. Například Výlety do temnoty v light provedení vyznívají mnohem více jako balada než třeba jako heavy pecka a podobně. Myslím si, že Pan Lynx Unplugged Trio může být pro lidi, kteří přijdou na Žebřík a Lynxe znají, poměrně zajímavé.
Hned na to bude navazovat koncert v Malostranské besedě, který se uskuteční 19. dubna. Do toho nám ještě „vlezl“ koncert s Acid Row a Hentai Corporation 15. dubna ve Futurum Music Baru, který bude končit svůj provoz. Chceme totiž uctít klub, který prostě milujeme, v němž jsme si „zlomili nejedno žebro“ v kotli a kde jsme zažili nespočet skvělých koncertů. Tam vystoupíme samozřejmě v heavy verzi.

Jak už jsme zmínili, v úvodní skladbě na desce Kdo se bojí, musí do lesa zpíváš, že Lynx je „trochu grunge, trochu zen“. Znamená to tedy, že v Plzni se můžeme těšit na ten zen?
To je hezky řečeno. Vlastně jsem to nikomu zatím takhle neřekl, ale Pan Lynx je v podstatě proud několika věcí a energií, a to i hudebně. Já při něm ze sebe rád dávám ten syrový grungeový vibe i do těch nejjemnějších pasáží – jelikož grunge pro mě není jen o špíně, stejně jako dávám ten opak, tedy zen, i do těch nejtvrdších míst. Proto se můžeš při poslechu vnitřně ladit u každé Lynxovy písně na grunge nebo zen podle chuti. To znamená, že Výlety do temnoty si můžeš poslechnout jako pecku, která je v podstatě éterická, anebo ji budeš vnímat jako tvrdý stoner s heavy bubny a dekadentním klavírem.

Text: Šárka Blahoňovská, foto: archiv Michala Skořepy
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Kdo se bojí, musí do lesa, Žebřík

NEJČTENĚJŠÍ

SOUTĚŽE

SOUTĚŽ: Gregory Porter v O2 Universu