Banner
Banner

Newsletter

Banner
Banner

LIVE: Junior Boys v Roxy aneb Diskopříběh po kanadsku

Junior Boys zavítali do pražské Roxy cestou z Berlína. Do Prahy se vrátili po třech letech a tentokrát s sebou přivezli loňskou desku It's All True.

Junior Boys by LVE Photography-15Report pro ty, co spěchají:
Nejsilnější moment: poslední tři songy
Nejslabší moment: počáteční technické potíže
Zvuk: na poměry Roxy úplně v pořádku
Světla: podobně jako hudba - tak hloupý, až to bylo roztomilý
Kapela: vyjukaní pantátové
Publikum: zprvu zaskočené, pak přívětivé. Nepočetné.

Report pro ty, co nespěchají:
Tah Roxy zařadit téměř na začátek zářijového programu kanadské elektronikáře Junior Boys velmi vítám. Po jejich červencovém a srpnovém programu plném houseových a drumandbassových parties a žádného koncertu to byl příjemný návrat do hezčí reality Roxy. Samotné Junior Boys jsem viděl dva dny před pražským koncertem naživo v Berlíně a bylo to tak dobrý, že jsem si to šel do Roxy dát znovu. Možná jsem udělal chybu. Pražský koncert nebyl tak povedený jako ten berlínský, a tak v duši nezůstává jen čisté nadšení. Přesto se ale jejich včerejší vystoupení vyplatilo vidět a rozhodně se nejednalo o žádný průšvih.

Junior Boys by LVE Photography-3"Ty vole, já nevěděl, že jsou to takoví pantátové," ozvalo se vedle mě z Andrzejových (frontman I Like You Hysteric, pozn. red.) úst hned při nástupu kapely do spuštěného intra. Přesnější popis kanadského dua (naživo posilněného bubeníkem - mimochodem skvělý tah!) asi nelze vymyslet. Na pódium se do rozjetého elektra vyšourali tři pánové ve vytahaných tričkách a kalhotách teplákovitého charakteru. Tady nepůjde o image. Hned při intru klávesák začal pomalu pobíhat kolem svého hnízda z propletených kabelů a něco hekticky přepojoval. Do toho bubeník začal hrát a po dvaceti vteřinách zase přestal. A bylo ještě půl minuty ticho. Klávesák stále něco přepojuje. Pak se to celé rozjede znova. Tohle bohužel nebyl působivý přesvědčivý nástup. A moc tomu nepřidalo ani když se zpěvák (někdy s kytarou, někdy za klávesami) po první písničce sehnul ke svým kytarovým efektům a zjevně opět něco opravoval.

Velice záhy začalo být zjevné, že se v Roxy bude jednat především o party třicátníků, kteří byli před deseti lety páteř klubové scény v Praze a ujeli si na prvním albu Junior Boys. Zjevně to už není moc početná skupina. Díky tomu měly největší ohlas písně nejstarší. Nestává se mi často, že bych byl na koncertech nejmladší z návštěvníků. Ovšem tady nebylo po rozjařených patnáctkách ani vidu ani slechu. Nojo, vždyť tady nejde o image. Jsme doma. Právě možná kvůli absenci teen publika bylo Roxy poloprázdné. Co poloprázdné, vlastně téměř úplně prázdné. Další koncert s bídnou návštěvností. Ale překvapuje to ještě někoho? Rozhodl jsem se, že teď budu chodit na všechny koncerty. Mám na to cca rok. Pak promotéři úplně přestanou vozit dobré kapely, protože už budou v bankrotu, tak chci ještě pár dobrých koncertů stihnout...

Junior Boys by LVE Photography-8Co se hudby Junior Boys týče, je to prachobyčejné disko. Ale pozor! Žádné disko ve stylu Arnoštka a jeho diskotéky. Žádné známky italského popu. Je to něco, o co se neúspěšně snaží izraelský gay band The Young Professionals, který jsme mohli nedávno vidět naživo v rámci Prague Pride a který je laciný až k pláči. Všechno je pochopitelně předvídatelné čtyři takty dopředu, bubny od začátku koncertu do konce bum-čvacht-bum-čvacht a všechno tak naivní, až je to prostě vážně strašně sympatický. A je to pozitivní. Nemůžete se neusmívat. Všeobjímající radost prostupuje publikem s každým tónem. Je to jako kdybyste si luxusní francouzský dort z cukrárny doma ještě pomazali babiččinou domácí marmeládou a pak ho pro jistotu naložili do medu. Ovšem tentokrát vám to prostě chutná a i když je to hodně hodně sladký, neudělá se vám z toho ani trochu šoufl.

Nejsilnější momenty koncertu přišly na konci s dávkou hitů jako Parallel Lines, WorkIn The Morning. V tu chvíli byla v Roxy alespoň částečně ta atmosféra, která celému setu předtím chyběla. Lidi se namáčkli trochu víc k sobě, trochu víc dopředu a vytvořili hýbající se a potící se masu. Tohle je to, proč pražský koncert nebyl tak povedený jako ten berlínský dva dny předtím. Nebyla atmosféra. Buď by Roxy muselo být plné, anebo by to chtělo menší klub. V berlínském Glasshouse klubu byla hlava na hlavě a atmosféra by se dala krájet (na kousky toho sladkého francouzského dortu) a rozdávat na ulici potřebným. V Roxy se nedalo krájet nic.

text: Martyn Starý, foto: Roberto Alvarez